Una111

Osobnost katolického kněze mistra Jana Husa (kolem r. 1370 – 6. 7. 1415) a husitského hnutí nabývá v letošním roce na aktuálnosti s blížícím se 600. výročím Husova upálení. Jistě je také na nás, katolících, v tomto tématu se orientovat. Výročí nás může motivovat k tomu, abychom zcela svobodně a v zorném úhlu historie, oproštěni od liberálního, komunistického, či jakéhokoliv jiného ideologického nánosu poznali a pochopili Husovy činy a postoje, jež si kladly obrodné a reformní cíle. Hus ani nikdo z jiných učenců té doby by jistě svému národu nepřál bědy a muka, které se rozpoutaly v letech následujících po jeho upálení. Husovo jednání mělo závažné důsledky pro naši historii. Ovocem Husovy nauky bylo faktické rozdělení národa, mnohaletá občanská válka a duchovní i hmotné zpustošení vlasti, dědictví svatováclavského, předtím vzorně obhospodařovaného Otcem vlasti, císařem Karlem IV. (1316 –1378). Jistě nemá smysl vyhledávat kvůli Husovi v moderní době spory a oživovat uvnitř národa nevraživost. Beztak by většina našich spoluobčanů spory o Husa jako akademickou debatu, která – jako kaž dá teoretická vědecká debata – poněkud ustupuje do pozadí za aktuálními politickými a sociálními problémy. Při tak významném výročí však husovská otázka vystoupí zcela jistě do popředí. Aniž bychom chtěli budit negativní vášně a zvětšovat propast mezi katolíky a křesťany, kteří se na Husa odvolávají, bude třeba spravedlivě se podívat na jeho osobnost a jeho dobu. Abychom pochopili a vyložili Husovo působení v českých dějinách, musíme začít předhusitskou dobou a jejím duchovním klimatem, v němž se začala rozvíjet myšlenka české reformace.

S prohlubující se krizí v západní latinské církvi souvisí bezprostředně stav papežství ve 14. století, kdy se tato instituce dostala do područí světské moci. Mezi lety 1309 – 1378 nesídlili papežové v Římě, nýbrž ve francouzském Avignonu a jejich rozhodnutí byla poznamenána vůlí francouzského krále, který tak troufale omezoval Bohem udělenou svobodu církve. Církevní a světská francouzská moc vedly na přelomu 13. a 14. století zápas, který se odehrával mezi francouzským králem Filipem Sličným a papežem Bonifácem VIII. Král, podporován domácím klérem, dokonce nechal veřejně spálit papežskou bulu, ve které papež Bonifác VIII. oznamoval, že papež jako pastýř všech národů vládne duchovním i světským mečem. Papež správně hájil svobodu duchovního stavu před světským ujařmením a vůbec nedotknutelnost církevní moci, jež nesmí podléhat rozmarům a tendencím moci světské. Filipovi vyhovoval pobyt papežů ve Francii, jenž v historii vešel ve známost jako avignonské zajetí papežů. Panovník tak na ně působil snáze při posilování vlastního vlivu. A náměstci Kristovi se právně ocitali v nesuverénním postavení manů francouzské koruny, zatímco naproti tomu v Římě byli i samostatnými panovníky světskými. U papeže Klementa V. dosáhl Filip zmírnění Bonifácových dekretů. Chtivý král docílil rovněž zrušení templářského řádu, jehož rozsáhlých majetků se zmocnil. Upálení mnoha řádových rytířů, včetně velmistra Jacquese de Molaye, obviněných z vymyšlených zločinů, dokresluje kořistné choutky světské moci vůči církvi.

K tomuto pnutí se družila nespokojenost křesťanských států s vydržováním papežského dvora, zvláště když sídlil ve Francii. U mnoha panovníků se ujímal názor, že poplatky určené papežovi vlastně plynou francouzskémukráli. Obecně u křesťanského lidu budilo pohoršení, když správci papežských financí ve snaze zajistit prostředky na krytí nákladů papežského úřadu vymýšleli nové zdroje příjmů: annáty (příjmy za první rok vykonávání církevního obročí) nebo expektance (peněžní pojišťování obročí, které si dotyčný fakticky předplatil, a jakmile se uprázdnilo, mělo být předplatiteli postoupeno). Zlořádem duchovní i sociální povahy bylo kupení beneficií bohatými šlechtici. Často několik obročí nezvládl daný kněz vykonávat, vzdaloval se mnohdy do svých sídel mimo určenou rezidenci a za sebe si sjednával většinou nedostatečně placeného náhradníka. Z těchto zastupujících chudých kněží se postupně utvářel kněžský proletariát. K jistému uvolnění došlo s koncem francouzského jařma papežů r. 1378, kdy skončila éra avignonského papežství. Další ranou však bylo dvojpapežství. Francie se nehodlala vzdát svého vlivu na papežský úřad a francouzští kardinálové zvolili r. 1378 avignonského vzdoropapeže Klementa VII. proti řádně zvolenému stávajícímu římskému papeži Urbanu VI. K nespokojenosti měli důvod mnozí počestní muži té doby. A také tuto nespokojenost dávali najevo. Za všechny můžeme jmenovat císaře římského a krále českého Karla IV., který se přes svůj špatný zdravotní stav snažil odbojné francouzské kardinály přivést zpět k řádnému papeži Urbanovi VI. a vysílal do všech států své posly, prostřednictvím nichž křesťanské panovníky napomínal a vybízel k věrnosti papeži Urbanovi. Univerzity v Paříži, Oxfordu a Praze vyzývaly ke svolání koncilu, jenž měl problém schismatu vyřešit. Tento záměr však zprvu nenašel ohlas ani v Avignonu, ani v Římě. S rozdělením papežství docházelo k rozmíškám mezi biskupy, kláštery i samotnými státy, z nichž se vytvářely dva bloky – jeden pro avignonského, druhý pro římského papeže. Logicky z toho plynulo pohoršení. Autorita papežství značně utrpěla.

V čase úpadku papežské moci a avignonského zajetí, jež zvláště bolestně nesl císař Karel IV., zažívaly země Koruny české období nebývalého rozkvětu a síly. Tichá zbožnost i rytířská statečnost vyzkoušená v bojích připodobňovaly Karla jeho velkému vzoru, přemyslovskému svatému knížeti Václavovi. Pevnou rukou dokázal po nástupu na trůn konsolidovat český stát, ukáznit odbojnou tyranskou šlechtu, zavést pořádek vyčištěním země od lapků a zemských škůdců. Po nutných zásazích se panovník mohl pustit do zvelebování svých zemí. Vykupoval královské statky, které zabavili šlechtičtí věřitelé jeho otce, krále Jana Lucemburského. Ještě se svým otcem připojil k českým zemím slezská knížectví. Později sám přičlenil ke Koruně české Horní a Dolní Lužici v nynějších německých zemích, Sasko a Braniborsko. Roku 1373 císař Karel učinil součástí českého státu také kurfiřtské markrabství Braniborsko. Náš stát tehdy sahal téměř k Baltskému moři. Na západě ke Koruně české přibyla Horní Falc. Personálním spojením titulu římského císaře a českého krále mohl pozitivně ovlivňovat vztahy našeho státu a Svaté říše římské. Karel důkladně pojistil české státní právo pro budoucnost. Potvrdil Zlatou bulu sicilskou a omezil povinnosti českého krále vůči Římské říši. Se zabezpečením titulu vrchního číšníka německé říše pro českého krále zajistil panovníkovi českých zemí právo volit německého krále. Naopak nepotvrdil žádnou právní listinu, která by stanovovala, že jsou Čechy nebo Morava udělovány v léno. Zlatá bula Karla IV. z r. 1356, jež představovala nejdůležitější ústavní dokument Svaté říše římské, ustanovovala, že český král je jedním ze sedmi kurfiřtů s právem volit německého krále. Bula rovněž obsahovala článek, podle kterého žádný český obyvatel nesměl být volán k soudům mimo země Koruny české. Dokument rovněž definoval český stát jako svrchovaný, jeho správa se řídila domácími zákony a zvyklostmi. Na mezinárodním poli byl český král suverénem, který jednal zcela samostatně v domácí i mezinárodní politice. Přestože naše království existovalo v těsné symbióze se Svatou říší římskou, nevykonávali římští císařové v českém království žádnou výkonnou moc. Výčet Karlových zásluh o český stát by mohl pokračovat. Osobnost Otce vlasti vydá na samostatný příspěvek, zvláště s blížícím se 700. výročím jeho narození.

Spor dvou mocí se odrazil i v českém prostředí. Rozumná symbióza oltáře a trůnu, jak je známa z kooperativního vztahu panovníků a biskupů – krále Přemysla Otakara II. a olomouckého biskupa Bruna, či císaře Karla IV. a pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic – v pozdějších časech upadala. Příčina byla, podobně jako ve Francii či jiných zemích, zejména ekonomická a v širším slova smyslu mocenská. Církevní statky, jmění i vliv se pro světskou moc stávaly stále přitažlivějšími a stát začínal duchovní moc stále více vnímat jako konkurenta. V křesťanské univerzalistické Evropě nebylo reálné církev úplně vytlačit či pokořit, jak to bezostyšně činily protináboženské moderní režimy 19. a 20. století. Byli to duchovní, kteří pomazávali panovníky jako právoplatné křesťanské vládce. Někteří monarchové ve sporu s papežem nacházeli podporu u vlastní domácí církevní reprezentace. Případně využívali třenic v rámci zemské církve a podporovali ty duchovní osoby a skupiny, které jevily snahu podřídit se panovníkově vůli.

Dávno před betlémským kazatelem Janem Husem kárali zlořády v církvi mnozí odhodlaní katoličtí reformátoři, světci, světice, kněží, laici. Sv. Brigita Švédská francouzského avignonského papeže Klementa VI. neváhala nazvat hubitelem stádce Kristova a člověkem ukrutnějším nad Jidáše. Hlásala, že Klement zredukoval Desatero na jedno: sypejte peníze. Velice břitká a nadčasová byla její kritika tehdejších kněží, z nichž podle ní mnozí nečítají v knize Boží, ale v knize tohoto světa, a Boží moudrost je jim bláznovstvím. Zkaženost kněžského stavu a úpadek církevní hierarchie (poživačný život členů papežského dvora, zneužívání církevních trestů apod.) otevřeně kritizoval dominikán bl. Jindřich Suso, stejně jako francouzští teologové a Husovi současníci Jan Gerson či Petr Aliacký. Všichni však zůstávali na půdě církve. Zachovávali věrnost duchovním autoritám, navzdory osobním chybám a nedokonalostem některých vůdčích postav církevní hierarchie.

Podobně i v Čechách upozorňovali mnozí katoličtí kněží na lidské prohřešky a chyby, jež snižovaly důstojnost obce Boží na zemi. Obnova církve měla své odhodlané průkopníky v kněžích Konrádu Waldhauserovi, Janu Milíči z Kroměříže či ve spisovateli a šlechtici Tomáši Štítném ze Štítného. Bylo známo, že např. Waldhauserova kázání měla takový účinek, že mohovité pražské měšťanky se zbavovaly drahých rouch a lichváři vraceli nedovolený úrok. Poklesky kléru tepal také Otec vlasti, císař Karel IV. Jan Hus tedy rozhodně nepředstavoval jediného a tudíž originálního kritika zkaženosti a úpadku církve a společnosti. Navzdory němu však výše uvedení muži zůstali na půdě katolického pravověří a také nepocítili žádné definitivní tresty určené církevním právem pro kacíře. To neznamenalo, že se s okolním světem nestřetli. Waldhauser se za svou kritiku zlořádů v kléru, hlavně v mnišských komunitách (např. vyžadování velkého věna pro vstup do řehole, machinace s ostatky svatých atd.) dostal do sporů s řeholníky, kteří, bránivše své postavení, jej dokonce obvinili z kacířství. Waldhauser zemřel před skončením procesu. Milíč se pro přílišnou horlivost sice dvakrát ocitl ve vězení, ale vždy se dostal na svobodu – ať už se obhájil sám, nebo jej osvobodily odvážné a spravedlivé osobnosti. Proč se v pozdější ateistické historiografii, zabývající se českou reformací 14. a 15. století, ujal hlavně a výlučně Hus? Protože všem bezbožeckým ideologům vyhovoval jeho osudový střet a rozchod s římskou církví. Takového reformátora, spíše vykreslovaného jako revolucionáře, liberálové a socialisté potřebovali. Jeho katolické kněžství pak záměrně upozadili. S takovým Milíčem či Waldhauserem už se jim pracovalo hůře, neboť oni nezavrhli jednotu s papežem a uchovali si svátostné kněžství.

Snahy katolických reformátorů byly jistě míněny upřímně a spravedlivě. Pokud by tento vývoj plynul přirozeně dál, mohl přinést obrodu církve i společnosti. Husovo upálení v roce 1415, následné revoluční ničivé vlny v českých zemích a vleklá válka Čechů proti Čechům a Čechů proti všem smetly nadějně započatý proces katolické církevní obnovy. Hlas povolaných církevních autorit byl přehlušen nastalou nesmiřitelnou válečnou vřavou.
(Pokračování)

Uveřejněno s laskavým svolením autora PhDr. Stanislava Vejvara, Ph.D.

Tiskem vyšlo in Světlo 2015, č. 15 - 22

Poslední vyzvání Mistru Husovi ku podepsání odvolací formule v den před upálením 5. července 1415 (obraz Kamila Vladislava Mutticha)

Spiritus Domini, replévit orbem terrárum, allelúja: et hoc quod cóntinet ómnia, scientiam habet vocis. Allelúja, allelúja, allelúja.

Duch Páně naplňuje okrsek zemský, aleluja, on, jenž všecko obsáhá, zná každý hlas, aleluja, aleluja, aleluja!

http://ceskoslovenstivojaci.org/marek-obrtel-az-stejnou-cestou-pojedete-priste-nikdo-vam-mavat-nebude/

MAREK OBRTEL: AŽ STEJNOU CESTOU POJEDETE PŘÍŠTĚ, NIKDO VÁM MÁVAT NEBUDE.

Československý voják, 13.4.2015 

Podplukovník Marek Obrtel, který je jedenáctým rokem ve výslužbě, v minulosti působil jako velitel 11. polní nemocnice v Afghánistánu a sloužil na misích AČR v Kosovu a v Bosně a Hercegovině. V roce 2014 požádal Ministra obrany o odebrání vyznamenání z vojenských misí AČR pod hlavičkou NATO. Jeho otevřený dopis velitelům amerického konvoje, projíždějícího Českou republikou, by se měl dostat ke všem, kteří americkou armádu oslavují:

Vážený pane!

Chtěl bych Vám touto cestou předat do rukou svůj otevřený dopis, kterým bych rád vyjádřil svůj názor v otázce smyslu, legitimity a prospěšnosti akce – průjezdu amerického konvoje přes území České republiky.

Přijíždíte jako ozbrojení vojáci cizího státu na naše území za mimořádně vypjaté mezinárodní situace, několik dnů předtím, než si připomeneme 70. výročí osvobození naší vlasti od fašismu a ukončení druhé světové války. Přijíždíte v době, kdy se ve světě, v Evropě, zcela otevřeně na Ukrajině, ale také v některých dalších, například Pobaltských zemích, opět rozhořely fašistické pochodně a podpora fašismu je zcela zřejmá i z vyjádření vrcholných politiků nejen těchto zemí.

Já proti Vám dnes ještě nestojím na ulici s transparenty, vyzývajícími Vás k návratu domů, nebo nazývajícími Vás okupanty. Nehážu po Vás rajčaty ani vejci. Protože bych si chtěl myslet, že to jediné, co Vás přivedlo do České republiky po vlastní ose, je poklonit se právě v tyto dny památce více než 25 milionů ruských a sovětských obětí, 420 tisícům amerických obětí a mnoha milionům všech ostatních obětí druhé světové války. Takový čin bych z Vaší strany vnímal jako nanejvýš šlechetný i přesto, že daleko působivější by byla Vaše účast ve slavnostních uniformách a beze zbraní poté, co se rychle a bez jakýchkoliv problémů dopravíte s technikou z Pobaltí do Německa speciálními vlaky.

Musím Vám však také upřímně říci, že velmi mnoho občanů naší země nevnímá Váš průjezd Českou republikou tímto způsobem. Vidí v něm opravdu spíše demonstraci síly a snahu připomenout nám, „kdo je tady pánem". A nesmíte se jim divit. Vaše země – tedy USA – mají na svědomí desítky převážně uměle vyvolaných válečných konfliktů od ukončení druhé světové války. Za nimi pak miliony mrtvých, převážně nevinných civilistů, včetně dětí. Byla to právě vysoká představitelka Vaší prezidentské administrativy USA, která na dotaz, zda bylo nutné povraždit půl milionu iráckých dětí, sdělila po krátké odmlce – myslím, že ta oběť za to stála..... Dodnes jsme konfrontováni s osudem Srbska, více než 2000 srbských obětí amerického bombardování, opět včetně dětí. Ještě mnoho let budou lidé nejen v Srbsku trpět nemocemi, způsobenými negativními účinky ochuzeného uranu z tisíců Vašich bomb, které padaly na Jugoslávii, ale ty přebytečné také do vod Jaderského moře, kde zůstávají velkou neznámou. V České republice a v Evropě máme velké problémy s mohutnou imigrací obyvatelstva ze zemí Blízkého a Středního východu a Afriky, které USA svou imperialistickou mezinárodní politikou zcela zničily. Na území dříve normálně fungujících států s kompletní infrastrukturou jsou nyní „spálené země", ve kterých jste dopomohli ke vzniku takových organizací, jakou je třeba Islámský stát, nebo dříve al-Káida, Váš někdejší spojenec.

Od roku 2000 napadla Vaše země vojensky bezdůvodně minimálně šest zemí, kdy ani jedna z nich se nedočkala proklamované svobody a demokracie, natož důsledného dodržování lidských práv a svobod. Lidé se pak právem ptají: „ Kdo je tedy tím světovým agresorem? Rusko, o kterém se to povídá a které má ve světě dvě základny na obranu proti islámským fundamentalistům,...anebo je to právě Vaše země se 700 základnami po celém světě a s výše uvedenou minulostí? Rusko, obklíčené ze všech stran vojáky NATO, provokované a donucené se bránit agresi Spojených států, anebo právě Vaše země, snažící se za každou cenu vyřešit si svoje vnitřní problémy na úkor Ruska a celé Evropy?"

Vím, jste jen vojáci, a plníte nařízení svých velitelů, oni zase těch svých a ti pak těch nejvyšších..... A ti nejvyšší realizují vůli vrcholných politiků USA a zejména oné hrstky finančních magnátů, kteří tvoří politiku USA ke svému prospěchu. A tato politika je často velmi zrůdná. Vy jste pouze jejími vykonavateli. Často velmi nepoučenými a účelově zmanipulovanými. O tom jsem se na vlastní uši přesvědčil již mnohokrát, v Afghánistánu v Bagrámu i v Kosovu na základně v Bondsteelu, kde jsem strávil mnoho času diskuzí s americkými vojáky. Mnozí z nich ani nevěděli, kde leží země jako „Československo", Maďarsko nebo Polsko či Rakousko. Věděli, že je Německo a pak už je jen Rusko. Natož aby znali historii a podstatu konfliktu například v Srbsku, Kosovu, Bosně a Hercegovině. Nebo nyní na Ukrajině. Jenže musíte vědět, že my jsme ta Evropa, v Evropě leží naše země, žijí tady naše děti, máme tu své domovy a svoje zájmy. Naprostá většina obyčejných lidí se necítí ohrožena Ruskem. Není k tomu žádný logický důvod, pouze demagogické výkřiky našich zkorumpovaných politiků a části veřejnosti, a to právě té části, která Vás při průjezdu republikou vítá. Ta druhá část dostala totiž jasně najevo, že vyjádření nesouhlasu může hraničit až s trestným činem. Lidé mají obavy z válečného konfliktu právě Vaší země s Ruskem, ale na území Evropy, mimo Vaše teritorium. Za Vaše zájmy. Tak jako tomu bylo zatím vždy s výjimkou krátkého období konce druhé světové války, jehož výročí si právě teď brzy připomeneme.

Na tomto místě Vás chci ujistit, že se Vám snažím porozumět. Také jsem bývalý voják – vojenský lékař, podplukovník v záloze. Za svou 25letou vojenskou službu jsem sloužil také v nejvyšších funkcích zdravotnické služby AČR. Pracoval jsem v mnoha prestižních mezinárodních týmech jak v rámci Partnership for Peace, tak později zejména v NATO. Jsem bývalým velitelem kontingentu AČR a náčelníkem 11. polní nemocnice v Afghánistánu a zdravotnickým poradcem velitele mnohonárodnostní brigády v Kosovu. Když jsem však zjistil, a přesvědčil se o tom, jaká je úloha NATO a k čemu tato organizace slouží právě Spojeným státům, jak je NATO zneužíváno ve prospěch prosazování jejich vlastních mocenských zájmů, kolik krve nevinných lidí má NATO na rukou, rozhodl jsem se obětovat svou slibnou vojenskou kariéru a armádu jsem opustil. Když pak eskaloval opět účelově vyvolaný konflikt na Ukrajině, který je jako přes kopírák podobný tomu v Kosovu, s tím rozdílem, že Kosovu jsme jeho samostatnost přiznali velmi rychle a bez problémů, což na východní Ukrajině je problém neřešitelný, rozhodl jsem se také proto vrátit veškerá svá válečná vyznamenání z operací NATO a tuto organizaci jsem nazval zločineckou.

Rozumím Vám, jste vojáci, máte svoje informace a možná i přesvědčení, že děláte dobrou práci, jako jsem je měl kdysi já. Ale stejně jako mi kdysi říkal jeden vysoký důstojník US Army ze skupiny PSYOPS, když jsem měl pochybnosti o správnosti svého konání: „You must think out of box", já jsem se snažil, ale marně, stejně tak říkám totéž já Vám. „Think out of box, please...", jinak budete konec života trávit v depresích a ve výčitkách svědomí. Jsem lékař a o lidské psychice něco vím. Vím něco i o tom, jaké to je, stát na nesprávné straně barikády, ale člověk má vždycky šanci se rozhodnout...

V tyto dny jedete přes území České republiky, abyste uctili památku padlých v období druhé světové války, nejstrašnější války v historii lidstva. Já tomu chci věřit, že to tak je... Někteří lidé na Vás budou křičet, nadávat Vám a házet na Vás rajčata. Proč, to jsem Vám již napsal. Jsou tady však i lidé, kteří Vám budou mávat a fotit se s dětmi na Vašich obrněných transportérech, což bude příjemné....

Mohu Vám ale slíbit, že až pojedete stejnou trasou, pro Vás již důvěrně známou, zpět na východ, na linii dotyku s Ruskem, kde Vaše země způsobí svou agresivní politikou globální konflikt, ve kterém nemusí být vítězů, nikdo Vám už mávat nebude. V té době už totiž i ti největší tupci a zabedněnci pochopí, že vést jakoukoliv válku, natož válku s Ruskem pro něčí mocenské zájmy na svém vlastním území, na podkladě pochybné ideologie a demagogie, je Bohapustý zločin a Nebetyčná hloupost, ale to už bude pozdě.

Vážený pane, předejte, prosím, toto mé malé poselství Vašim vojákům, jako zkušenost vojáka, který si prošel něčím, co mnohé z Vašich podřízených možná ještě v jejich životě čeká. Životy nás všech jsou v rukou nenasytných magnátů a zkorumpovaných politiků, ale tu konečnou genocidu na svých národech pak provedeme my sami. Zkuste o tom alespoň přemýšlet. Pokud se nám to nepodaří, vzpomeňte si alespoň na moje slova. Jako křesťanům, za kterého se sám považuji, nám pak zbývá ještě modlitba, což také není vůbec špatné....

S úctou,

pplk. v.z. MUDr. Marek Obrtel

Text tohoto chorálního responsoria napsal J. Tisserand (+ 1494), jeho nápěv pochází z Francie z 15. století.

Obsahem chorálu je líčení událostí kolem zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Milý doprovod letošním velikonočním obdobím, které se už pomalu chýlí ke konci.

Text:

R.: Alleluia, alleluia, alleluia.

1. O filii et filiae, Rex caelestis, Rex gloriae,
morte surrexit hodie. Alleluia. R.

2. Et mane prima sabbati , ad ostium monumenti,
accesserunt discipuli. Alleluia. R.

3. Et Maria Magdalene, et Jacobi, et Salome,
venerunt corpus ungere. Alleluia. R.

4. In albis sedens Angelus praedixit mulieribus:
In Galilaea est Dominus. Alleluia. R.

5. Et Joannes apostolus cucurrit Petro citius,
monumento venit prius. Alleluia. R.

6. Discipulis adstantibus , in medio stetit Christus,
dicens: Pax vobis omnibus! Alleluia. R.

7. Ut intellexit Didymus , quia surrexerat Jesus,
remansit fere dubius. Alleluia. R.

8. Vide, Thoma, vide latus, vide pedes, vide manus,
noli esse incredulus. Alleluia. R.

9. Quando Thomas Christi latus, pedes vidit atque manus,
dixit: Tu es Deus meus! Alleluia. R.

10. Beati qui non viderunt et firmiter crediderut,
vitam aeternam habebunt. Alleluia. R.

11. In hoc festo sanctissimo sit laus et iubilatio,
benedicamus Domino. Alleluia. R.

12. Ex quibus nos humillimas, devotas atque debitas,
Deo dicamus gratias. Alleluia. R.

                                                                        * * * 

Český překlad (velice volný!):

1. Zazpívej, církvi, píseň chval, Ježíš, náš vítěz, slávy král,
dnes ráno z hrobu vzkříšen vstal. Aleluja.

2. Třetího dne za svítání zří přátelé Ježíšovi,
tentam je kámen hrobový. Aleluja.

3. A Magdalena Marie, a Jákoba a Salome
uctít šly tělo pohřbené. Aleluja.

4. Tam v bílém rouchu anděl stál a zprávu hned jim zvěstoval,
do Galileje Pán je zval. Aleluja.

5. A přítel Páně, svatý Jan, i Petra cestou předbíhal,
před prázdným hrobem v skále stál. Aleluja.

6. Pak vzkříšený a živý Pán sbor přátel svých navštívil sám,
zdraví je slovy: Pokoj vám! Aleluja.

7. Tam scházel Tomáš učedník, odmítal zprávě uvěřit,
Ježíš i jemu dal se zřít. Aleluja.

8. Hle, údy mé, Tomáši, viz, nezdráhej se a přistup blíž,
na rány mé si sáhnout smíš. Aleluja.

9. Již Tomáš Pána poznává, otvírá k chvále ústa svá:
Můj Pán a Bůh můj, vyznává. Aleluja.

10. Jsou blažení, kdo uvěří, co pouhým okem neuzří,
těm království mé náleží. Aleluja.

11. Ve svátky Páně vzkříšení vzdej chválu všechno stvoření,
Ježíši, dárci spasení. Aleluja.

12. Zajásej, církvi, písněmi, ať Bohu v nebi, na zemi
zpěv díkůvzdání stále zní. Aleluja.

Sv. Stanislav, biskup a mučedník (1030 - 1079)

"Řeknu-li bezbožnému: "Bezbožníče, smrtí umřeš," a nedomluvíš-li jemu, aby se vystříhal bezbožný své cesty: on, bezbožný, pro svou nepravost umře, ale krev jeho z ruky tvé vymáhat budu. Budeš-li však ty varovati bezbožného, aby se obrátil od svých cest, ale on se neobrátí od své cesty, on pro nepravost svou umře, ty však jsi zachránil svou duši." (Ez. 33, 8.9.)

Svatý Stanislav se nebál napomínat svého krále Boleslava II. pro nemravný, zhýralý život, neváhal svědomitě vykonávat svůj biskupský úřad a nakonec jako dobrý pastýř i položit svůj život.

"Všemohoucí věčný Bože, jenž svým Duchem celé tělo Církve posvěcuješ a řídíš, vyslyš naše snažné prosby za veškeré duchovenstvo, aby posilňováno tvou milostí, ve všech hodnostech tobě věrně sloužilo. Amen."

Deus, qui fidélium mentes uníus éfficis voluntátis...
(Bože, jenž činíš, že mysli věřících jsou stejné vůle... Z úvodní modlitby tradičního katolického ritu na IV. neděli po Velikonocích)

Ano, jen Bůh činí, že "mysli věřících jsou stejné vůle". Stejně tak ale platí obráceně, že pokud mysli křesťanů "stejné vůle" nejsou, není za tím Bůh, ale vždy ďábel! A dílo tohoto temného archanděla Zla se pak nutně projeví i v celém dalším vývoji takové nábožensky rozdělené společnosti.

Vezměme si, dnes tolik frekventovanou, otázku Ukrajiny: Tamní, skoro dvacetiletý, chaos politický i ekonomický, jenž přerostl prakticky dnes v občanskou válku, nevznikl sám o sobě. Kdepak,. on totiž ukrajinský chaos je patrně jen logickým důsledkem tristních poměrů křesťanstva v této zemi.

Ukrajina je totiž, a o tom se málo píše, hluboce rozdělena především nábožensky. Základní rozdělení tam existuje už od roku 1596, od odtržení části pravoslavné Církve (vesměs pravoslavná Církev na území tehdejšího Polska) a k vytvoření unie části pravoslavných s římskými katolíky. Tito takzvaní uniaté (u nás více známí pod označením "řeckokatolíci") od té doby mají většinu vlivu v západních částech Ukrajiny, se svým metropolitou a katedrálou ve Lvově.

Většinově je ovšem zbytek Ukrajiny pravoslavný a zde existují další bolestné trhliny. Ukrajina je po tisíc let součástí jedné pravoslavné církve, a to ruské. Od samého příchodu pravoslaví do těchto zemí tomu nebylo nikdy jinak.

Jenže v roce 1921 vznikla odtržením od ruské pravoslavné církve takzvaná Ukrajinská autokefální církev. Nebyla nikdy uznána ostatními pravoslavnými církvemi, nicméně existuje v malých skupinách dodnes.

A v roce 1992 vznikla další pravoslavná odnož, kterou se, původně legitimní pravoslavný kyjevský metropolita Filaret, pokoušel Ukrajinu svévolně od ruské pravoslavné církve osamostatnit. Byl za to odvolán, nicméně poté založil vlastní "církev", onu Ukrajinskou pravoslavnou církev kyjevského patriarchátu.

Vznik takzvaného Kyjevského patriarchátu nebyl nikdy uznán ostatními 14 pravoslavnými autokefálními církvemi a je proto podle zásad pravoslaví nelegální - Ukrajina po tisíc let vždy patřila do moskevského patriarchátu a patří tam de iure dále!

Takže nyní vidíme ono hluboké duchovní rozdělení Ukrajiny, kde v průběhu novodobých dějin opakovaně docházelo k tragickému roztržení pravoslaví. Nejdříve na polokatolické, polopravoslavné uniaty, a poté i na jednotlivé "pravoslavné" frakce, které se dnes vzájemně nenávidí jednak mezi sebou, a jednak je spojuje hluboké nepřátelství ke své původně mateřské církvi, k ruské pravoslavné...

Toto roztržení pravoslaví na Ukrajině na mnoho odnoží nicméně sice většina ukrajinských věřících neuznává (mnoho z nich dále navštěvuje pouze bohoslužby ruské církve a ukrajinským se vyhýbají jakožto nelegitimním), nicméně je zde námitka, že je tomu tak nikoli z důvodů víry, ale jednoduše díky ruské národnosti mnoha Ukrajinců.

Ale, co je hlavní - stejně jako husitské odpadlictví v Čechách v 15. století nepřineslo žádné požehnání všem Českým zemím až dodnes, tak i tyto rozkoly nepřinesly nic dobrého ani Ukrajině. Ovoce odpadlictví a rozkolnictví vidíme sami dnes nejen v našich novodobých českých dějinách, ale dnes je můžeme sledovat přímo in natura, v přímém přenosu z Ukrajiny.

A tak kdykoli my křesťané zapomeneme na slova apoštola Pavla Korintským, že "Bůh není Bůh nepořádku, ale pokoje" (1 Kor 14, 33), přichází nejdříve nepokoj, poté hřích, po něm pád - a nakonec chaotický život v prokletí.

Neboli jinak: Jak praví staré přísloví, bez Božího požehnání, marné lidské namáhání!

Bože, jenž činíš,
že mysli věřících jsou stejné vůle,
dej, ať lid tvůj miluje to, co přikazuješ,
po tom touží, co slibuješ,
aby uprostřed světských proměn srdce naše kotvila tam,
kde jest pravá blaženost.

(Vstupní Orace tradiční "tridentské" katolické liturgie na dnešní IV. neděli po Velikonocích, 3. května A. D. 2015)

(Převzato z fcb, autor Leo Švančara)

V Berlíně včera, 2. 5. 2015,  ve věku 89 let zemřela slavná ruská primabalerína Maja Plisecká. Podle agentury TASS to oznámil generální ředitel Velkého divadla v Moskvě Vladimir Urin, kterému manžel Plisecké hudební skladatel Rodion Ščedrin sdělil, že podlehla těžkému infarktu.

Maja Plisecká se narodila 20. listopadu 1925 v Moskvě v rozvětvené židovské rodině původem z Litvy a dětství prožila na arktickém souostroví Špicberky, kde byl její otec ředitelem uhelných dolů. Když jí bylo 13 let, bolševici jejího otce zastřelili po vykonstruovaném procesu. Matka, herečka němého filmu, zažila prostředí gulagu a poté vyhnanství v Kazachstánu.

S baletem začala v devíti letech a o dva roky později již stála na prknech moskevského Velkého divadla. V roce 1943 ukončila studia na choreografickém institutu a byla přijata jako sólistka "nejlepšího divadla na světě", jak s láskou hovoří o Velkém divadle. Vedení divadla jí ale nebylo nakloněno, osudy jejích rodičů i židovský původ vykonaly své. Slavnou dvojroli Odetty a Odilie v Čajkovského baletu Labutí jezero, která se pak stala její životní rolí, tančila poprvé v roce 1947.

Šikana a ponižování ze strany režimu představovaly odvrácenou stránku života výjimečné a obdivované umělkyně. Plisecká byla sledována, dlouho se nemohla podívat na Západ. Štěstí v osobním životě v temné době znamenala svatba s hudebním skladatelem Rodionem Ščedrinem. Toto manželství jim vydrželo po celý život, což je v uměleckém světě skutečná vzácnost.

Mezinárodní kariéra Plisecké vlastně začala až v roce 1959, kdy na přímluvu samotného Nikity Chruščova hostovala v New Yorku. Na své pouti po celém světě se setkala a mnohými šéfy států. Její první zahraniční cesta však vedla v roce 1947 do Československa. "Když slyším slovo Praha, mám vždy velmi příjemný pocit..." vzpomínala později.

Kromě Odetty a Odilie patří k nejslavnějším rolím Plisecké Kitri v baletu Don Quijote, Zarema v Bachčisarajské fontáně, hlavní role v Raymondě Alexandra Glazunova nebo Carmen v choreografii Kubánce Alberta Alonsa v baletním opusu, který úpravou hudby z Bizetovy Carmen vytvořil její manžel Ščedrin. A potom hlavně Umírající labuť na hudbu Camilla Saint-Saense v choreografii Michaila Fokina. "Já sama jsem mnohokrát sledovala každodenní pohyby labutí..., abych pochopila fyziologické zákonitosti těchto krásných ptáků. Nebylo to jednoduché - po každém představení jsem byla maximálně vyčerpaná," řekla k tomu.

Postupně však Plisecké klasika přestávala stačit a v 70. letech začala sama "choreografovat" a prvním výsledkem byla Anna Karenina na Ščedrinovu hudbu. Spolupracovala také se světovými choreografy Mauricem Béjartem a Rolandem Petitem. Béjart dokonce přímo pro Pliseckou vytvořil několik baletů. V roce 1983 převzala na dvě sezony vedení baletu Římské opery, v letech 1987-1990 vedla balet Národního divadla v Madridu.

O svém životě mnohé vypověděla v autobiografii Já, Maja, která se však nesetkala s jednoznačným nadšením. Jejím kritikům vadí, že jako sovětská celebrita za totalitního režimu tak moc netrpěla a na rozdíl od svých kolegů Michaila Baryšnikova či Rudolfa Nurejeva také nezvolila emigraci. Prý se bála odplaty a důvodem byla také láska k Velkému divadlu a manželovi, který by prý nikdy odejít nedokázal. Ani jeden z nich nebyl ve straně, Ščedrin dokonce odmítl podepsat dopis umělců schvalující obsazení Československa okupačními vojsky.

Střídavě žila v USA, v Mnichově nebo v litevském Trakai.

(Podle Aktuálně.cz)

http://www.gazeta.ru/culture/news/2015/05/02/n_7162277.shtml

Pod fotografií, na níž je s manželem Rodionem Ščedrinem, je video - jedna z jejích nejslavnějších rolí:

Camille Saint-Saens, Umírající labuť

Příklad statečné, úžasné ženy:

http://www.zivotopisysvatych.sk/gianna/

Simona Postlerová

- Hvězdná klavíristka a ukrajinská Ruska Valentina Lisitsová dostala zákaz vystoupit v Torontu.

- S tamním symfonickým orchestrem měla hrát Rachmaninova.
- Orchestr její angažmá zrušil kvůli tweetům, v nichž přirovnala současný ukrajinský režim k nacistickému Německu.

POLITICKÉ ZÁKAZY
Odvolání koncertu Valentiny Lisitsové v Torontu není prvním případem, kdy ukrajinský konflikt zasahuje do světa vážné hudby. V listopadu festival v německé spolkové zemi Sársko zrušil angažmá dirigentu Valeriji Gergijevovi, který zde měl vystoupit s Mnichovskou filharmonií. Festival se v roce 2015 zaměřuje na polskou hudbu a jeho patrony jsou německý ministr zahraničí Frank Walter Steinmeier a polský premiér Donald Tusk. Ten prý pohrozil, že záštitu nad festivalem stáhne, pokud zde Gergijev vystoupí. Dle manažera přehlídky Roberta Leonardyho Gergijevovo odstoupení požadovalo i polské velvyslanectví v Berlíně.

Valentina Lisitsová letos v únoru poprvé vystoupila v Praze, kdy 25., 26. a znovu 28. února koncertovala s orchestrem FOK.

Nechť Zmrtvýchvstalý Kristus posílí vaši víru, roznítí vaši lásku a prohloubí vaši naději!

Požehnané a milostiplné Velikonoce!

Dnes je 2. den velikonočního tridua, Velký pátek.

Ať je váš dnešní den požehnaný!

Pán Ježíš potupený, poplivaný, osamělý a plný úzkosti nechť je Vaší posilou!

Myslím na všechny své blízké a drahé, na všechny své přátele v modlitbě.

Dana

Letošním svatopostním obdobím mne provází shodou okolností hlavně hudba Antonína Dvořáka:

Requiem a především Stabat Mater.

     Dvořák začal na oratoriu Stabat Mater pracovat po smrti své několikadenní dcerky Josefy a jistě ne náhodou se k tomuto rozpracovanému dílu opět vrátil koncem roku 1877 v nejtragičtějším období svého života, kdy ho bolestně poznamenala ztráta obou zbývajících dětí - 13. srpna mu zemřela roční dceruška Růženka a počátkem září i tříletý synek Otakar.

     Skladatel se vrací k starobylému liturgickému textu o utrpení matky stojící pod křížem, na němž umírá její syn. Ačkoliv se tento text dočkal mnoha zhudebnění od Palestriny po Verdiho, málokomu ze skladatelů se podařilo to, co právě Dvořákovi. Jeho oratorium přímo dýchá střídajícími se city: bolestí, zoufalstvím, něhou, láskou, nadějí. Toto dílo, v němž hudební kritici nacházejí pokračování nejlepších tradic české barokní hudby i předjímání janáčkovského stylu, přispělo později k Dvořákově světové slávě.

Pro mne je Dvořákovo oratorium Stabat Mater jedno z nejkrásnějších hudebních děl, které znám. K jeho kráse přispívá i ryzí, poetický text, jehož pravděpodobným autorem je Jacopone z města Todi (13. století).

1 Stabat Mater dolorosa
iuxta crucem lacrimosa
dum pendebat Filius.

1 Vedle kříže matka stála,
hořké slzy prolévala,
neboť na něm visel syn.

2 Cuius animam gementem
contristatam et dolentem
pertransivit gladius.

2 Její duši zarmoucenou,
nářku plnou, utrápenou,
pronikl meč bolesti.

3 O quam tristis et afflicta
fuit illa benedicta
Mater unigeniti.

3 Ó, jak smutná, otřesená,
byla ona požehnaná
Matka syna Božího.

4 Quae moerebat et dolebat
pia Mater, cum videbat
Nati poenas inclyti.

4 Co cítila, jak trpěla
Svatá matka, když viděla
rány syna slavného.

5 Quis est homo, qui non fleret
Christi Matrem si videret
in tanto supplicio?

5 Kde je člověk, jenž zadrží
pláč, když vidí matku Boží
v takovém ponížení?

6 Quis non posset contristari
Piam Matrem contemplari
dolentem cum Filio?

6 Kdo nechápe její smutek,
necítí, co matka Krista
trpí spolu se synem?

7 Pro peccatis suae gentis
vidit Iesum in tormentis
et flagellis subditum.

7 Hle, pro hříchy lidstva všeho
vidí v mukách syna svého,
jak je krutě bičován.

8 Vidit suum dulcem Natum
morientem, desolatum
dum emissit spiritum.

8 Vidí svoje drahé dítě
v umírání opuštěné,
když vydechne naposled.

9 Eia Mater, fons amoris
me sentire vim doloris
fac, ut tecum lugeam.

9 Ejhle matko, lásky zdroji,
dej mi cítit bolest svoji,
dej mi s tebou prožít žal.

10 Fac, ut ardeat cor meum
in amando Christum Deum
ut sibi complaceam.

10 Dej, ať srdce moje hoří
láskou ke Kristu a k Bohu,
abych se mu podobal.

11 Sancta Mater, istud agas
Crucifixi fige plagas
cordi meo valide.

11 Svatá matko, rány svého
Syna ukřižovaného
pevně vbij do srdce mého.

12 Tui Nati vulnerati
tam dignati pro me pati
poenas mecum divide.

12 Tvého syna zraněného,
i pro mě umučeného
rány se mnou rozděluj.

13 Fac me vere tecum flere
Crucifixum condolere
donec ego vixero.

13 Dej mi s tebou zaplakat,
s ukřižovaným bolest znát,
dokud tady budu žít.

14 Iuxta crucem tecum stare
te libenter sociare
in planctu desidero.

14 Vedle kříže s tebou stát,
k tvému nářku se přidat,
po tom toužím nejvíce.

15 Virgo virginum praeclara
mihi iam non sis amara
fac me tecum plangere.

15 Panno panen přeslavná,
buď mi vždy nakloněna,
nech mě s tebou naříkat.

16 Fac, ut portem Christi mortem
passionis fac consortem
et plagas recolere.

16 Dej, ať s tebou smrt Kristovu
znovu na sobě nést mohu,
rány jeho prožívat.

17 Fac me plagis vulnerati
Cruce hac inebriari
ob amorem Filii.

17 Bolest jeho, utrpení,
dej i křížem opojení,
až do krve zraněn být.

18 Inflammantus et accensus
per te, Virgo, sim defensus
in die iudicii.

18 Plameny týrán a ohněm
tebou Panno, ať jsem chráněn
v onen hrozný soudu den.

19 Fac me Cruce custodiri
morte Christi praemuniri
confoveri gratia.

19 Kéž jsem vždy ochráněn křížem,
jak hradbou obklopen Kristem
a podpírán milostí.

20 Quando corpus morietur
fac, ut animae donetur
Paradisi gloria. Amen.

20 Po smrti pak mého těla
dopřej, aby duše směla
vejít v ráje království. Amen.

Národní pochod pro život 2015 je už minulostí. Můžeme začít s přípravou příštího...

Jaký včerejší Pochod byl?

To DOBRÉ:

- bez zbytečného randálu a bubnování, které provázely pochod vloni

- o to více modliteb a klidného rozjímání
- mnoho účastníků modlících se latinsky

- letos se sloužily tři mše svaté: kromě mše u sv. Jiljí (kardinál D. Duka) a řeckokatolické svaté liturgie v katedrále sv. Klimenta (biskup Lad. Hučko) byla sloužena i tridentská mše svatá na Smíchově v kostele Zvěstování Panny Marie neboli "po našem" u sv. Gabriela (kanovník P. J. Gerndt)

- kostel, kde se sloužila tridentská mše svatá, nacpaný k prasknutí

- počasí dobré

- účast některých politiků, např. Tomáš Zdechovský, Jitka Chalánková, Tomio Okamura aj.

To ŠPATNÉ:

- Magistrát hlavního města Prahy nařídil přelepit "pohoršující" obrázky potracených dětí na panelech hnutí Stop genocidě, jako by pohoršující nebyla sama skutečnost zabíjení nenarozených, ale poukazování na ni. Tento další zjevný projev cenzury v naší rádoby demokratické společnosti byl opravdu POHORŠUJÍCÍ!

- účast přibližně jako vloni, podle některých odhadů trochu slabší 

- jako každý rok malá účast duchovenstva v průvodu, z biskupů kromě Mons. L. Hučka také nikdo

- škoda že některé kněze, které jsme v průvodu potkali, i kolárek obtěžuje nosit

Stále nedostatečná účast na Pochodu je jen odrazem stavu naší společnosti, která je k zabíjení maličkých lhostejná jako i k mnoha dalším nebezpečným trendům naší současnosti. 

- - - 

Nejbližší z regionálních pochodů je 1. dubna pochod Odvaha k životu v Praze (pravidelně každou 1. středu), pochod pro život v Havířově (10. dubna) a den nato v Karlových Varech. A těšíme se na Národný pochod za život 20. září v Bratislavě!

http://winnifred.rajce.idnes.cz/Narodni_pochod_pro_zivot%2C_Praha_2015/

.

AT T E N D E , D O M I N E
(tempore Quadragesimæ)

R.: Attende, Domine, et miserere,
quia peccavimus tibi.
Ad te, Rex summe, omnium Redemptor,
oculos nostros sublevamus flentes:
exaudi, Christe, supplicantum preces.
R.
Dextera Patris, lapis angularis,
via salutis, ianua cælestis,
ablue nostri maculas delicti.
R.
Rogamus, Deus, tuam maiestatem:
auribus sacris gemitus exaudi:
crimina nostra placidus indulge.
R.
Tibi fatemur crimina admissa:
contrito corde pandimus occulta:
tua, Redemptor, pietas ignoscat.
R.
Innocens captus, nec repugnans ductus,
testibus falsis pro impiis damnatus:
quos redemisti, tu conserva, Christe.

R.

* * *

AT T E N D E , D O M I N E
(v době postní)

R.: Pohleď, Pane, a smiluj se,
neboť jsme zhřešili proti tobě.
K tobě, nejvyšší Králi, Vykupiteli všech,
pozvedáme s pláčem svoje oči:
vyslyš, Kriste, modlitby těch, kdo tě s pokorou prosí.
R.
Ty jsi pravice Otcova, úhelný kámen,
cesta spásy, brána do nebe;
smyj skvrny našeho provinění.
R.
Prosíme, Bože, tvou velebnost:
vyslyš s laskavostí naše nářky
a buď k našim vinám shovívavý.
R.
Tobě vyznáváme svoje provinění:
se zkroušeným srdcem odkrýváme skryté:
tvá láska, Vykupiteli, ať nám odpustí.
R.
Třebas nevinný, byl zajat; vedli ho a nevzpíral se jim;
falešnými svědky byl odsouzen místo bezbožníků:
ty jsi nás vykoupil, ty nás také zachraň, Kriste.

R. 

Adam a Kristus, Eva a Maria

Viděls to úžasné vítězství? To slavné dílo kříže? A mám ti povědět, co je ještě podivuhodnější? Všimni si tedy, jakým způsobem k tomu vítězství došlo, a užasneš ještě víc. Pomocí čeho totiž ďábel kdysi zvítězil, toho použil Kristus, aby ho přemohl; porazil ďábla jeho vlastními zbraněmi. A poslyš, jak se to stalo.

Znamením naší porážky kdysi byla panna, dřevo a smrt. Tou pannou byla Eva, neboť ještě nepoznala muže, dřevem byl rajský strom, smrtí pokuta Adamova. A teď zase Panna, dřevo a smrt. Symboly porážky se tu však stávají symbolem vítězství: místo Evy je tu Maria, místo stromu poznání dobra a zla strom kříže, místo smrti Adamovy smrt Kristova.

Vida, čím ďábel zvítězil, tím byl také poražen. Z rajského stromu porazil ďábel Adama, z kříže přemohl Kristus ďábla. Jedno dřevo sráželo do propasti smrti, druhé naopak přivádí zpět k životu i ty, kteří tam sestoupili již předtím. To první ukrylo poraženého člověka, když se styděl za svou nahotu, druhé naopak obnaženého člověka před zraky všech vyvýšilo jako vítěze. První smrt přivedla všechny, kdo se narodili po ní, do záhuby, druhá naopak vzkřísila k životu i ty, kteří se narodili před ní. Kdo vylíčí mocné Hospodinovy činy? Smrt nás učinila nesmrtelnými, tak podivuhodné je dílo kříže.

Chápeš toto vítězství? Chápeš už, jak k němu došlo? Nuže, nyní si také uvědom, jak se toto vítězství zrodilo bez jakékoli naší námahy a jakéhokoli našeho potu. Nepotřísnili jsme své zbraně žádnou krví, ani jsme se nemuseli postavit do žádného bitevního šiku, ani jsme neutržili žádnou ránu, dokonce jsme ani nebyli očitými svědky toho boje, a přece jsme dosáhli vítězství. Bojoval sám Pán, vítězství je naše. Jestliže je tedy toto vítězství i naším vítězstvím, napodobme vítězné vojáky a radostně dnes zazpívejme chvalozpěv na vítězství. Chvalme svého Pána a volejme: Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, peklo, tvůj osten?

Všechno toto slavné dílo naší spásy vzešlo z kříže. Kříž je znamení triumfu nad démony. Kříž je meč tasený proti hříchu, meč, kterým Kristus probodl Hada. Kříž je vůle nebeského Otce, sláva jednorozeného Syna, radost svatého Ducha. Kříž je ozdoba andělů, bezpečí církve, pýcha Pavlova, opevnění svatých. Kříž je světlo celého světa.

(Z kázání svatého Jana Zlatoústého, biskupa)

Jen se podívejte, jak je ten náš Beroun krásný!

12.5.1832 se v Miláně v Teatro della Cannobiana konala premiéra opery L'elisir d'amore.

Vedení divadla zadalo Donizettimu objednávku a určilo datum premiéry v tak krátkém termínu, že měl s libretistou na práci pouze 14 dní. Přesto vznikla komická opera s neuvěřitelně působivými melodiemi, výraznými postavami a špetkou sentimentality, což prospělo zejména tenoristovi, který se ve své roli proměňuje z hloupého nešiky v roztouženého milovníka. Operním šlágrem je proslulá árie Una furtiva lagrima.

V této krátké scénce Roland Villazon kromě kouzelného zpěvu předvádí ještě jedno umění: žonglování s jablky!

Tenhle chlapík je fakt neodolatelný!

Hle, kostra z jeslí,
už není slámy,
ven jesle vynesli,
kříž sám je s námi.
Zbyla jen holá,
se hřeby břevna,
bez osla, vola,
kříž, bída zjevná.
Noc bez andělů,
den bez koledy,
ran křídla tělu:
kam vzlétnou bědy
kdy naposledy?