Una111

Adventem připravuje nás Církev svatá k důstojné oslavě Narození Páně. „Advent", slovo latinské, znamená příchod, tj. Příchod Páně. - „Třikrát přichází k nám Pán", dí Petr z Bois, „poprvé v těle, po druhé v duchu, po třetí přijde v slávě a velebnosti." (Sv. Bernard, sermo V. de adv.) - První příchod jeho byl tichý a pokorný, když Slovo tělem učiněno jest v neposkvrněném životě panenské Matky, a když pře bývalo mezi námi. Odtud ta vroucí úcta Nejblahoslavenější Panny Marie v době adventní. - Druhý příchod Páně děje se tajemně, když v lásce a milosti přichází do srdce křesťana, v němž duchovně se rodí a království Své zakládá. - Třetí pak příchod Páně bude zjevný a hrozný, až přijde soudit živých i mrtvých.

Po trojím tomto příchodu Božského chotě Svého touží Církev svatá v době adventní. Nebo což jest lkaní její s praotci starozákonními jiného, ne-li touha její po slíbeném Mesiáši? - Od věčnosti zajisté slyšán jest hlas její zároveň s prosbami Církve starozákonní před trůnem velebnosti Božské – neboť u Boha ani minulosti, ani budoucnosti – u Něho jest jen věčné „dnes". Zdaž neurychlilo i toto lkaní obojí Církve sprch té „rosy nebeské" do lůna Panny přečisté, vydala nám Spasitele? - V tomto tedy smyslu touží Církev svatá po prvním příchodu Páně, ač již skutečně se udál před osmnácti věky.

Však ne méně žádá sobě Církev i druhého příchodu Kristova, jimž by zavítal do srdcí věřících. Každoročně na Hod Boží vánoční příchod ten oslavujíc, v celé bohoslužbě adventní neustále za to prosí, aby připravil Sobě srdce naše, a přišel ze staré poroby hříchu milostným zrozením Svým nás vybavit. - Nadarmo byl by býval přišel Spasitel náš na svět před osmnácti věky, kdyby nyní nezavítal ku každému duchovně, milostí Svou srdce jeho naplňuje a k životu nadpřirozenému obrozuje.

Při tom nezapomíná Církev též příchodu třetího v den poslední, kdežto přijde Vykupitel dokonat a oslavit stvoření veškerého. Jako věrná choť Kristova zachová poslední slovo Jeho v srdci svém: „Jistěť přijdu brzo", (Zjev 22, 20) a s touhou vroucí odpovídá: „Přijď, Pane Ježíši!" A tak stále naplňuje se, co pověděl miláček Páně (Zjev 19, 7): „Radujme se a veselme se, a chválu vzdejme Jemu: neboť přišla svatba Beránkova a choť jeho připravila se."

Tyto myšlenky na paměti majíce snadněji vnikneme do bohatého obsahu a hlubokého významu celé adventní liturgie.

Že je čas adventní dobou kajícnou, netřeba připomínati. Ukazuje na to již fialová ba rva roucha mešního, jakož i jiné posvátné obřady. Hlas volajícího na poušti, k pokání vybízející, často se ozývá, kdežto zvuk varhan a chvalozpěv „Gloria" při mších adventních umlká. Z téže příčiny zapovídá Církev i hlučné radovánky a svatební veselí. - Toužebnost a kajícnost Církve nejmocnějšího výrazu nabývá v tak zvaných „velikých antifonách", které se v chrámech stoličných a opatských s obzvláštní slavností za hlaholu zvonů zpívají při nešporách od 17. až do 23. prosince. Zbožní naši předkové uměli je zpívati česky.

Bohoslužba adventní směřuje též k uctění blahoslavené Panny Marie, jak z mnohých antifon, modliteb, responsorií a čtení vysvítá, o čemž i oblíbené u nás rorátní mše svaté svědčí.

Velmi vhodně připadá tudíž v posvátnou dobu adventní i slavnost Neposkvrněného Početí nejblahoslavenější Panny Marie, které příslušelo jejímu Božskému mateřství.

Sluší i na to zřetel míti, že v době adventní slavíme památku pěti svatých panen a mučednic, pěti moudrých panen – po jejichž příkladu vychází Církev vstříc Božskému choti svému.

P. Prokop Baudyš, Římský misál upravený pro věřící, Praha, 1891

SVATOROČNÍ MUZIKA aneb sváteční kancionál ke cti a chvále svatých milých Božích v nově složený a vydaný od ADAMA MICHNY Z OTRADOVIC, Jindřichohradeckého VYTIŠTĚNÝ V STAROPRAŽSKÉ KOLLEJI V IMPRESSI AKADEMICKÉ LÉTA PÁNĚ 1661.

1.

Hle, přijde Pán, Spasitel náš,
zdávna žádaný Mesiáš,
hospodu mu přichystejme,
všickni ho k sobě vítejme,
neb on jest Vykupitel náš.

2.

Zdvořile se k němu mějme,
do chléva ho nevolejme.
Jest vzáctný host, božské plémě,
všemocný Pán nebe, země,
vzáctnou hospodu chystejme.

3.

V srdci ať se mu byt strojí,
Pán lásky o srdce stojí.
Kdo ho žádáš hosta míti,
hleď srdce čistotné míti,
nevediž ho k hříchův hnojí.

4.

Skrze svátostní pokání,
pravé hříchův oplakání
smej škaredost nepravosti,
vyžeň z srdce smrad chlípnosti,
ať jest hodné přebývání.

5.

Ať místo není studené,
vroucí láska mráz zažene.
Opatrnost hlídej dvéří,
samému KRISTU otevří,
ať jsou všem jiným zavřené.

6.

Krásné čalouny všech ctnosti
rozvěš, stálost s horlivosti,
ať se všecko jasně třpýti,
vzáctný host má k nám přijíti
uctěmež ho dle možnosti.

7.

Krásnou kolíbku s plénkami
zjedná štědrost almužnami.
Neb kdo chudého odívá,
Pána JEŽÍŠE přikrývá,

jest ten příjem z Písma známý.

8.

O kašičku není péče,
krmíš-li chudé, člověče,
sladkou kaši krmíš Krista,
čeká tě odplata jistá,
věčnýť med v nebi poteče.

9.

Dobrá vůně jest modlení,
bez toho ať srdce není.
Jakož ani bez světlosti,
svět tehdy příkladem ctnosti,
toť jest nejlepší svícení.

10.

Zpěv se ještě nedostáva.
Ten se anjelům necháva.
Tiť budou sladce zpívati,
hosta obveselovati,
zpívajíc své staré: SLÁVA.

11.

Hospodu jsme připravili,
přiď tehdy, hoste přemilý!
Přiď, Ježíši vinšovaný,
celým srdcem milovaný,
čekáme tě každou chvíli.

"Tuhle krajinu malovával nebožtík Trampota, ta velká náděj" (sestřička byla Slovenka), říkala, "a teď ji malovává Vojtěch Sedláček, ten, co se přiženil k Serbouskovům do Javornice. Viděl jste už jeho obrazy? Akvarely nebo tempery a kvaše? Nebo krajky jeho paní? Vidíte, takový umělec a vzal si selské děvče z Javornice! Sedláček maluje koně, to je jeho láska, české koně! A maluje děvčata při rozhazování hnoje, nebo jak váží vodu. Ach, já mám Sedláčka ráda."

(Václav Prokůpek, Zakryto slzami)

Jan Sedláček

Zatímco oslavujeme výročí dne, který přinesl konec komunistické diktatury, propadáme se postupně do podobného režimu, jakého jsme se tehdy zbavili...

Uplynulo již 25 let od sametové revoluce- události, která podstatně ovlivnila naše novodobé dějiny. Dodnes však existují různé názory na to, co 17. listopad znamenal doopravdy. Pro mnohé je toto datum symbolem získání svobody a demokracie, pro jiné naopak symbolem ztráty životních jistot. Navíc zde narůstá skupina lidí (není bez zajímavosti, že je tvořena i mnoha bývalými disidenty), která tvrdí, že byl 17. listopad jen podvod, který měl komunisty nenápadně udržet u moci, především u moci ekonomické. Tak jak je to doopravdy?

Možná vás zklamu, ale odpověď na tuto otázku tentokrát nechám na vás, čtenářích, byť si na ni po přečtení tohoto článku možná odpovíte jinak než dříve. Mně nepřísluší rozhodnout, která z těchto možností je nejblíže pravdě. Osobně jsem tuto dobu neprožil, takže její hodnocení přenechám těm, kdo v té době již sledovali veřejné dění. Doufejme, že mi odpustíte, když si dovolím v tomto ohledu přinést alespoň jeden vlastní názor, se kterým budu dále pracovat- po sametové revoluci zde zavládl o něco svobodnější a demokratičtější režim, než jaký byl před ní.

Toto nabytí určitého množství svobody a demokracie zde vyvolalo euforii, ve které si jen málokdo uvědomoval, jak křehké tyto hodnoty jsou. Určitým vzorem se pro mnoho lidí stala západní Evropa, a proto se tito lidé ztotožnili s vizí hlubší spolupráce se státy západně od železné opony. S vizí, kterou o něco později hanebně zneužili tvůrci Evropské unie.

Čechoslováci a později Češi provolávali po sametové revoluci heslo ,,Zpátky do Evropy!'' Asi nikoho v té době nenapadlo, že právě z tohoto směru může přijít další komunismus. Integrace evropských států do většího celku, který se posléze zhmotnil v podobě Evropské unie, byla pro mnoho lidí symbolem pokroku a posílení demokratických hodnot. Dokonce i před deseti lety, kdy proběhlo referendum o vstupu naší republiky do EU, byla většina lidí stále ještě přesvědčena, že nám EU přinese užitek. Až po několika dalších letech tito lidé poznali, jak tragického omylu se dopustili. EU se totiž z vysněného snu o spolupráci evropských států proměnila v socialistický kolos, který stále více připomíná bývalý Sovětský svaz, respektive východní blok. Tento kolos stále více a více potlačuje jak demokracii, tak i svobodu.

Podívejme se nyní na to, jak je konkrétně naše demokracie omezena kvůli EU. Stále větší část naší legislativy je tvořena nařízeními Evropské komise, kterým se námi volení zákonodárci nemohou nijak bránit a povinně je musí přijmout. Přitom je Evropská komise nikým nevoleným orgánem, který tudíž nepodléhá demokratické kontrole. Situace je o to horší, že eurokomisaři jsou vybíráni mimo jiné i podle jejich ,,evropanství,'' což v překladu z novořeči znamená, že se členem EK může stát pouze ten, kdo zastává eurohujerské názory.

I kdyby občané žijící v EU sebevíce chtěli, aby se do této instituce dostal někdo, kdo smýšlí o EU racionálně, nemají nejmenší šanci si tento požadavek prosadit. Tato ,,vedoucí úloha eurohujerů" až příliš nápadně připomíná stav, jaký zde byl před rokem 1989. Protože zde občané prakticky nemají šanci zasáhnout do politických rozhodování, jedná se o naprosté potlačení veškerých demokratických principů.

Snad ještě více znepokojivý je fakt, že EU potlačuje občanské svobody. Každou chvíli přicházejí bruselští byrokraté s projekty, jejichž skutečným účelem je právě omezení naší svobody, byť nás propaganda přesvědčuje o jejich užitečnosti. Jen tak namátkou:

- Indect- projekt spočívající ve vytvoření sledovacího systému, který by od konce letošního roku neustále šmíroval všechny obyvatele EU. V podstatě se jedná o naplnění vize, kterou popisoval George Orwell ve svém románu 1984.

- eCall- zařízení, které má být povinně umístěné v každém novém autě od r. 2015. Jedná se o monitorovací systém, kterým lze vysledovat a odposlouchávat každé auto. Řečeno s trochou nadsázky, byl by to Velký bratr v povinné výbavě auta.

- monitorování a kriminalizace ,,netolerantních'' občanů, tedy de facto každého, kdo si dovolí kritizovat islám, feminismus či např. homosexualismus.

- zákaz používání neregistrovaných osiv a kriminalizace každého, kdo by si chtěl na své zahradě vysít např. semínka mrkve od souseda. I když to zatím vypadá, že se tento zrůdný projekt podařilo zmírnit a vyjmout z něj drobné zahrádkaření (které by tím pádem zatím mohlo zůstat svobodné), stále bychom se měli mít na pozoru, protože se tato hrozba může kdykoliv vrátit.

To vše způsobuje, že jsou v naší zemi stále více potlačovány obě hodnoty, které jsme před 24 lety alespoň částečně získali- tedy jak demokracie, tak i svoboda. Sice jsou potlačovány jen pozvolna, ale o to zákeřněji, protože si mnoho lidí v prvních fázích neuvědomí, že již nežijí v demokracii a že nemohou jednat svobodně. Až si to uvědomí, tak už bude pozdě. V tu dobu zde opět bude režim, který nebude mít daleko ke komunismu. Ostatně, nezapomeňme na to, že i nacismus v Německu začal pozvolným omezováním občanských svobod a demokratických principů.

Vyvstává zde myšlenka, že současná likvidace národních států, jejímž nutným důsledkem je zničení svobody a demokracie, byla přímo účelem sametové revoluce i dalších převratů v té době. Na první pohled to vypadá šíleně, ale když se nad tím více zamyslíte, nepřijde vám to možné? Je možné, že se Miroslav Dolejší nemýlil ve své stati Analýza událostí 17. listopadu 1989, ve které tvrdil, že byl převrat předem dojednán? Je možné, že měl Petr Hájek pravdu, když zformuloval svoji teorii konvergence (splynutí západního a východního režimu za účelem vytvoření dokonalejší diktatury)?

Podle toho, co se dnes děje, to rozhodně nemůžeme vyloučit. Zda je to skutečně pravda, to nechť posoudí jiní. Tentokrát nikoliv ti, kdo sami zažili sametovou revoluci, nýbrž ti, kdo se budou za pár desítek let ohlížet za komunistickou diktaturou, která v Evropské unii pomalu, ale jistě vzniká.

Pro radost všem, kteří by rádi létali, ale ještě jim to moc nejde... ;-)))

Čas od času je dobré si uvědomit, jak moc má člověk rád kraj, kde žije a místa, která důvěrně zná! Mne nečekaně dojal tenhle dokumentární seriál, zvláště jeho první díl z míst mně nejbližších!

Řekněte sami, není to krása?

Milan S. Ďurica: Ohrozenia kresťanstva v súčasnej politickej situácii

(Vydal Ústav dejín kresťanstva na Slovensku v spolupráci s vydavateľstvom LÚČ v roce 2010 v edícii LINEA RECTA BREVISSIMA)

     Už pred piatimi rokmi jeden z našich vysokých cirkevnych predstaviteľov neváhal verejne upozorniť veriacich, ako aj prítomných najvyšších štátnych predstaviteľov, že v našej spoločnosti sa čoraz jasnejšie a útočnejšie prejavuje komplot nepriateľských síl proti kresťanstvu a najmä proti Katolíckej cirkvi: "Bez preháňania môžeme povedať, že kresťanské prostredie na Slovensku je ohrozené, pretože sú kresťanské hodnoty spochybňované, ba dokonce zosmiešňované."

     Musel mať na to svoje dôvody. Veď pre každého, čo i len trocha uvažujúceho pozorovateľa, je to evidentná skutočnosť. Stačí si vziať do rúk ktorýkoľvek z celonárodne, ale aj regionálne rozšírených denníkov, ešte viac hociktorý z ilustrovaných týdenníkov, ktorými vydavateľstvá zaplavujú novinové stánky. Alebo aj množstvo ponúkaných kníh v pouličných stánkoch, mnohých kníhkupectvách, ba aj v nespočetných inzertných novinách, ktoré vychádzajú v státisícových nákladoch a periodicky ich nachádzame grátis v našich poštových schránkach; stačí čo i len letmo otvoriť hocktorý domáci aj zahraničný televízny program v akomkoľvek čase, alebo sa trocha započúvať do rozhovorov najmä mladých, no nielen mladých ľudí pri ich zábavách, na trhovisku, počas prestávok v škole, ba neraz aj v rodine, aby sme si túto skutočnosť overili. Musíme sa však priznať, že najčastejšie to vôbec nerobíme. A čo pozorne nevnímame, o tom nebudeme nikdy uvažovať, a preto si to vôbec neuvedomujeme. Všetci sme neustále zaplavovaní takým množstvom masovokomunikačných posolstiev, že nám to ani časovo nevyjde, aby sme sa nad nimi pozastavovali. Pritom však zabúdame, že všetky tie posolstvá majú svoj obsah aj svoju účelnosť. Často ich študujú a programujú vysoko špecializovaní odborníci na lahodné ovplyvňovanie vedomia i podvedomia, takže bez toho žeby sme si to uvedomili, stávame sa receptormi týchto obsahov. Obsahov, ktoré už od najútlejšieho veku ohrozujú vieru a mravné zásady nielen v totalite spoločenstva našich spoluobčanov, ale aj v našom vlastnom myšlienkovom svete. Bránime sa totiž iba proti tomu, čo vnímame ako nebezpečenstvo. Baránka sa nikto z nás nebojí, preto pred ním neuteká ani sa nebráni. Ale Kristus Pán nás aj dnes - ba práve dnes azda najaktuálnejšie - upozorňuje: "Chráňte sa falošných prorokov: prichádzajú k vám v ovčom rúchu, ale vnútri sú draví vlci." (Mt 7,15)
      Nikdy v ľudských dejinách to nebolo potrebnejšie ako dnes. Prvotnú Cirkev, ako jej to Božský Zakladateľ predpovedal, prenasledovali najprv Židia, potom aj globalizujúci Rímania, a to väzeniami, bičovaním, kameňovaním, smrťou na kríži alebo sťatím hlavy. Ale krv mučeníkov bola semenom kresťanov: práve v tých prvých storočiach z pôvodnej židovskej sekty sa Cirkev stala svetovým náboženstvom.
     Podobným spôsobom aj v súčasnosti v zaostalejších krajinách zemegule každoročne hynú desiatky a desiatky hlásateľov evanjelia. Iba niektoré katolícke spravodajské služby pravidelne uverejňujú zistené fakty o tomto mučeníctve. Svetové masmédiá o tom zanovito mlčia. Tak v rámci príprav na Veľké jubileum v roku 2000 komisia "Noví mučeníci" zistila, že v priebehu 20. storočia zahynulo pre vieru 12 692 katolíkov, z toho 126 biskupov, 5 343 diecéznych kňazov a seminaristov, 4 872 rehoľníkov a 2 351 laikov. Pritom sa tam nebral ohľad na takmer fva milióny kresťanských Arménov, ktorých od roku 1895 a najmä v roku 1915 vyvraždili Kurdi a Turci. Až dve tretiny spomenutých vrážd vykazuje naša Európa. V rokoch 1936 - 1937 komunistický režim v Španielsku dal často neľudským spôsobom vyvraždiť 13 biskupov, 4 184 kňazov a seminaristov, 2 365 rehoľníkov, 2 830 rehoľných sestier a nespočetných katolíckych laikov. Počas Hitlerovho režimu v Nemecku bolo zavraždených vyše 4 000 kňazov. Iba v koncentračnom tábore Dachau vyvraždili 2 794 kňazov a rehoľníkov, v okupovanom Poľsku 1 923 kňazov, 580 rehoľníkov a 289 rehoľných sestier. Ale tu ide iba o bezpečne zistené vraždy, pričom sa musí počítať s tým, že skutočný stav obetí bol o veľa vyšší, pretože mnohé archívne materiály z koncentračných táborov boli pred koncom vojny zničené.
     Nám na Slovensku už Cirkev uznala a vyhlásila za blahoslavených troch mučeníkov. Ale nemáme dosiaľ spoľahlivo a vyčerpávajúco zistené, koľko kňazov, rehoľníkov a katolíckych laikov bolo počas uplynulého 20. storočia najrozličnejšie prenásledovaných a pozbavených života pre ich vieru.
      V novembri 2002 nemecký profesor Thomas Schirmayer (Bonn) odhadoval, že v súčasnosti je asi 200 miliónov kresťanov na svete ohrozených na tele i živote. Je to hlavne v islamských a komunistických štátoch Ázie (Severná Kórea, Laos, Vietnam, čiastočne aj India, Saudská Arábia a Turecko), ale najnovšie aj v Afrike a Južnej Amerike, Spojených štátoch amerických (zavraždená sr. Marguerite Bartz, november 2009), vo Francúzsku, ba - zatiaľ zriedkavo - aj na našom Slovensku. Podľa najnovších správ Agencie Fides zo 7. decembra 2009 prenasledovaní kresťania na celom svete tvoria 75 až 85 percent všetkých prenasledovaných ľudí. Bilancia zavraždených za rok 2009 predstavuje dvojnásobok počtu za rok 2008 a súčasne najvyšší počet ročných obetí v poslednom desaťročí: Je to 38 pastoračných pracovníkov (31 kňazov, 2 rehoľné sestry, 2 seminaristi a 3 laici). Ide tu iba o bezpečne dokumentované obete, ktorých mená sa zistili, ako aj všetky okolnosti. Skutočných obetí, o ktorých sa správy nedostali do Ríma, je bezpochyby oveľa viac. Svätý Otec Benedikt XVI. neprestáva zdôrazňovať túto "dramatickú sitáciu Cirkvi" a zvolal osobitné zasadnutie synody biskupov, ktorá má riešiť otázky veľkého nebezpečenstva, v ktorom sa nachádzajú mnohí katolíci na Blízkom východe a inde vo svete. V prvých troch mesiacoch roka 2010 sme čítali správy z Blízkeho východu, Indie, Pakistanu, Iraku, Malajzie, Mexika o prepadnutí a ničení viac než desiatich kresťanských kostolov, ako aj o ďalších vraždách stoviek kresťanov. podobné správy sú teraz takmer na dennom poriadku. Aj v našej Európe bol zneuctený pútnický chrám svetovej povesti v portugalskej Fatime.

Zamatová taktika tvrdej stratégie

     Náš pokročilý svet techno-digitálnej civilizácie však prišiel aj na neporovnateľne účinnejšie, "zamatové" metódy boja proti Cirkvi. Ako jeden z hlavných nástrojov na to mu slúži práve tá najrafinovanejšia komunikačná technika. To je ten dravý vlk v ovčom rúchu. Tým z nás, čo v roku 1990 už dosiahli takú dospelosť, že mohli kriticky pozorovať a posudzovať politické dianie, nemohlo ujsť, že za úprimným nadšením širokých más z dobre režírovaného divadla " nežnej revolúcie" sa horúčkovito mobilizovali medzinárodné tajné spoločenstvá, ktorých cieľom - v úplnom súlade s tým istým cieľom svetového marxizmu-leninizmu - bolo a je: vykoreniť z duší vieru v osobného Boha a vyhladiť z ľudských dejín najmä Kristovu Cirkev.
     Tunajšia tlač to takmer nezaznamenala. Ale napríklad vo francúzskej a talianskej tlači sme vtedy čítali, že už v polovici apríla 1990, teda krátko pred prvou pastoračnou návštevou Jána Pavla II., navštívil Prahu veľmajster Veľkého Orientu Francúzska v Paríži Jean-Robert Ragache. Bol tam prijatý s poctami ako pre hlavy štátov vtedajším predsedom Mariánom Čalfom a podpredsedom Federálneho zhromaždenia. Prezident Václav Havel - slobodomurár vysokého stupňa a prostredníctvom istej lóže vo Viedni financovaný bývalý disident - osobne daroval slobodomurárom kláštor sv. Agnesy, v ktorom Ragache inštaloval novú českú lóžu. Hneď sa do nej prihlásilo vyše tisíc kandidátov. Po návrate do Paríža veľmajster Ragache na výročnom zhromaždení Veľkého francúzskeho Orientu vyhlásil: "Nechceme, aby na Východe marxizmus bol nahradený katolícizmom. V krajinách, kde sa zrútil komunizmus, musíme vytvoriť silnú slobodomurársku organizáciu." Nebolo preto náhodou, že Ján Pavol II. v roku 1996 odmietol prijať "Rad Galilea Galileiho", najvyššie slobodomurárske vyznamenanie pre neslobodomurárov, ktorým ho chcel poctiť veľmajster talianskeho Veľkého Orientu Virgilio Gaito.
     V novom sídle pražskej lóže 17. novembra 1991, počas návštevy amerického prezidenta Georga Busha (staršieho), inaugurovali obnovenú Veľkú lóžu Československa.
     Veľký Orient pri tom rozhodol, že sa čím skôr musia založiť lóže v Brne, Ostrave a Bratislave. A o týždeň neskôr, 23. novembra 1991 Škótsky slobodomurársky rítus tam vykonával svoje obrady za prítomnosti vysokých funkcionárov Organizácie severoatlantickej zmluvy (NATO).
     Ale ani Bratislava nemeškala. Už v októbri 1991, prezident európskej Veľkej lóže B' nai B' rith, Maurice Honigbaum a jeho tajomník Ernst Ludwig Ehrlich za rituálnej prítomnosti vtedajšieho predsedu vlády Dr. Jána Čarnogurského slávnostne založili novú lóžu tejto židovskej slobodomurárskej organizácie v Bratislave. Čoskoro vznikli v Bratislave aj ďalšie dve slobodomurárske lóže: lóža škótskeho rítu Ján Kollár a lóža francúzskeho rítu Humanizmus.
     Hnutie Slovakov za vlastnú štátnu samostatnosť, ktorá sa realizovala 1. januára 1993, však pribrzdilo ono rozhodnutie Veľkej lóže Československa z novembra 1991 o robustnom preniknutí aj na Slovensko.
     Na Slovensku totiž slobodomurárstvo dosiaľ nemalo veľké šťastie. Bolo to jednak preto, že lóže si vyberajú členov predovšetkým z najvyšších intelektuálnych a hospodárskych spoločenských elít, aké Slovákom v dejinách chýbali, a potom hlavne preto, lebo postupne sa tvoriace slovenské elity boli pod mocným vplyvom tradičného kresťanstva. Nechýbali jednotlivci slovenského pôvodu, ktorý boli členmi v rozličných maďarských a nemeckých, novšie aj v českých, resp. československých lóžach. K najznámejším patria napríklad: už v v 18. storočí Móric Beňovský (1746 - 1786), Jozef Chryzostom Hajnóci (1750 - 1795), neskôr Ľudovít Košút (1802 - 1894), potom Milan R. Štefánik, Milan Hodža, Vavro Šrobár, Anton Štefánek, Imrich Karvaš mnohí iní zo známych osobností verejného života. Ale Veľká slovenská lóža nikdy nejestvovala.
     Až 19. januára 2003, keď sa vo Viedni zišli veľmajstri Veľkých lóží z Nemecka, Rakúska, Česka, Maďarska a bývalej Juhoslávie, za účasti reprezentantov Veľkých lóží Francúzska, Belgicka, viacerých lóží amerických a vojenských lóží NATO vyniesli rozhodnutie, že sa ešte v tom istom roku zriadi Veľká lóža Slovenskej republiky. Predpokladom na jej založenie majú byť nové slobodomurárske lóže v mestách Nitra, Banská Bystrica, Zvolen a Košice. Tieto nové lóže spolu už s jestvujúcimi dvoma lóžami v Bratislave, ktoré sa pretvoria na medzinárodné lóže, vytvoria potom Veľkú lóžu Slovenskej republiky. Financovanie na zriadenie týchto nových lóží mali zaistiť "bratia" zo súsedných Veľkých lóží Rakúska, Česka a Maďarska. Osobitná pozornosť sa mala venovať lóži v Košiciach, ktorá sa mala stať pevnou bázou ako brána pre obchod s Východom.
     Naskutku 17. mája 2003 v Kremnici založili medzinárodnú lóžu Kosmopolis (Cosmopolitan Lodge No 11) so sídlom v Bratislave. Na zakladajúcom zasadaní v Komorskom dvore sa zúčastnil aj delegát Európskeho parlamentu Azelio Fulmini a inšpektor vojenských lóží NATO Jacques Huyghbaert. Podľa internetovej správy "založenie tejto lóže spadá do preskupovania politických zaujmov v stredoeurópskom priestore a súvisí s oživeným prenikaním ideológie slobodných murárov do mocenských, ako mierotvorných, tak aj hospodárskych zaujmov sfér kandidátskych krajín". Podnet na vznik tejto lóže vyšiel z kruhov NATO. Medzi ôsmimi zakladajúcimi členmi lóže boli piati členovia pražských lóží A. Mucha a Most, a iba traja členovia bratislavskej lóže Ján Kollár.
     Zdá sa však, že z najvyšších miest slobodomurárstva všetky tieto projekty boli podstatne zablokované. K zriadeniu Veľkej lóže SR nikdy nedošlo. Dve veľké lóže v Česku - Veliká lóže České republiky, ktorá združovala 13 lóží, a Veliký Orient český, ktorý počítal 7 lóží - sa nedávno spojili a vytvorili jedinú Veľkú lóžu Českej republiky. V zozname členských lóží tejto veľkej lóže bilo do očí, že sa tam uvádzali aj dve lóže so sídlom v Slovenskej republike. Situácia sa vyjasnila 21. marca 2009, keď za prítomnosti vyše 230 "bratov" z 21 krajín vznikla v Bratislave Veľká lóža Slovenska. Len budúcnosť ukáže, či za tým možno vidieť "trest" Slovenska za jeho historicky takmer nulovú účasť na slobodomurárskom hnutí, alebo aj gesto nepriameho, ale výrečného zaznávania samostatnej Slovenskej republiky, spojené s nádejou na budúcu obnovu výtvoru svetového slobodomurárstva, ktorým bola "československá" (ale pre Milana R. Štefánika a pre Andreja Hlinku vždy "česko-slovenská") štátnosť.

     Nemali by sme však ucelený pohľad na súčasnú situáciu, keby sme náležite nezohľadnili aj ďalší zdroj nebezpečenstva, ktoré ohrozuje Cirkev a jej veriacich. Je ním už dosť hlboko v značnej časti asi dvoch posledných generácií zakorenená zhubná a zločinná ideológia marxisticko-leninského komunizmu so svojím bojovným ateizmom. Iba naivný pozorovateľ si môže robiť ilúzie, že pádom moskovskej centrály boľševizmu a vojenskej moci ZSSR sa razom tento najúhlavnejší nepriateľ každého náboženstva a zvlášť Katolíckej cirkvi kdesi rozplynul. Zabúdame, že každý totalitný režim, a tobôž režim, ktorý si otvorene vytýčil "svetovú revolúciu" na rozšírenie a uplatnenie svojej ideológie, svojej ekonomickej a vojenskej moci na celom svete, mal vždy pripravené veľmi dômyselne a podrobne rozpracované projekty aj na zvládnutie možných situácií lokálnej či širokoplošnej straty vlastnej moci. Na to boli v Moskve vysoko odborne školení najvyberanejší mladí komunisti zo všetkých sovietmi ovládaných štátov. a boli im zaistené obrovské finančné prostriedky, uložené v rozličných svetových bankách. Títo verejnosti neznámi ľudia vedeli, ako sa zachovať v prípade zmeny režimu a ako sa votrieť a preniknúťdo nových politických a hlavne ekonomických štruktúr, aby boli o všetkom dobre informovaní a aby si z tajných fondov, ku ktorým dostali heslá a kódy, vytvorili nové pramene finančných tokov, a teda priamy vplyv na tlačové a elektronické médiá a celý ďalší vývoj spoločnosti. V Českej republike už boli identifikovaní mnohí bývalí vysokí dôstojníci tajných služieb, ktorí sú dnes štatutármi alebo konateľmi dôležitých privatizovaných podnikov. Zistil sa prípad, že jedna takáto osoba teraz priamo kontroluje dokonca sedem dôležitých tak výrobných, ako aj finančných podnikov. Na Slovensku to asi tiež neobolo celkom ináč. Viacerí spoľahliví autori v rozličných jazykoch už na to poukázali a pádne dokázali, že napriek zdanlivo protirečivým politickým a sociálnym programom takzvaných hnutí "ľavice" a "pravice" v základnom postoji voči náboženstvu hlavne voči Katolíckej cirkvi obidva tieto ideologické tábory zastávajú v podstate to isté stanovisko. Rozdiel je iba v spôsoboch a prostriedkoch, ktorými sa snažia dosiahnuť ten istý konečný cieľ. Len pár príkladov: Celkom paralelne so ZSSR všetky západné "demokracie" odstránili z občianskych preukazov a cestovných pasov rubriky "národnosť" a "náboženstvo". Lebo obidva tábory pokladajú jedno i druhé za najväčšie prekážky uplatnenia svojich zámerov. Na odstránení krížov z verejnosti sa pracuje už dlhé desaťročia. To nie je novota Európskeho súdu. Keď som prišiel po roku 1990 na Slovensko, zarazilo ma, že na sanitkách a nemocniciach namiesto takmer všade na svete mimo mohamedánskych krajín používaného označenia červeným krížom videl som tam akéhosi hada, ktorý pripomína pohanského boha Asklepia alebo ešte staršieho Mojžišovho hada na púšti. Slovom: Späť k pohanstvu alebo do predkresťanskej epochy.
     Jasne to nedávno vyhlásil predseda Pápežskej rady pre kultúru kardinál Paul Poupard: "Európa už nie je bezpečná pred náboženskými prenasledovaniami! Dnešné útoky proti kresťanom iba naberajú oveľa nenápadnejšie formy. Dnešní kresťania sú pre svoju vieru zosmiešňovaní, mnohé mladé páry pociťujú pohŕdanie v spoločnosti, keď chcú mať viac detí. Tých, ktorí sú proti homosexuálnym partnerstvám, okamžite považujú za netolerantných ľudí. Všetky tieto formy prenasledovania, či sú už skryté, alebo otvorené, prinesú svoje plody!" Ide tu o agresívnu sekularizáciu, ktorá môže priviesť k priamym útokom na každé náboženstvo, ale najmä na veriacich katolíckych kresťanov, na ich životný štýl a mravné zásady.
     Všetkým je spoločné odmietanie akéhokoľvek zjaveného náboženstva, najmä Katolíckej cirkvi, ktorá sa zakladá na zjavení Syna Božieho Ježiša Krista. Pojem "Veľký Architekt Vesmíru", ktorým slobodomurári označujú akúsi najvyššiu silu v prírode, nemá nič spoločné s jediným Bohom v troch osobách, ktorého vyznáva Katolícka cirkev, pretože ho vysvetľujú ako čosi imanentné v mechanizme vesmíru v smysle filozofického deizmu. Pritom sa usilujú propagovať nové "Náboženstvo svetovej jednoty", ako to vyhlásili na veľkom zhromaždení v Pittsburgu 28. - 31. augusta 2000, ktoré bolo jednou z príprav na 55. zasadanie Generálneho zhromaždenia Organizácie spojených národov (OSN). Medzi zakladateľmi tohto nového svetového náboženstvá sú známe osobnosti ako Michail Gorbačov, vtedajší generálny tajomník Organizácie spojených národov Kofi Annan a jeho predchodca Robert Muller, juhoafrický protestantský arcibiskup Desmond Tutu a suspendovaný katolícky profesor teológie Hans Küng. Na zakladajúcom zhromaždení tejto "Iniciatívy spojených náboženstiev", ktoré sa konalo v sídle Organizácie spojených národov v New Yorku, sa zúčastnilo vyše tisíc náboženských vodcov z celého sveta s výraznou účasťou hnutia New Age. O dva roky neskôr (2002) na zasadaní tej istej Organizácie v Johannesburgu vyhlásili "Chartu Zeme ako Desatoro nového veku". Hneď sa k nej prihlásil aj Stephen Rockefeller, ktorý dal zhotoviť "archu nádeje", do ktorej vložili toto vyhlásenie a potom ho slávnostne uložili v sídle OSN v New Yorku. O tom svetové médiá takmer nič nezaznamenali. Hlavným cieľom tohto nového náboženstva je založiť "nový spoločenský poriadok mimo Ríma a proti Rímu. Nová cirkev, ktorá si už pravdepodobne nebude môcť zachovať nič zo scholastickej nauky a pôvodnej formy Katolíckej cirkvi, napriek tomu dosiahne od Ríma požehnanie a kanonickú jurisdikciu". Už z podobných vyhlásení je celkom jasné, že cieľom tohto nového náboženstva je odstránenie Rímskokatolíckej cirkvi a pápežstva. Nie však násilne, ale za pomoci vnútorného rozkladu. Je to realizácia už takmer dvestoročného programu týchto protikatolíckych síl, z ktorého už v roku 1875 časopis La civiltà cattolica uverejnil túto jasnú stať: "Naším úmyslom je oslobodenie Talianska, z ktorého musí časom vzísť oslobodenie celého sveta, republika bratstva a zjednotenie ľudstva. Náš cieľ je v podstate cieľom Voltaira a Francúzskej revolúcie, to je dokonalé zničenie katolicizmu a samej kresťanskej idey. Pápež, nech je to ktokoľvek, sa nikdy nepridá k tajným spoločenstvám. Preto tajné združenia musia urobiť prvý krok k pápežovi a k Cirkvi s úmyslom obidvoch sputať. Dielo, na ktoré sa chystáme, nie je práca na jeden deň, mesiac alebo jeden rok. Môže to trvať veľa rokov, možno aj storočie. Nemáme v úmysle získať pápeža pre našu vec, urobiť z neho neofytu našich základných zásad alebo apoštola našich ideí. To by bol smiešny sen. Ale aj keď sa udalosti môžu vyvinuť aj tak, že sa nejaký kardinál stane zasvätencom našich tajomstiev, či už z celého srdca, alebo ľstivo, ani vtedy by sme si nemali priať, aby bol povýšený na Petrov stolec. Pretože jeho povýšenie by bolo našou skazou. On by sa potom len pre ctižiadostivosť stal odpadlíkom a potreba uplatniť svoju moc by ho iste prinútila, aby nás obetoval. Čo my hľadáme, na čo čakáme ako židia na svojho Mesiáša, to je pápež podľa našich požiadaviek. Aby sme si takéhoto pápeža podľa svojho srdca urobili, musíme sa predovšetkým snažiť o to, aby sme pre toho pápeža vychovali generáciu, ktorá je hodná vlády, akú si my prajeme. Starcov a dospelých mužov musíme nechať úplne mimo. Namiesto toho ísť rovno k mládeži a pokiaľ možno aj k deťom. Až si upevníte svoju dobrú povesť v internátoch, na gymnáziách, na univerzitách a v seminároch, až získáte dôveru profesorov a mladých ľudí, potom sa usilujte, aby vašu spoločnosť vyhľadávali predovšetkým kandidáti na duchovný stav. O niekoľko rokov budú vďaka vývoju títo mladí kňazi zastávať všetky cirkevné úrady. Vystierajte svoje siete ako Šimon, syn Jonášov, vnútri v sákristiách, seminároch a kláštoroch, nie na hlbinách morských. A ak nič neurobíte príliš unáhlene, tak vám sľubujeme ešte obdivuhodnejší rybolov, než aký urobil sv. Peter. On, rybár, sa stal rybárom ľudí, a vy budete chytať priateľov dokonca pri nohách apoštolské stolice. Tak dostanete do siete revolúcie tiary a plášte, na ktorých vrcholcoch budú kríže a veľká pápežská zástava. Táto revolúcia bude potrebovať iba malú pomoc, aby založila oheň vo všetkých štyroch svetových stranách". (CC, 4.9. 1875, s. 598 a nasl.)

Pokračování příště.

 Máme všechno a nejsme šťastní? Žijeme normální život a nevážíme si toho?

Gaudeamus omnes in Domino, diem festum celebrantes sub honore Sanctorum omnium: de quorum solemnitate gaudent Angeli et collaudant Filium Dei.

Radujme se všichni v Pánu, den sváteční slavíce k uctění všech Svatých, z jejichž oslavy se radují andělé a společně chválí Syna Božího. 

Setkání  s polským režisérem Krzysztofem Zanussim v rámci Košických filmových dnů 2014.

Pan režisér o sobě při besedě sice prohlásil, že je katolík, ale celkový dojem jsme si odnesli, že je z těch, kteří to takzvaně "nepřehánějí"... :-(((

To ostatně potvrzuje i jeho tvorba např. http://www.csfd.cz/film/43573-dodatek/ nebo http://www.csfd.cz/film/31755-rok-klidneho-slunce/.

http://blogs.indiewire.com/theplaylist/jennifer-lawrence-bradley-cooper-star-in-new-photos-of-delayed-drama-serena-20140921

Rodná víska v česko-americkém filmu. Je to zvláštní vidět známá místa v traileru.

Bude to asi pěkná blbina, ale obětuju se a kouknu se na to ;)

http://www.csfd.cz/film/311587-serena/videa/

Svatá Ludmilo, matko českého národa, u Slovanů horlivě ctěná, oroduj za nás!

Pocházel ze šlechtického rodu Benizziů ve Florencii. Narodil se dne 15. srpna 1233. Právě toho dne vznikl ve Florencii řád servitů. Když Filip dlel na vysokých školách v Paříži, vyznačoval se pilností i mravností; zvláště choval dětinnou úctu k Matce Boží. Z Paříže se odebral do Padovy a věnoval se tam studiu lékařství. Ukončiv studia usadil se ve Florencii jako lékař. Byl nejen dovedným lékařem, ale i věrným křesťanem. Kdysi zaslechl v chrámu Páně slova ze Skutků apoštolských: "Řekl Duch svatý Filipovi: ´Přistup a přidrž se vozu tohoto!´" (Sk. ap. 8,29) Tato slova ho zaujala. V noci viděl ve snu zlatý vůz, tažený levem a beránkem. Na něm seděla Rodička Boží, podávala mu řeholní roucho servitů a řekla: Filipe, přistup a přidrž se vozu tohoto!" I vstoupil k servitům, ale zatajil svoji učenost, aby mohl sloužiti jako obyčejný bratr. Zničil sám sebe. Když však jednou cestoval do Sieny, setkal se se dvěma kněžími dominikány, kteří se ubírali do Říma. Neznajíce italsky oslovili ho dominikáni latinsky a jali se mluviti o tehdejších smutných poměrech. Filip odpovídal jim tak duchaplně a pronášel úsudky tak jasné, že žasli nemálo nad tímto prostým klášterním bratrem a domlouvali mu, aby přijal svěcení na kněze. Filip však řekl, že zůstane bratrem až do smrti. Ale dominikáni zastavili se v Sieně a vypravovali představenému servitů, jak učený je Filip, a představení mu přikázali, aby se připravil na kněžství. Tu nastal v duši jeho tuhý boj; pokora mu bránila státi se knězem, a poslušnost ho vázala, aby se rozkazu představených podrobil. I poslechl, neboť "Kristus stal se poslušným až k smrti, ano, až k smrti na kříži".
Brzy byl zvolen vrchním představeným a dal řádu nové stanovy. Zvelebil kázeň klášterů a rozšířil řád o terciáře.
Když přijal svaté svátosti, řekl slabým hlasem: "Dejte mi mou knihu!" Dali mu modlitební knížku, ale on pokynul hlavou, že to není ta, kterou si přeje. Ani Písmo svaté, ani řeholní knihy nepřijal. Konečně ukázal na kříž, a když mu jej podali, políbil jej a řekl: "To jest má kniha, v níž jsou napsána všechna dobrodinímého Vykupitele." Zemřel 22. srpna 1285.

(Naše světla)

Socha sv. Filipa Benicia v Praze na Karlově mostě

Svatá Helena  vynikala sličností těla a vzácnými dary ducha. Římský důstojník Konstancius Chlorus ji pojal za manželku; roku 274 narodil se jim syn Konstantin. Oba rodiče byli pohané, ale ušlechtilí. Avšak r. 282 Konstancius stav se spolucísařem, propustil svou manželku Helenu a oženil se s dcerou svého příznivce císaře Herkulea. Zapuzená manželka usadila se v Trevíru. 

Když syn její Konstantin zvítězil nad svými nepřáteli, povolal matku svou na císařský dvůr, prokazoval jí všelikou poctu, udělil jí název "císařovny"  a dal na její počest stavěti pomníky a raziti mince s jejím obrazem. Tenkrát šedesátiletá Helena přijala víru křesťanskou. Přilnula celým srdcem ke Kristu a stala se vzornou křesťankou. Udílela chrámům hojné podpory, propouštěla na svobodu zajatce a otroky a prokazovala křesťanům nesčíslná dobrodiní. Přitom zůstala pokorná.

Helena podnikla r. 325 pouť do Svaté země, uctila místo narození Páně v Betlemě, místo ukřižování Páně na hoře Kalvárii a jiná svatá místa. Zhrozila se ohavnosti zpuštění, kterou zřela na místech posvátných. Kázala rozbít modlu pohanské bohyně Venuše a pátrati po svatém kříži. S přispěním sv. Makaria, biskupa jerusalemského, nalezla přesvaté dřevo kříže, nástroje mučení i jeskyni hrobu Spasitelova. Vystavěla v Betlemě a na Olivetské hoře svatyně a položila základ k chrámu Božího hrobu v Jerusalemě. Poté se odebrala k synu svému Konstantinovi, snad do Nikomedie, a tam zemřela r. 328.

(Naše světla)

Jako Amerika se souhrnně označuje soustava opuštěných vápencových lomů nedaleko obce Mořina v Českém krasu. 

Kromě mnoha malých lomů jsou zde tři velké: Velká Amerika ("Grand Canyon"),  Malá Amerika a Mexiko ("Trestanecký lom").

Největší z nich je LOM AMERIKA. Dno lomu je na úrovni 322 m n.m. (6. těžební patro). Po úroveň 5. těžebního patra tj. 335 m n.m. je zatopen. Svými nespočetnými jeskyněmi, systémem štol a především nádherným romantickým prostředím láká často i filmaře. Natáčel se zde  Limonádový Joe, Zlatokopové z Arkansasu, Babylon A.D., Malá mořská víla nebo film Jana Svěráka Akumulátor 1.

http://www.vendee.cz/texty/funes.html

Jsou některé chvíle v našich životech i v dějinách národů, které bychom rádi vymazali a o nichž se domníváme, že by bylo všechno jinak, kdyby se nestaly. Jenže v životě ani v historii žádné "kdyby" neplatí...

Pre spahtoša netreba... 

Hod Boží Svatodušní

Přijď, Duše Svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň lásky své!

.