Una111

Nic se neostýchám tvrditi, že nám Bůh,
jakkoli všemohoucí, více dáti nemohl;
jakkoli vševědoucí, více dáti nevěděl.
(Sv. Augustin)

Kéž vám vzkříšený Kristus udělí hojnost svých milostí
a naplní vaše srdce pokojem a radostnou nadějí!

Přeji všem přátelům na csfd požehnané, milostiplné velikonoční svátky!

Chrám Panny Marie Bolestné v Chicagu r. 1941

I takové skvosty se dají najít na youtube! Unikátní! - Co se mne týče, obešla bych se bez toho anglického výkladu...

„Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá,
po čem člověk, těžce raněn, přece neumírá?" —
„„Rány hojí odevřené na tom lidském těle
jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele."" —
„Řekněte mi, babičko má, co se dobře dává,
je-li ochořelá hlava bolestí až žhavá?" —
„„Na tak těžký úpal hlavy pomoc jiná není
nežli mladé jarní listí z lesní jahodeni.""

Dítě z chaty vyskočilo, do sousedních poli —
„Daruj šťávy, jitroceli, na vše co kde bolí!"
S pole spěchá ku lesině, přes trní a hloží —
„Dej mi to své mladé listí, jahodino boží!"
Co kde chtělo, rychle mělo, ke kostelu běží:
na kříži zde před oltářem Kristus rozpjat leží.

„Potírám Tvá svatá prsa, myju bok Tvůj svatý,
tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý —
kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce,
nebude Ti hlavičku Tvou bodat úpal více!"

Nad kostelem velké zvony do vůkolí zvoní,
lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní:
jak to dětská duše snila,
vůle boží vyplnila.

Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele,
nemá rány ve svém boku, nemá trnu v čele,
bílá lilje v ranní záři po celičkém těle.

http://winnifred.rajce.idnes.cz/Kvetna_nedele_13._4._2014#

.

Kristus jest před vaše oči v těchto svatých dnech postaven, jako by uprostřed vás byl ukřižován. (Gal 3, 1) 

Judica me, Deus, et discerne causam meam de gente non sancta: ab homine iniquo et doloso eripe me: quia tu es Deus meus et fortitudo mea.  (Ž 42, 1-2)

Suď mě, Bože, a rozsuď v můj prospěch proti lidu nesvatému; od člověka nespravedlivého a lstivého mě vysvoboď, neboť ty jsi Bůh můj a síla má. 

Podruhé nesmíš utrácet,
prozraď mi, kolikpak stála?
A těch pár maminčiných vět
znal jsem už téměř nazpaměť.
Šetřila vždycky z mála.

— K holiči radši měl bys jít
To znám již, teď možná dodá:
Zítra budeš chtít na sešit,
a kde mám na to všechno vzít,
krejcaru je dnes škoda!

Jen násilím jí vtiskl jsem
ten modrý chomáček jara.
Když splácela mi polibkem,
zaševelilo jejím rtem:
— Synáčku, už jsem stará.

Rok co rok se tak zlobila,
později míň už sice.
Když vázičku si rozbila,
dávala kvítka spanilá
do sklenky od hořčice.

Hodiny bijí za stěnou,
děsí mě němota zdiva.
Maminka, tvář již zastřenou,
na lůžku leží; z kolenou
nehybně sukně splývá.

Zvedám jí ruku. Je v ní chlad,
prsty jsou přitisklé k dlani.
Kytičku chci jí do nich dát,
už naposledy tentokrát.
A ještě se mi brání.

http://winnifred.rajce.idnes.cz/Pochod_pro_zivot_2014/

Děti s Downovým syndromem dojemně uklidňují budoucí maminku...

"Nikdo na celém světě nedokáže změnit pravdu. Můžeme jen jedno: hledat ji, najít a sloužit jí." (Pater Maxmilián Kolbe)

Z předmluvy k českému vydání knihy Gabriele Kuby: Globální sexuální revoluce - ztráta svobody ve jménu svobody:

     "Kniha Gabriele Kuby se čte jako napínavý detektivní román. Jen s tím rozdílem, že události v ní popisované nejsou fiktivní. A její pokračování si přečtete zítra v novinách.
...
     Gabriele Kuby popisuje orwellovskou vizi světa, jejíž tvůrci s obdivuhodnou pílí, tvořivostí, strojově přesnou a důslednou logikou ukazují, kam až lze zajít, když člověk vymaže vertikálu spojující zemi s nebem a popře fakt své vlastní stvořenosti.
...
     Strategie, taktika a cíle tohoto hnutí jsou průzračně jasné: přetváření jazyka do politicky hyperkorektního newspeaku, využití flexibility nevládních organizací, postup top-down (od nejvyšších úrovní institucí k nižším), používání exemplárních případů, které se daří dovést až k nejvyšším soudním instancím. Prosazování potratu jako "lidského práva" a kriminalizace nesouhlasu pod dostatečně široce definovaný pojem "homofobie". To vše za podpory médií a programů sexuální pedagogiky od raného dětství. Cíl? Redefinice manželství a rodiny, zrovnoprávnění jakékoli z forem tzv. queer identity s identitou heterosexuální. Vítejte ve světě dneška. Tělo v tomto pojetí mnoho neznamená. Není to žádná "danost", tím méně úkol, poslání, závazek, nebo dokonce zdroj mravních norem. Rozhoduje pocit, etická pravidla vytváří touha. Pokud se cítíš být ženou, je jedno, jaké máš tělo. Pokud tě přitahuje mužské tělo, je jedno, kým se cítí být tvůj partner. Tvůj pocit je pravda. Tvá touha zakládá tvé právo, které musejí všichni okolo respektovat. A toto (domnělé) právo je potřeba prosadit do legislativy. Každou (třeba potenciální) pochybnost a každý nesouhlas je nutné usměrnit správnou výchovou a omezením práva na výhradu svědomí.
     V sázce je nejen náboženská svoboda, ale i jedinečnost manželství jako výlučného celoživotního vztahu mezi mužem a ženou, který je otevřený početí a výchově nové lidské generace. V bezprostředním ohrožení je navíc smysluplnost sexuálních rozdílů, jejich teologický význam.
     Už dlouhou dobu mne fascinuje, jak velký (dodejme jedním dechem: pozitivní!) důraz klade katolická církev na tělo. "Tělo je stěžejním bodem spásy," tvrdí dokonce Tertulián. Katechismus katolické církve jeho slova bere za svá a pokračuje: "Věříme v Boha, který je Stvořitelem těla; věříme ve Slovo, které se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření a vykoupení těla." Lidské tělo ale existuje vždy v rozlišení na mužské a ženské. Komplementarita a vztahovost pohlaví je základní šifrou Božího zjevení. Je jedním z klíčů k celému svátostnému řádu.
V genderkorektním světě zní tvrzení, že Kristus je Ženichem Nevěsty církve buď jako bezobsažná fráze (dobově podmíněné vyjadřování), nebo jako příliš upjatý heterosexismus hodný odsouzení.
     Jak budou například naši vnukové rozumět modlitbě "Otče náš" v prostředí, kde jejich spolužáci budou vyrůstat se dvěma (popřípadě více) maminkami či s "rodičem 1" a "rodičem 2"? Jaký budou mít vztah k Matce církvi, když je budou vychovávat dva muži, kteří své dítě získali díky asistované reprodukci a "pronájmu dělohy" u "náhradní matky"?
     Zdá se mi, že jazyk, kterým hovoříme, odráží naše myšlení a je zakotvený v našem těle. Pokud tělo ztratí smysl, jak tato skutečnost ovlivní naše chápání Božího zjevení? Jak budeme rozumět tvrzení, že manželský vztah muže a ženy je Božím obrazem, odleskem trojiční lásky v tomto světě? Domnívám se, že tzv. genderová problematika není jen záležitost politiky, psychologie či sociologie, ale hluboce se dotýká samých kořenů křesťanství. Důsledné prosazení gender mainstreamingu může vést k vyprázdnění obsahu křesťanské zvěsti, protože evangelium je zprostředkováno "jazykem těla".
     To, co Gabriele Kuby s obdivuhodnou pronikavostí popisuje a analyzuje ve své knize, nás může zbavovat odvahy. A přesto na pozadí toho všeho, čeho jsme svědky, bychom neměli ztratit vnitřní pokoj opírající se o naději. Autorka sama píše: "Nevíme, v jaké fázi dějin se nacházíme, ale křesťané vědí, že dějiny skončí dobře." A o kus dále dodává: "Triumfy zla jsou jen předstupně konečného vítězství dobra."
     Křesťanství už dvě tisíciletí přináší jinou, oslnivě krásnou vizi vztahů mezi mužem a ženou a důležitosti lidského těla... Jsem hluboce přesvědčen, že právě ona je odpovědí na touhu neklidných srdcí dnešních lidí.
Propůjčeme šíření této dobré zprávy svoje síly. Její zbraní není moc, manipulace či lstivost. Tato vize zvítězí díky své kráse."

Mgr. Karel D. Skočovský, Ph.D., únor 2014

Více než 100 let staré kázání. 

Kázání J. Š. Baara na den Zvěstování Panny Marie na Vyšehradě r. 1910.

 Anděl Páně zvěstoval Panně Marii a ona počala z Ducha svatého.

- Slova pozdravení andělského.

     Na četných místech vypravuje nám Písmo sv., kterak Bůh s nebes výšin posílá anděly jako posly, aby zvěstovali lidem jeho svatou vůli. Tak hned na prahu rajském seslal Bůh po pádu prvních lidí cherubíny k ostříhání cesty ke stromu života (1. Mojž. 3, 24). Dva anděly poslal, aby zahladili hříšná města Sodomu (1.Mojž. 19,13). Anděla s mečem v ruce postavil proti Balámovi jedoucímu na oslici (4. Mojž. 22, 22). Josefovi ve snách ukázal se anděl řka: Vstaň a vezmi dítě, matku jeho a utec do Egypta... neboť bude Herodes hledati dítěte, aby zahubil je. (Mat. 2, 13). Leč nejen jako posly smutku a bolesti - i jako posly radosti a blaha posílá Bůh anděly. Anděl Hospodinův těšil opuštěnou Agar na poušti (1. Mojž. 16, 8). - Anděl volal na Abraháma: Nevztahuj ruky své na pachole, aniž mu co učiň (1. Mojž. 22, II). - Anděl Rafael byl poslán uzdravit Tobiáše a doprovodil syna jeho do Rages (Tob. 3, 25). Anděl chránil mládence v peci ohnivé (Dan. 3, 92). - Anděl se zjevil pastýřům řka: Aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu: neboť narodil se vám dnes spasitel, jenž slove Kristus Pán (Luk. 2,10). Anděl zvěstoval u prázdného hrobu třem ženám: Vstalť jest, není ho tuto (Mar. 16, 1-7). Anděl vešel k Petrovi do žaláře, udeřil ho v bok, vzbudil ho řka: Vstaň rychle a spadli řetězové s rukou jeho (Sk. ap. 12,7). Ale nejradostnější poselství vypravuje dnešní sváteční evangelium, kterak poslán byl anděl Gabriel od Boha do města Galilejského k panně, jejíž jméno Maria (Luk 1, 26). A co jí oznámil? Aj, počneš a porodíš syna a nazveš jméno jeho Ježíš! - Co svět světem stojí - nebylo významnějšího a radostnějšího poselství. A pro koho bylo radostné? Především pro Pannu Marii a pak pro veškeré člověčenstvo. A o tom v jednotlivých dílech uvažujme! Jak radostné je mluviti o nejsvětější Panně, Matce Boží, v této nádherné a slavné svatyni...

I.
     Dějiny vypravují o slavných ženách, dívkách a matkách. Slavnou dívkou je Susana, která raději chtěla zemřít, než hřešit. Slavnou dívkou Judita; svou odvahou zachránila své rodné město Bethulii. Slavnou matkou Cornelia, matrona římská; národu odchovala slavné Scipiony. - Slavnou ženou Esther, která zachránila svůj národ před smrtí. Slavnými byly ženy na trůnech na př. naše Maria Teresia, carevna ruská Kateřina Veliká, ale všecky královny a carevny zastiňuje rodička Boží, Maria Panna. Neboť jenom jí, ze všech dívek jediné, anděl Páně zvěstoval a pouze ona počala Vykupitele světa. Převyšuje tedy všecky sestry své především jako dívka. Sám anděl nazývá ji "milostiplnou" - ujišťuje ji, že nalezla milost u Boha - jinými slovy: duše její zůstala čistou, uchráněnou od každého - ba i dědičného hříchu. Králem kovů je zlato, poněvadž se ho nechytá rez - a královnou panen je Maria Panna, poněvadž ušetřena byla hříchu. Je to její nejkrásnější přívlastek - nejvyšší chvála - že se zve neposkvrněnou Pannou. Neboť vpravdě, v Kristu shromáždění, krása lidské duše jediné dodává člověku ceny. To omyl přítomné doby, která posuzuje člověka podle jeho zevnějšku a která zvláště dívku posuzuje podle krásy těla. To je nízký názor, který platí, jde-li o zvíře, ale neplatí, jde-li o člověka. To není ideál krásy mít jen krásné tělo. V krásném těle přebývati musí krásná duše: jen tak je člověk teprve krásný celý. A to dvé bylo sloučeno u Panny Marie; a proto platí o ní slova Písně písní: Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a poskvrny není na Tobě. Pro krásu její duše vchází tedy k ní anděl a volá k ní "Zdrávas Maria". Pozdravuje ji však nejen jako dívku, ale i jako ženu - slovy: "Požehnaná Ty mezi ženami". To je charakteristické pro Marii. Tisíce žilo žen israelských, ale ona jediná zve se mezi nimi ženou požehnanou. Čtyři tisíce let čekalo člověčenstvo, než se zrodí žena, která by splnila, co předpověděl Bůh ďáblovi: Nepřátelství položím mezi tebou a ženou, mezi semenem tvým a semenem jejím, ona potře hlavu tvou - čtyři tisíce let to trvalo, než zrodila se žena vpravdě požehnaná mezi všemi ženami - mravní rekyně, žena statečná, která utkati se mohla v boji s ďáblem t.j. se hříchem a z boje toho vyjíti může vítězně. Bůh zná její sílu duševní a ví, že ona jediná schopná každé oběti, kterou od ní požádá, ona jediná že neklesne pod bolestí, která na ni čeká. Proto k ní - k Marii - posílá anděla s poselstvím a neklame se ve vyvolené dceři své, neboť odpovídá: Staniž mi se podle slova Tvého.
     Archanděl Gabriel však pozdravuje Marii Pannu nejen jako dívku a ženu, ale i jako matku. Aj, počneš v životě a porodíš syna a nazveš jméno jeho Ježíš. A mohu bez nadsázky říci, že jako byla Maria nejčistší Pannou - nejstatečnější ženou, že ukázala se býti i nejlepší matkou - matkou nejvznešenější - neboť o jejím dítěti předpovídá jí anděl: Tenť bude veliký a syn nejvyššího slouti bude a dá jemu Pán Bůh stolici Davida otce jeho a kralovati bude v domě Jakubově a království jeho nebude konce. Není slavného syna, aby neměl slavné matky. A kde je matka, která dala světu vznešenější dítě? Slavný vynálezce telegrafie bez drátu Marconi jako triumfátor slavným způsobem přijat v Římě na Capitolu a byl mu tam odevzdán u přítomnosti královských manželů diplom čestného římského měšťanství. Královna Helena se dověděla, že v sále je přítomna Marconiho matka. I přistoupila k stařeně, podala jí ruku, políbila ji na obě tváře a řekla: Jak jste šťastna, že jste matkou, a jak dobře pochopuji, že tento triumf větší pýchou naplňovati musí vás než vašeho syna. My, matky, milujeme slávu teprve tehdy, přichází-li k nám od našich dětí. - Od chvíle andělského zvěstování stala se Maria opravdu nejvznešenější matkou, která se samým Bohem co nejúžeji spojena jest.
     Tenť jest mystický význam dnešního svátku jarního pro Pannu Marii. Jako Pannu, ženu i matku pozdravuje ji anděl a povyšuje ji na ideál všech dívek, žen a matek lidských. Jako cedr na Libanu a jako cypřiš na hoře Sionu - tak ona povýšena jest a tím andělským zvěstováním ona stává se též i nejmocnější světicí - po Bohu bytostí nejprvnější.
     Měsíc, jejž obdivujeme na nebi, sám má více světla nežli všecky ostatní hvězdy dohromady, a sama Maria více milostí než ostatní svatí a světice Boží. Toho si byla také Maria Panna vědoma - ona znala dosah a význam andělského zvěstování a proto pěje: Aj, od této chvíle nazývati mne budou blahoslavenou všichni národové - a tím ukazuje, jaký význam má andělské poselství pro celé člověčenstvo.

II.
Jedno z nejstarších děl mistra Rodina jsou slavní Měšťané Calaiští. Představují děj, jak město Calais bylo obléháno anglickým králem Eduardem III., jak král městu vzdávajícímu se mu ze strachu před hladem nechtěl slíbit, že je ušetří, dokud šest nejváženějších měšťanů neodevzdá se mu na milost a nemilost... Purkmistr Jan de Vienne dal udeřiti na zvony, shromáždili se všichni měšťané na tržišti a purkmistr oznámil jim smutnou zprávu. Všichni mlčeli a čekali, kdo se za celé město chce obětovat. A hle - už vyvstávají mezi nimi hrdinové vyvolení, silní, kteří chtějí zemříti za město. Vycházejí z města a brány bosi, s hlavou obnaženou, oděni pouze košilí, na krku provaz a s klíči města a pevnosti v rukou. Král je přijal tvrdě, po jeho boku už stál kat, aby je popravil... Ale Edvard na přímluvu královny daroval jim život. Hle, i my, ne jedna obec, ne jeden národ, ale veškeré člověčenstvo bylo takovým městem ztraceným, padlým, k smrti odsouzeným. Ale Bůh se smiloval a slíbil nám odpustit, najde-li se někdo, kdo by se za nás obětoval, kdo by ty hříchy a viny nás všech na sebe vzal, kdo by kráčel s provazem na krku, s křížem na ramenech, kdo by se dal políčkovat, tupit, bičovat, kdo by za nás zemřel, a ten někdo se našel, nejváženější měšťan, sám syn Boží Ježíš Kristus - A dnes slavíme památku jeho vtělení. Ten význam má andělské zvěstování pro nás. Tajemství vtělení se syna Božího - dnes oslavujeme. Dlouhá byla noc, ale nadešel slavný východ královského slunce; krutá byla zima - ale vzešlo mystické jaro lásky a krásy. Stojíme na počátku své spásy. Adam a Eva zavdali příčinu našeho pádu - a Ježíš i Maria, dvě jména sladká a zároveň závratná. Sladká velikostí lásky - závratná hloubkou svých tajemství snoubí se po prvé ve zvěstování. Po prvé čteme: Porodíš syna a nazveš jméno jeho Ježíš.
     Nejen u kolébky svého vykoupení, ale stojíme i u kolébky své kultury, kolébky křesťanství. Anděl páně zvěstoval nejen Marii, ale zvěstoval nám , celému světu - že vtělil se ten, který řekne o sobě: já jsem světlo světa - ten, který přinese duši vykoupení ze hříchu a duchu osvobození ze tmy. Ten, který přinese nové náboženství, nový společenský řád, novou kulturu, nový názor světový, který přinese to, čemu říkáme stručně křesťanství. Nastává nová doba, nová éra, éra křesťanská - nová epocha vzdělanosti lidské.
     Slunce duchovní vyšlo na obzor lidstva a zazářilo a splnilo se slovo proroka: I pohané budou choditi ve světle tvém a králové v lesku východu tvého. Lidé našli si světlo petrolejové, plynové, lihové, acetylenové, elektrické; ale když rozhoří se na modrém nebesklonu královské slunce - blednou nejen světla na zemi, ale ztrácejí se a mizí i hvězdy na nebi. Paprsky slunce nás oslepují, takže před ním klopíme uctivě zraky, zhasínáme svoje ubohé lampičky, kterými si v noci svítíme a s plesem vítáme slunce miliardy metrů vzdálené a přece tak zářící. - Tak je tomu i životě duševním. Žili tu geniové: Sokrates, Plato, Aristoteles, svatí mužové Šalamoun, Mojžíš, proroci, myslitelé jako Budha, Konfucius; ale všichni filosofové nejslavnější blednou a krčí se, když zazářil Kristus... A východ jeho dnes slavíme. Ten nezná historii, kdo velebí kulturu pohanskou a nazývá ji září sluneční. Dějiny nefalšované praví, že Římané toho, kdo zabil někomu ze zlomyslnosti tažného vola, trestali smrtí, ale kdo zabil otroka, ten nemusil ani k soudu. Nejslavnější Říman - starý Cato - dal prý ustaralé, k práci neschopné otroky a otrokyně jednoduše povraždit, aby nebyli nikomu na obtíž masem jejich krmil ryby svého aquaria. - V posledních dobách republiky platilo se za otroka, který uměl vařit 1600 zl., ale za otroka, který uměl pouze orat, 160 zl., což byla i cena soudku sardelí z Černého moře. Cestovatel Holub ve svém díle 7 let v jižní Africe vypravuje, jak některé kmeny vrhají starce do řeky za kořist krokodýlům, jiní divoši starce zabíjejí a zabité pojídají. Domorodci ostrova Tobi vyhánějí nemocné na vetchých člunech na širé moře, místo aby stavěli jim nemocnice a chorobince. Tak je to u národů, kteřís světlo víry Kristovy neznají. Do této tmy vchází Kristus dnešním zvěstováním: Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek. Všecko, cokoli chcete, aby jiní činili vám i vy čiňte jim - milujte nepřátele své - dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vám protivenství činí. Ženě vrátil důstojnost, člověku svobodu.
     A proto, moji drazí, všichni vážní a hlubocí duchové chovají úctu ke křesťanství, které dnešním svátkem počíná - chovají úctu jmenovitě k té, která je matkou éry křesťanské, k Rodičce Boží, Marii Panně a zvěstují čest a slávu jejího syna. Nejlepší synové našeho národa pojí se k této řadě vybraných duchů:

Vrchlický v Tvardovském se modlí:
Maria Panno, ty jsi v mém hoři,
jako ta hvězdička plavci je v moři...

A Sv. Čech:
Zelená se žitečko na širém poli,
matičko, ach matičko - u srdce mne bolí;
Panny Marie kaplička - probělává v žitě -
tam spěš, Bohorodička - zhojí tě, mé dítě.

Kar. Jar. Erben v Kytici zpívá:
Maria, Panno Boží, při mne stůj,
u syna svého oroduj.

     V posvátné zemi této starobylé hory Vyšehradské odpočívá nejlepší romantický básník náš Julius Zeyer. Píše ke cti Marie Panny dílo úchvatné něhy a krásy: Zahradu Mariánskou - Několik kroků odtud odpočívá svatá ruka probošta Lenze, která napsala Mariologii - Člen této staroslavné kapituly František Micka napsal cyklus Mariánských básní, nazvaný "Sv. Růženec".
    Leč nejen, i štětcem a dlátem oslavovali nejlepší synové našeho národa Rodičku Boží a jejího syna - čili svátek dnešní andělského zvěstování. Vezměte do ruky Almanach Mariánský a tam uzříte řadu krásných, staročeských obrazů Mariánských - tabulových a soch z doby Karlovy a pozdější a mezi nimi i slavná Madona tohoto chrámu, zvaná Panna Maria dešťová. Známe Madonu Urbanovu, Liebscherovu, Brožíkovu, sochaře Levého, Hanuše S. Roje nepřátel povstávají Schveigera, Jeneweina... Tisíce chrámů a kaplí tisíce oltářů a Božích muk zvěstuje úctu českého lidu ke jménům Ježíš a Maria.
     Den jako den po naší vlasti třikrát rozhlaholí se zvony a kovovými jazyky volají: Anděl Páně zvěstoval Panně Marii. Miliony retů lidských šeptá den jak den zbožně: Anděl Páně zvěstoval Panně Marii.
     S českým lidem srostla úcta Mariánská a ze srdce českých dívek, žen a matek nepodaří se vyrvat jejich ideál - obraz Rodičky Boží - vzpomínku na ni a úctu k ní.
     Jsme svědky šíleného boje protináboženského. Jsme svědky, kterak se pustě útočí na jména nám nejdražší a nejvzácnější: Ježíš - Maria, a mnohým se zdá, že nepřátelé vítězí.
     V dějinách je známa nepřemožitelná armáda, kterou r. 1588 vypravil Filip II. proti Alžbětě, král. anglické, pod vedením vévody Mediny Sidonie a místoadmirála Martineza di Necaldo. Armáda měla 130 větších a 30 menších lodí válečných, 30 tisíc mužů a 3148 děl. Dne 20. května vyplula z přístavu a dne 8. srpna učinilo na ni vojsko Alžbětino se zdarem útok nedaleko Plymouthu. Mohutné loďstvo však bouře mořská téměř zničila: ztratilo 72 velkých lodí a 20.158 mužů. Teprve koncem září vrátily se zbytky lodí do přístavu santanderského. Nebylo snad vznešené rodiny španělské, která by neoplakávala některého svého člena, takže Filip II. uznal za dobré zvláštním výnosem dobu smutku zkrátiti. Královna Alžběta dala na památku této porážky španělské raziti peníz s nápisem: "Afflabit Deus et dissipati sunt" - Dechl Bůh a rozptýleni jsou. Totéž můžeme říci i my. Roje nepřátel povstávají proti jménům Ježíš a Maria; ale nadejde chvíle, že "afflabit Deus et dissipati erunt" - Dechne Bůh a rozptýleni budou. Procitne jistě český národ ze své protináboženské horečky, rozpomene se na své staré tradice - znovu za své přijme heslo družin Mariánských: Milá bývala Maria Čechům - a milí byli Češi Marii Panně. Amen.

Text i nápěv tohoto chorálu vznikly ve Francii v 17. století. Obsahově text odpovídá myšlence doby postní, ve které se také zpívá. Jedná o tzv. responsorium, což je takový druh chorálu, kde se střídají verše s odpovědí lidu. V liturgické hudbě se s takovými zpěvy můžeme setkat velice často, jsou totiž praktické zejména pro různé průvody nebo procesí, kdy u sebe lidé nemohou mít text písně. Krátké odpovědi (tzv. responsoria) však není problém zpívat zpaměti.

Chorál Attende Domine se zpívá například na Popeleční středu při průvodu k udělování popelce - označení popelem.

V Jednotném kancionále číslo 320.

Ref.: Ó slyš a shlédni k nám, smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili tobě.

1. Králi nejvyšší, Spasiteli všeho,

oči slzící k tobě pozvedáme,

vyslyš, Kriste náš, ponížené prosby.

2. Pravice Boží, úhelný jsi kámen,

cesta spasení, jistá nebes brána,

omyj ze všech nás skvrny našich hříchů.

3. Bože, prosíme před tvou vznešeností:

Svatým sluchem svým uslyš naše lkání,

všechny proviny odpusť s laskavostí.

4. Viny spáchané tobě vyznáváme,

srdcem zkroušeným také skryté hříchy,

ty, náš Záchrance, odpustíš je vlídně.

5. Bez viny jatý, zlobě nevzpíráš se,

křivým svědectvím vydán za bezbožné,

co jsi vykoupil, zachovej, ó Kriste.

Odpověď na předchozí otázku. Jednoduchá, prostá a dojemná...  jako láska sama.

Nebylo nic svět nestvořen jen Bože Ty.

A řekl jsi a svět se zvedl z nicoty.

Dny světla šly a já jsem nebyl v jeho dnech.

Bůh stvořil duši člověk do plic nabral dech.

Svět byl tak veliký a tak prázdný stranou stál.

To já stál stranou Tys mě k sobě povolal.

Svět by se zhroutil nebýt k Tobě pozvedán.

Na kříž je přibíjen a vzhůru zvedán Pán.

I teď je tu i nyní uvidět se dá

kněz zvedá Chléb srdce se ve mně pozvedá.

Až klesnu na zemi a v prach se navrátím

Ty zas mě pozvedneš a já Tě uchvátím.

Až svět se v oheň promění a bude soud

pokyň mně k pravici a nedej zahynout.

     Není druhé světice v dějinách člověčenstva, kterou by církevní umění výtvarné bylo oslavilo víc než rodičku Boží - Marii Pannu. Ikonografie Mariánská dosvědčuje, že od dob nejstarších, až po doby moderní, mistři všech věků a národů se snažili štětcem vystihnout krásu Marie Panny. - Legenda vypravuje, že sám evangelista Páně, sv. Lukáš, první vymaloval její obraz. S obrazy Mariánskými se setkáváme v římských katakombách - stejně jako na výstavách moderního našeho století. Umění byzantské stejně jako románské - malíři italští i španělští a holandští - Giotto, Fiesole, Fra Angelico, Raffael, Corregio, Tizian a Tintoretto - stejně jako Rubens, Rembrand, jako Cranach, van Dyck, Škreta a Brandl, Dürrer, Hofman, Mánes, Liebscher - malovali obrazy Mariánské, známé pod jménem Madonny.
     Jeden z nejznámějších obrazů jejich jest tak zvaná "Madonna immaculata", Neposkvrněné Početí, představující Marii Pannu, kterak stojí na srpu měsíce a nohou drtí hlavu jedovatého hada; hlava její je hvězdami ověnčená a ruce k modlitbě sepjaté. Obraz názorně ukazuje, kterak na Marii se splnilo slovo Boží na rajském prahu, promluvené k ďáblu: Nepřátelství položím mezi tebou a ženou - mezi semenem tvým a semenem jejím - ona potře hlavu tvou - a ty úklady budeš činiti patě její. - Maria Panna, ctnostmi jako hvězdami ozdobená, silná a statečná přemáhá hřích, jehož obrazem jest had; neboť je článkem naší víry, že byla bez hříchu počatá - a je všeobecným učením církve, že i bez hříchu osobního žila.
     Proti nám všem zvedá hlavu a syčí had, jehož jméno - hřích. Naší povinností jest, abychom i my hlavu jeho potřeli - s ním bojovali a zvítězili. Máme-li bojovat a s Pannou Marií vítězit, je nutno nepřítele poznat; a proto uvažujme o hříchu.
     Slyšeli jsme už, co je hřích, a kterak bývá spáchán. - Nuže, slyšme dnes, jak jej rozdělujeme a které jsou jeho druhy.
     Katolická mravouka má různé zásady - hlediska, podle kterých třídí hřích. - Nejobyčejnější rozdělení je: hříchy vlastní a cizí, dědičné a osobní, hlavní a do nebe volající.
     Vlastní. Vlastní hříchy jsou ty, které jsme sami spáchali. Tyto hříchy nejsou pak všechny stejně veliké a třídíme je buď podle jakosti na hříchy: hlavní, do nebe volající a proti Duchu sv., anebo podle velikosti na hříchy lehké a těžké.
     Ano, všechny hříchy nejsou stejně veliké - sám Kristus srovnával některé hříchy s velbloudy a jiné s komáry (Mat. 23, 24). - Některé srovnával s břevnem a jiné s mrvou. Proti dluhu 10.000 talentů staví dluh pouhých 10 denárů (Mat. 7,3 - Mat. 18,23) a řekl Pilátovi: Ten, kdo mně tobě vydal, větší hřích má (Jan 19,11). Na základě tom třídí i církev hříchy a jmenuje v první řadě - hříchy těžké neboli smrtelné.
     Hříchy těžkými jmenujeme ty, které nás od Boha oddalují a přátelství Božího nás zbavují; všechny ostatní hříchy pak slují lehkými nebo také všedními.
     Každý hřích je přítěží. Duše se povznáší z prachu a zalétá k nebes výšinám, odkud přišla - ale hřích duši táhne zpět do kalu a bláta. Hřích je jako nemoc. Mnohá nemoc člověka toliko seslabuje - jiná usmrcuje. Právě tak jsou hříchy, které člověku pouze překáží v dosažení věčné blaženosti - a jiné jsou, které berou duši život, t.j. posvěcující milost Boží. - Proto mluví Písmo sv. o hříších, člověka o milost Boží olupujících - jako byl na příklad hřích Davidův - a o takových, do kterých i spravedlivý sedmkrát denně upadá, aniž by milost Boží ztratil (Přísl. 24, 16). Mluví o hříších, které duši úplně zbavují věčné blaženosti a připravují jí věčné zavržení. V dnešní době však žádný hřích není tak veliký, aby nenašel své zastánce a velebitele. Ti, poukazujíce na Boží milosrdenství a lásku, každý hřích prohlašují za lehký, malý a všední. Leč nedejme se másti a klamati světem, nýbrž držme se Písma sv. a učení církve; kdo nás bude souditi, nebude svět, ale vševědoucí Bůh.
     Těžký hřích se jmenuje smrtelným proto, poněvadž vnáší smrt do duše naší. Duše sice nepřestává existovati, ale ztrácí Ducha sv., je živá pouze pro peklo; ale pro nebe je ztracená a tedy mrtvá, neboť bez milosti Boží nelze se Bohu líbiti nebo do nebe přijíti: milost Boží jest nám k spasení nevyhnutelně potřebí. - Jako tělo umírá, když duše z něho vyjde, tak i duše hyne, když ji Bůh opustí. Jako balon bez plynu se nemůže vznésti k modrému nebi, tak duše bez milosti se nemůže k Bohu dostati. Proto praví spisovatel Lehmkuhl, že těžký hřích je sebevraždou duše...
     Hříchy všední se jmenují také lehké, protože lehce mohou býti odpuštěny; ale nesmíme je proto podceňovati. I ony jsou urážkou nekonečné velebnosti Boží a ten, kdo Boha miluje jako syn svého otce a ne jako otrok pána, ten se vyvaruje ho uraziti i drobným hříchem. Všední hřích často opakovaný přivolává hřích smrtelný. Malými ranami dub není podťat, ale takové rány mohou způsobiti, že i mohutný dub začne usychati, až potom snad i zcela uschne. Voda, vnikajíc do korábu trhlinou, malou skulinou, loď nepotopí, ale může přivodit větší a větší otvor, jenž propouští potom i příval vody - a ten se stane záhubou lodi. Jedno vlákno je slaboučké jako pavučina a snadno se trhá, ale z vláken upřede se nit, z nití lano zvyku, jež vytváří velké nebezpečí smrtelného hříchu, které člověk přervati nemůže. Těžký hřích se podobá těžké ráně - smrtelnému poranění, po kterém člověk umírá; všední hřích se podobá lehké ráně, která člověka jenom oslabí.
     Člověku je velmi těžko a nebezpečno určovati, je-li některý hřích těžkým anebo pouze všedním, praví sv. Augustin a sv. Tomáš Aq., poněvadž nikdo z nás není vševědoucí a nevíme, pod jakými dojmy a za jakých okolností hřích byl spáchán - na př. sebevražda, krádež a j. Proto se máme varovati hříchy svých bližních přísně posuzovati. Nesuďte, abyste nebyli souzeni - netupte, abyste nebyli potupeni!
     I těžké hříchy nejsou stejně veliké. Nejtěžší hříchy jsou hříchy proti Duchu sv.
     Stává se častokráte v životě, že nás Duch sv. povzbuzuje a pobádá buď k modlitbě a návštěvě chrámu, k přijetí sv. svátostí, k udělení almužny aneb k jinému skutku dobrému. Jednou, dvakrát, snad i desetkrát i vícekrát Duch sv. nás volá, a kdo ustavičně a vědomě Duchu sv. odporuje, ten ovšem hřeší těžce.
     Fariseové a zákonníci dobře věděli, že Kristus je pravý Mesiáš, poznávali tak z jeho zázraků, z jeho učení, ze svatosti jeho života, z toho, že se na něm vyplnila všecka proroctví starozákonní, z jeho vlastních výpovědí; ve své pýše nechtěli ho uznati - pronásledovali ho a smrt odsoudili - odpírali poznané křesťanské pravdě. I dnes jsou mnozí...
     Král Farao poznával z Mojžíšova rozhodného vystoupení i z mnoha zázraků, že Bůh vskutku chce, aby Israelité vyšli z Egypta - a přece proti vůli Boží postavil vůli svou - měl k spasitelnému napomínání zatvrzelé srdce. I dnes napomíná Bůh mnohého nemocí, suchem, neúrodou a neštěstím; ale srdce jeho zůstává tvrdým - tvrdým a hluchým až do konce života, kdy nekajícně umírá.
      Hříchy proti Duchu sv. jsou obyčejně přirozeným následkem velice neřestného života.
     Smrtelný hřích totiž zatemňuje náš rozum a odvrací vůli naši od Boha. Čím více kdo hříchů spáchá, tím jest rozum jeho temnější a zaslepenost jeho větší. Duše jeho se podobá tmavé místnosti, ve které okna uzavřena a záclony v nich spuštěny. U mnohých v jejich chorém těle všecky výživné látky - pokrmy i nápoje se mění ve škodlivé šťávy. Tak i u mnohých lidí celý způsob myšlení je úplně zvrácen a oni nemohou býti získáni působením Ducha sv. Podobají se jedovatým rostlinám: slunce na ně svítí a déšť je zalévá jako rostliny léčivé a užitečné, ale ony se nemění - zůstávají dál jedovaté a otravné - ba ještě více rostou, sílí a množí se.
     Kdo proti Duchu sv. hřeší, nemůže od Boha odpuštění ani žádat, ani očekávat, ježto milostí Boží pohrdal a ji zamítal. Tonul a odmítal ruku pomocnou - nezbude, než aby utonul. Kristus praví: Hříchové pak proti Duchu sv. nebudou odpuštěni ani v tomto, ani v onom životě (Mat. 12, 31). Nemoc nemůže býti vyléčena, když nemocný jistý a účinný lék, který by ho uzdravil, nechce přijmouti. Duše člověka stůně - zachvácena morem hříchu - jediný lék je pokání - život kající - který se má přijmouti jednou v roce nejméně. Sv. Jeroným dí: Život nekající je jediný zločin, který Bůh neodpustí. Jako Farao zhynul uprostřed Rudého moře, tak i rouhač zahyne v rudém moři svých hříchů s celým vojskem svých rouhavých řečí, žádostí, myšlenek a skutků... Platí mu to, co řekl Samuel Saulovi: Protože jsi zavrhl řeč Hospodinovu - zavrhl i tebe Hospodin... (Král. I., 15, 26).
     Tak jsme poznali druhy hříchů, co lehký i těžký hřích - a zvláště jeho nejhorší druh - hříchy proti Duchu sv.
     Duše naše má být čistá, neposkvrněná, podobná duši, kterou měla Rodička Boží, Panna Maria. I duše naše má být "immaculata" - ozdobena hvězdami ctností a dobrých skutků - i my máme potírati zlého nepřítele - hada - t.j. hřích - hlavu jeho nohou drtiti. Abychom to mohli, prosme o pomoc, přímluvu a přispění Rodičku Boží a vroucně k ní volejme: Královno bez poskvrny hříchu prvotního počatá - oroduj za nás! Amen.

(Klobuky 1906)

Peter Paul Rubens: Immaculate Conception (1628)

Evropský parlament schválil 27. února  "Zprávu o stavu dodržování základních práv v Evropské unii (v roce 2012)" belgického poslance Louise Michela. Zpráva podporuje provádění potratů a eutanázii. Navrhuje omezit kompetence členských států v oblasti vnitřní politiky a naopak zvýšit kompetence Evropské komise a Agentury pro lidská práva, aby mohly vstupovat do vnitřních záležitostí členských států.

NECHTE MALIČKÝCH

Ivan Slavík

Nechte maličkých přijíti ke mně

Pane - teď přicházejí

Neboť je v srdci Evropy země

zem kdysi sladká

země matka

která se změnila v jatka

zem v níž tvá neviňátka 

pobíjejí

Je to strašné jak hrůzný sen

je to do nebe volající

Ale až bude počet dovršen

zprzněných klínů žen

jež nerodí jen zabíjejí

až budeš Pane trestat

může ten kousek země přestát?

Bude snad smeten ve vichřici?

Anebo bude přesto ušetřen

i v časech Sodomy

pro ty jež - maličké nevinné -

výčitky našich svědomí

všemu navzdory přece jen

na Boží svět a Boží den

mateřská lůna z klína žen

doposud přece přivádějí?

Žalm kající
...
Ty, jehož poslouchá moře a fík a blesk
a život i sílu a ruměnec krásy jsi vrátil

čtyři dny pohřbenému, zapáchajícímu Lazarovi,

udělej z mého srdce stánek radosti

tak malinký, že by v něm mohla přebývat jenom svatojánská muška

sama samotinká, a při jejím živočišném světle,

než Smrt natočí a napne vychladlé struny mých údů

přes kobylku času, -

dopřej mi, ó Třikrát Milosrdný,

uvidět onu vteřinu v Tvé věčnosti,

kdy mému lidu vyletí oči pláčem

(zátky věznící staleté víno)

a ústa jeho proklejí všechny falzifikáty

jediné hymny, na kterou ve své zdivočelosti

docela zapomněl a která v jeho srdci

najednou vyvěrá, lesní pramen,

do něhož svou nohou stoupl kůň - -

Pohlédni na mou bídu, Všemocný, a učiň ten div,

ne abych se dočkal Tvé slávy v tomto lidu Tvém,

ale abych uvěřil, že se stane, čeho Ty mu sám, slepému,

od věků přeješ - - 

(V Tasově 31. března 1939)

Zhřešili jsme...

Zhřešili jsme, ó Bože, před očima Tvýma, že jsme Tě popírali,
podobni dětem, které tak lehce věří tomu, co si nalhávají,
ani na minulost, ani na budoucnost jsme nepamatovali,
ne už jako lidé, ale jako zvířata jsme žili
jenom pro rozkoš a pro všechny žádosti své,
a když nám svědomí vyčítalo, že se zahazujeme,
říkali jsme si, že všechna moc pochází z lidu
a že sami jsme pány svého těla a svého národa
a že si vytvoříme pravdu docela novou
na základě vědy a docela nové, rozumné náboženství
po způsobu pohanů, a rouhání a kacířství jsme prohlásili
za jediný důkaz cti a dobrého jména pro všecky,
nelitujíce svých dětí, které jsme takto obětovali modle
Přetvářky a Zhnilého pokroku našich druhdy zdravých srdcí!
Otcům a svatým předkům jsme se posmívali,
nastavěli tělocvičen a škol, ve kterých se hlásalo,
že teprve my dovedeme myslit a jednat a hospodařiti,
mezi polem a polem rozorali jsme meze předstírajíce,
že na nich roste bodláčí, trní a šípky, škodlivých hmyzů prý ochrana,
všecku panenskou půdu (patriarchové naši pásli na ní stáda svá)
jak vepři jsme rozryli a rozorali, aby ani ten motýl
nenašel nikde kvítečka, na kterém by se osvěžil a odpočinul,
každý krajíček chleba jsme čilským ledkem a superfosfátem posypali,
každý ten balvan, který nám uchoval a přinášel moudrost předků,
na stráních, v roklích a na pastvinách prachem jsme rozstříleli,
z jeho velikosti, z jeho krásy a jeho celku
tak jako z víry svých otců jidášské vklady bank
a demokratickým silnicím štěrku jsme nadělali -
Hořko je, ó Bože, naším duším:
vydali jsme se na cestu, která není Tvá,
poněvadž se končí slepě v tlusté zdi
oklepané olověnými kulemi
a místo břečťanem a vavřínem
ověšené konopnými oprátkami,
a jejich prakořenem provaz Jidášův...
Bože náš, děkujeme Tobě za své neštěstí,
neboť vidíme, že nás miluješ!
Kdybychom Ti byli lhostejni,
podobali bychom se, ó hrůzo, těm,
kteří tak sprostou lstí nad námi zvítězili,¨
jako stádo prasat bychom byli...
Jenom zas a zas zdvihni své důtky, Bože, a šlehej!
Bičuj, bij a šlehej, ó Bože, naše hřbety,
které tak důvěřivě se ohýbaly
na každé mrknutí mocných, my byli jen kuličkou,
kterou picali do svých důlků,
a my tolik let si namlouvali, že jsme jejich přátelé!
Jediný přítel náš, ó Bože, Bože našich otců,
jak nám chutná metla Tvá a jak sladká
je spravedlnost Tvá!
Kterak jsi rozevřel oči naše, že vidíme krásu země své,
chamtivostí tolikrát zrazenou a zneuctěnou, -
a kterak jsi otevřel nejtajnější komůrky našeho srdce,
že do nich, aniž se bojíme, vstoupiti smí,
kdokoliv v tebe věří a tak Tě miluje, že si na sobě docela nic nezakládá.
Neboť my jsme nic, a Ty jsi všecko!
Ne co si lidé myslí a jak nepřítel náš chce,
ale Tvá svatá vůle stane se a staň se,
milovníku náš a Bože náš,
jako v nebi i na zemi. Amen.

"... houšť stolistých růží. Nikdo si jich tuze nevšímal, nikdo je nepěstil; rostly tam jako z ruky boží, rozvíjejíce rok co rok kolem svatodušních svátků svá tuhá, těsně upěchovaná poupata v ony známé bleděčervené kalichy, jejich vůni, ničemu na světě nepodobnou, do sebe táhnete tak nenasytně a dlouze, až zapomínáte dýchat; vůni, kterou se už už ocítáte na okraji slastí nepředstavitelných..."
(J. Čep)

Je to sice "leicht süß und ein bisschen kitschig", ale to jaro k tomu tak trochu svádí, že?

.