Una111

"Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme. Budou na nás vzpomínat, až my budem´ umírat..."

8. listopadu 2013. Hřbitov Rozália, KOŠICE

Demolice kostela sv. Jakuba v Abbeville.

To není z žádného dekadentního thrileru nebo hororu,  to je realita dnešní doby a světa, v němž žijeme!

http://blog.ecclesia-tv.cz/demolice-kostela-sv-jakuba-v-abbeville/

Samotné video:

http://gloria.tv/?media=430950

Sv. Kateřina Bolognská: "Čeho jsem dlouho nemohla dosíci vzýváním svatých v nebi, obdržela jsem často okamžitě, poprosila-li jsem o přímluvu u Boha dušičky."

Býváme-li v tomto případě vyslyšeni, je to proto, že nám Bůh vyhověl pro svoji nezměrnou lásku k duším v očistci, které pomáháme vysvobozovat a pro naši snahu prožívat společenství.

Sv. Jan Maria Vianney: "Duše v očistci musí tolik trpět kvůli své nedbalosti, kvůli pohodlné zbožnosti, kvůli nedostatku horlivosti pro Boha a spásu bližních. Jak se jim dá pomoci, když ne zadostiučiňující láskou, která za ně obětuje ty činy ctností, které ony samy v životě zvláště zanedbávaly? Kdyby lidé věděli, jakou moc mají tyto dobré duše v očistci nad Božím Srdcem, a kdyby věděli, jakých milostí je možné dosáhnout na jejich přímluvu, jistě by nebyly tak opuštěné. Musíme se za ně hodně modlit, aby se ony hodně modlily za nás."

"Katolická církev je to jediné, co může člověka zachránit z ponižujícícho otroctví být dítětem své doby."

(Katolická církev a konverze)

Zase ten Ennio Morricone!

Tu se objevila liška.
"Dobrý den," řekla.
"Dobrý den," zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.
"Jsem tady, pod jabloní...," řekl ten hlas.
"Kdo jsi?" zeptal se malý princ. "Jsi moc hezká..."
"Jsem liška," řekla liška.
"Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ. "Jsem tak smutný..."
"Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. "Nejsem ochočena."
"Ó, promiň," řekl malý princ.
Chvíli přemýšlel a pak dodal:

"Co to znamená ochočit?"
"Ty nejsi zdejší," řekla liška, "co tu hledáš?"
"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co znamená ochočit?"
"Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"
"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"
"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška. "Znamená to vytvořit pouta..."
"Vytvořit pouta?"

"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..."
"Začínám chápat,"řekl malý princ. "Znám jednu květinu...myslím, že si mě ochočila..."
"To je možné," dodala liška. "Na Zemi je vidět všelicos..."
"Ó, to není na Zemi," řekl malý princ. Zdálo se, že to probudilo v lišce zvědavost:
"Na jiné planetě?"
"Ano."
"Jsou na té planetě lovci?"
"Nejsou."
"Ach, to je zajímavé! A slepice?"
"Také ne."
"Nic není dokonalé," povzdychla liška.
Ale vrátila se ke svému nápadu:
"Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí..." Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
"Ochoč si mě, prosím!" řekla.
"Velmi rád," odvětil malý princ, "ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."

"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!"

"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.

"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já si budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž..."

Druhý den přišel malý princ zas.

"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu," řekla liška. "Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce... Je třeba zachovávat řád."

"Co je to řád?" řekl malý princ. "To je také něco moc zapomenutého," odpověděla liška, "to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny."

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

"Ach, budu plakat...," řekla liška.

"To je tvá vina," řekl malý princ. "Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil..."

"Ovšem," řekla liška.

"Ale budeš plakat!" namítl malý princ.

"Budu plakat," řekla liška.

"Tak tím nic nezískáš!"

"Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí."

A potom dodala: "Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství."

Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.

"Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste," řekl jim. "Nikdo si vás neochočil a vy jste si nikoho neochočily. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě."

A růže byly zaražené.

"Jste krásné, ale jste prázdné," pokračoval. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože ji jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže."

A vrátil se k lišce.

"Sbohem...," řekl.

"Sbohem," řekla liška. "Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné." "Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."

"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...," řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."

"Jsem zodpovědný za svou růži...," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

"Seznámili jsme se s těmi lidmi vloni", poznamenal. "Popravdě řečeno, příliš o ně nestojím... Ale víte, jaké je to s prázdninovými známostmi. Člověk to tak nebere a také nečeká, že se to nějak prohloubí. A když k tomu přece jen dojde, bývá to dost nepříjemné."

... 

"Když seděli venku ve večerním soumraku, zdálo se Haně i Gavinovi, že bezstarostné dny se zase vrátily. Dnes proběhlo všechno dobře a seděli tu v míru a pokoji. Nejvíce jim vyhovovalo, když mohli být spolu sami. Dokonce i Giles, kterého tak milovali, je někdy rušil. Hana si vzpomněla na Malého Eyolfa, hru Henrika Ibsena, na sen Allmersových o zlatém a zeleném lese, a na chvíli zneklidněla. V té hře Rita a její muž zapomenou pro svou vášeň na malého synka a ten je po úraze na celý život mrzákem. My přece nejsme vůči Gilesovi takoví, stavíme ho ve všem na první místo. Gavinovi se o tom samozřejmě nezmínila a zanedlouho se ta rušivá myšlenka rozplynula v příjemném poklidu večera."

V Bazilice sv. Jakuba v Praze právě probíhá 18. ročník Mezinárodního varhanního festivalu

Zavřela jsem dveře na terasu... Léto skončilo...

Jak jinak si vysvětlit, že právě v dnešní době a právě v naší zemi vzkvétají kontemplativní řády?

5. srpna uplyne 5 let od položení základního kamene Kláštera Naší Paní nad Vltavou v Poličanech na Benešovsku.

http://b2.tv-mis.cz/u03/v1500/nase-pani-nad-vltavou-1600kb.wmv

15. 8. 2013 Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

Poutní slavnost   v chrámu Matky Boží před Týnem v Praze

Bohoslužby: 8.00, 12:15, 18:00 (hl. bohoslužbu celebruje ThLic. Jan Houkal Th.D.)

J. Uhlíř a Z. Svěrák: Holubí dům

Zpívám ptákům a zvlášť holubům,

stával v údolí mém starý dům.
Ptáků houf zalétal ke krovům,
měl jsem rád holubích křídel šum.

Vlídná dívka jim házela hrách,
mávání perutí víří prach.
Ptáci krouží a neznají strach,
měl jsem rád starý dům, jeho práh.

Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví,
míval stáj roubenou, bílý štít.
Kde je dům holubí a ta dívka kde spí,
vždyť to ví, že jsem chtěl pro ni žít.

Sdílný déšť vypráví okapům,
bláhový, kdo hledá tenhle dům.
Odrůstáš chlapeckým střevícům,
neslyšíš holubích křídel šum.

Nabízej úplatou cokoli,
nepojíš cukrových homolí.
Můžeš mít třeba zrak sokolí,
nespatříš ztracené údolí.

Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví,
míval stáj roubenou, bílý štít.
Kde je dům holubí a ta dívka kde spí,
vždyť to ví, že jsem chtěl pro ni žít.

Zpívám ptákům a zvlášť holubům,
stával v údolí mém starý dům...

     Člověk ve svém nejhlubším nitru ví, že se mu život vydaří jen tehdy, bude-li smět milovat a být milován, bude-li smět lásku zakoušet i rozdávat. Bez ní se život stává peklem a je nesnesitelný. Bez lásky je sice možno vytvořit veliká díla, být slavný a obdivovaný. Naplnění však bez ní dojít nelze. Život bez lásky je prázdný a chladný.

     Ač lidé touží po pravé lásce jakkoli intenzivně, přece často zakoušejí pochybnosti, zda je ten druhý skutečně miluje. Odrážet takové myšlenky není vůbec lehké: mohou se uhnízdit v srdci a zatemnit je. Cítíme, že šťastná láska není zdaleka samozřejmostí - vždycky je ohrožena pochybami o lásce druhého a vlastní neschopností umět milovat.

...

Košice - město přátelské, plné života

Bardejov - půvabné náměstí - domečky jako z pohádky

Bardejovské kúpele - nádherný podzim!

Slanské vrchy - Janku, Janíčku náš, kde jsi?

Levoča  - stojí za shlédnutí!

Spišské podhradie - sluší mu i zimní háv

Moldava nad Bodvou - ve znaku má Ducha svatého

(Liptov - že by sem, H., patřil i Liptov?)

Prešov... hurá, už se blíží KE!

"A dze  Kežmarek?"

Či to tota či ne tota, co rano stavala,
popatrila na oblaček, že še nevyspala...

Sobota 8. června 

Svátek Neposkvrněného Srdce Panny Marie 

Uprostred zložitej situácie sa pýtame: "Kde je ten Boh?" Možno Pána nevnímame pre svoju zaneprázdnenosť, ľahostajnosť, opakujúci sa hriech. Alebo sa Boh sám "ukrýva", aby tak vystupňoval náš hlad po ňom."Ak sa náš Pán sám vzdiali z dohľadu duše, ktorá ho miluje," vysvetľuje svätý Alfonz de Liguori, "neodíde aj zo srdca. Často sa ukryje duši, ale len preto, aby ho táto hľadala s oveľa vrúcnejšou túžbou a väčšou láskou." Mária túžobne a vytrvalo hľadala svojho strateného syna. Nevzdala sa, až kým ho nenašla. Nasledujme aj my jej príklad zvlášť v tento deň, ktorý je zasvätený jej Nepoškvrnenému Srdcu.

Kiežby sme dychtivo a túžobne hľadali Ježiša každý deň svojho života!

Mária, tvoje Nepoškvrnené Srdce je otvorené pre každého, kto ťa prosí o pomoc a príhovor. Nauč ma, ako sa dostať bližšie k tvojmu synovi Ježišovi. Ukáž mi, ako pri ňom zotrvať v každom čase.

Takhle to vypadá, když se sejde:

- strhující a nesmrtelné drama

- úchvatná hudba

- špičkové baletní výkony

- světová operní scéna

 A ta závěrečná scéna (tanec s mrtvou) je  prostě nepřekonatelná!

http://www.youtube.com/watch?v=ZU6g_YWJ4zs

http://www.ecclesia-tv.cz/liturgie/bozi-telo-2011.html

Můj dnešní "objev":

 ...

Ó mé blaho! - tak bych chtěla

k srdci ti přitulená

zamknout oči své a celá

v lásku tvoji ponořená

lpít na tobě neustále

a tak dál a tak dále

až na konec světa jít

v blahu snem se utoužit!

...

Josef Jaroslav Kalina, autor těchto veršů, byl český básník, literární vědec, filosof, sběratel lidové slovesnosti, obrozenec. Jeho výjimečná a romantická povaha, životní peripetie, rány osudu, nedostatek informací o jeho životní cestě, to vše zahaluje jeho osobu tajemstvím a záhadou a činí z něj legendu. Nacházíme u něj všechny atributy romantického básníka: Bída, nemoc, nepochopení, nešťastná láska, předčasná smrt...

Narodil se 9. listopadu 1816 v Novém Boru. Byl velmi nadaný, ještě v předškolním věku uměl číst česky, německy i latinsky. Filologie byla v dospělosti jeho vášní. Ve čtrnácti letech odváží sám místo nemocného otce svou spoutanou matku na žebřiňáku do blázince, kde později zemřela. Byla největší láskou jeho života. Vystudoval gymnázium, pak studoval  filozofii a práva, která nedokončil. Žil velice chudě, na živobytí si vydělával výukou cizích jazyků, úřednickou prací opovrhoval. Ve třiceti letech umírá na tuberkulózu . Poslední slova umírajícího: "Cokoli je člověk, je skrze lásku..."

J. B. Kořínek o J. J. Kalinovi napsal: "Nejhlubší jeho strast nebyla nouze... nýbrž nouze duchovní, obecná... trpká bolest nebyla druhu módního... nýbrž byla jeho podstatou, byla jeho prvou bytostí."

Dodnes se osobou básníka J. J. Kaliny a jeho dílem nikdo podrobněji kriticky nezabýval.

(Podle I. Slavíka)