Una111

.

Poslední večeře Pána Ježíše

U stolu s námi sedí Pán,
chléb spásy bude podáván,
dnes pijem kalich poprvé,
rty namáčíme do krve,
jež zítra skane z jeho ran.

A je to pokrm života,
do konce světa bude brán,
nad smrt je Boží dobrota,
miláčkem Páně bude Jan
a Jidáš už je potrestán.

Ježíš se modlí v Getsemanské zahradě

Do tmy se hrouží zahrada.
Ježíš se do muk propadá,
do všech hrůz světa Boží syn.
Tak sebe za výkupné dá
i našich ran a našich vin.

Velerada soudí Ježíše

Kaifáš, Annáš, Herodes
odsoudí včera jako dnes
Beránka , jenž je bez viny.
Světskou moc přesto zničí rez,
zatímco Král je jediný.

Pán Ježíš předveden k Pilátovi

Petr se stydí, že se bál
a Pilát ptá se: „Ty jsi král?"
V bezbranném krále nevidí.
Dobře má Petr, že se kál,
však běda, kdo se nestydí.

Ne Ježíš, ale Barabáš,
ten bude pravý přítel náš.
Ne Boží láska, ale hněv,
na nás i syny Jeho krev!
Člověče, to si vybíráš?

Ježíš bičován a korunován trním

Umyl si ruce, Krista dal,
aby Ho žoldnéř zbičoval -
Piláte, myslíš, že jsi čist?
Kdekoli s trním bude Král,
též o soudci se bude číst!

Pán Ježíš přijímá kříž a vydává se na cestu

Beránek jde a nese kříž
a třikrát pod ním poklesá.
Oč hlíně je a prachu blíž,
pozvedá zemi k nebi blíž,
otvírá křížem nebesa.

Šimon pomáhá nést kříž

Je Bůh jak člověk znavený,
právě tak budeš jednou ty!
Chceš-li se dočkat odměny,
že vyvede tě z temnoty,
vem kříž jak Šimon z Kyrény!

Setkání s plačícími ženami

Plakaly z Jeruzaléma
ty ženy - a už nepláčí?
Že v každé Pán být zabit má,
jež zrod děťátku odnímá,
to svědomí jim netlačí?

Pán Ježíš ukřižován

Pán je nám vydán do rukou,
hříchy Ho na kříž přitlukou,
jej na potupu vztyčíme. -
- Ten ponížený pod mukou
je ráj a vykoupení mé.

Rozmluva Ježíše s odsouzencem

Dva lotři jsou s ním na kříži,
jen jeden z nich je kající.
I náš čas až se přiblíží,
kéž jsme po jeho pravici,
jinak se Bůh k nám nesníží.

Ježíš odevzdává svou matku Janovi

Na čas nás Kristus opouští,
svou matku svěří Janovi.
Nebudem jako na poušti,
je s námi Ta, jež odpouští,
až budem v koncích, odpoví.

Pán umírá na kříži

Zmíráme všichni – jedna smrt
je pouze Krista Ježíše.
Živý Bůh smrtí nepohrd,
na kříž je přibit do výše,
všem na očích je Jeho smrt.

Prochází umíráním Bůh
a volá: „Pročs mě opustil?"
Boží pláč rozdírá ti sluch,
to On se k smrti ponížil,
aby tě zved a vykoupil!

Pohřeb Pána Ježíše

Být ještě musí pochován
do hrobu zcela nového.
Ovinout rouškou, milován,
oplakáván a pod stráž dán
a kámen svalen na Něho.

Kristus vstal z mrtvých

A žádný kámen, žádná moc
nemůže Život zadržet.
Bůh je Bůh živých, stvořil svět
a den, jenž přemáhá vždy noc,
a radost, která roste z běd.

Ten hrob je prázdný. Vstal náš Pán.
V Emauzích se s Ním sejdeme.
Až na soud budu povolán,
kéž ke svatým jsem povolán,
kéž ke svatým jsem počítán
a On je vykoupení mé!

(Ivan Slavík)

     Benedikt XVI. poskytl interview listu Avvenire, ve kterém odpovídá na otázky jezuity Jacquese Servaise, ředitele Casa Balthasar v Římě. Tématem rozhovoru je víra a její opodstatnění. 

     P. Servais se ptal Benedikta na spor o ospravedlnění u Martina Luthera a na úsilí sv. Františka Saleského po vzoru apoštola Pavla zachránit co největší počet „nevěřících" od strašného osudu věčného zavržení. Benedikt hovoří o vývoji dogmatu: „Mimo církev není spásy", které v nové době prošlo od středověku vývojem a „radikálně se změnilo". Tím, že se koncil tohoto dogmatu definitivně vzdal, vyvolal však v Církvi dvojí krizi víry. 

     Bez vazby na spásu nemá víra své opodstatnění. Ústřední otázkou rozhovoru je: Co je to víra a jak dosáhneme toho, abychom věřili? Z delšího článku vyjímáme to podstatné:

Klíčové odpovědi Benedikt XVI. potvrzují zásadní omyly 2. vatikánského koncilu:

- »Misionáři 16. století byli přesvědčeni, že nepokřtěný člověk je provždy ztracen. Po koncilu bylo toto přesvědčení opuštěno. Z toho vznikla hluboká krize. Bez vazby na spásu ztrácí víra svůj základ.«

- »Tím, že se koncil vzdal nutnosti, aby církev usilovala o spásu, vyvolal dvojí krizi: Předně zbavil budoucí misijní úsilí veškeré motivace. Proč bychom měli někoho přesvědčovat, aby přijal křesťanskou víru, když se může zachránit i bez ní?«

- »Ale i pro křesťany zde vyvstává otázka: Nezbytnost víry a s ní spojeného životního způsobu se stala nejistá a problematická. Jestliže jsou lidé, kteří se mohou spasit jiným způsobem, není už evidentně nutné, abychom usilovali o křesťanskou víru a vázali se na její morálku. Jestliže víra a morálka už na sobě nezávisí, ztrácí i víra své opodstatnění.«

V poslední době jsou podnikány pokusy spojit spolu univerzální nutnost křesťanské víry s možností zachránit se i bez ní.

- »Ještě méně přijatelné je řešení vycházející z pluralistické náboženské teorie, že všechna náboženství svým způsobem jsou cestami ke spáse, a v tomto smyslu je možno jejich působení pokládat za rovnocenné. Kritika náboženství, jak ji provádí Starý zákon a prvotní církev, je mnohem realističtější, konkrétnější a pravdivější při hodnocení jednotlivých náboženství. Pluralistické teorie jsou povrchní jsou nepřiměřené závažnosti této otázky.«

(katholisches.info)

K čemu je taková církev, která zratila jasno v tom nejpodstanějším, k čemu byla Ježíšem Kristem založena? Nevystavuje tím miliardu lidí nebezpečí věčné záhuby?

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=benedikt-xvi-prolomil-sve-mlceni

Orchestrální variace Křížová cesta op. 24 z roku 1928 představují čtrnáct Kristových zastavení při cestě na Golgotu.

PS. Symfonická díla Otakara Ostrčila patří k vrcholům české hudby 20. století. Domnívám se, že hudebních děl tak vysoké umělecké kvality s náboženskou tématikou máme v pokladnici české vážné hudby 20. století poskrovnu a jsou - jak jinak - tak trochu odstrčena do koutku jako Popelky. Křížová cesta O. Ostrčila k takovým dílům bezesporu patří.

Chci se podělit s milovníky klasické hudby o tento malý skvost v provedení Českou filharmonií pod taktovkou Václava Neumanna.

Kéž je toto hudební dílko obohacením v době svatopostní i pro vás!

PS. Připisuji 18.3. 2016 - video z youtube je odstraněno, takže alespoň malá náhradní ukázka.

Autorem hymnu Omni die dic Mariae (Každého dne pěj Marii chvály, duše moje) je sv. Kazimír, světec dnešního dne. Zhudebnil Grzegorz Gerwazy Gorczycki, polský barokní skladatel.

Omni die dic Mariae
Mea laudes anima:
Eius festa, eius gesta
Cole devotissima.

Contemplare et mirare
Eius celsitudinem:
Dic felicem genitricem,
Dic beatam Virginem.

Ipsam cole, ut de mole
Criminum te liberet,
Hanc appella, ne procella
Vitiorum superet.

Haec persona nobis dona
Contulit coelestia;
Haec regina nos divina
Illustravit gratia.

ÚTOK NA NEBE, tak zní název modlitební iniciativy, kterou vyhlásil kardinál Raymond Burke.

Cílem je získat milion katolíků, kteří přijmou závazek:

PO CELÝ ROK SE BUDOU MODLIT 1. DEN KAŽDÉHO MĚSÍCE RŮŽENEC

                                                  na úmysl

ABY CÍRKEV OPĚT OZÁŘILO SVĚTLO PRAVDY A V SRDCÍCH VĚŘÍCÍCH ZAVLÁDL MÍR.

Tato modlitební iniciativa připomíná Růžencové křížové tažení františkána Petra Pavlíčka na konci 2. světové války v Rakousku, rozděleném na čtyři okupační zóny. K iniciativě se tehdy připojily statisíce rakouských katolíků. (Viz můj předchozí příspěvek)

Formulář přihlášení k iniciativě je zde:

http://www.catholicaction.org/rosary_pledge

Jan Poledník připomíná zázračné vymanění Rakouska ze spárů bolševismu, od něhož nedávno uplynulo 60 let, a chce doufat, že i my máme ještě šanci se tímto světlým momentem evropských dějin inspirovat.

"Již několikrát jsme se věnovali fatimskému zjevení Panny Marie. Jde o jedno z nejslavnějších zjevení Matky Boží v dějinách a pro naši dobu jde o zjevení pravděpodobně vůbec nejzávažnější. V roce 1917 se Panna Maria zjevila třem chudým portugalským dětem pasoucím stáda asi dvě míle od vísky jménem Fatima. Naléhavě zde žádala o pokání za naše hříchy i za hříchy druhých, osobní oběti a nápravu našich životů. A také za neustálou a pravidelnou modlitbu růžence.

Slíbila, že lidstvo (na evropském kontinentě zrovna zuřila I. světová válka) dosáhne míru, pokud vyslyší její slova. Pokud je však nevyslyší, mají přijít ještě větší pohromy, zaniknou celé národy a Církev bude pronásledována. Své poslední zjevení v říjnu roku 1917 provázela zázrakem. Tisíce očitých svědků – věřících, nevěřících i největších skeptiků – vyprávělo o slunci tančícím po obloze, jeho přiblížení k zemi vyvolávajícím obavu, že spadne na shromážděný lid. Celý dav tehdy padal na kolena a prosil o Boží milost.

Soumrak civilizace
Od té doby krize křesťanské civilizace dále významně pokročila. Milióny lidí odpadly od víry, zapomněly na Boží přikázání i základní křesťanské principy. V Církvi samé se pak rozšířila rakovina modernismu a bludná učení, byla zničena liturgie, evropské národy se téměř zcela odkřesťanštily. Svět byl po celé 20. století zachvácen konflikty a revolucemi co do krutosti, nesmyslnosti a počtu obětí mnohonásobně překonávajícími katastrofu I. světové války.

Statisíce křesťanů po celém světě jsou pronásledovány a denně prolévají krev, především v muslimských zemích. Islám nabývá na síle a hrozí zaplavením celé Evropy, která se není schopna postavit na jakýkoli odpor – naopak té zkáze prostřednictvím svých vůdců jde naproti. Globální konflikt může vypuknout v podstatě kdykoliv.

Naděje probuzená v Rakousku
Je možné tomu všemu ještě zabránit? Někdy se zdá, že jenom zázrakem. To, že se takové zázraky však dějí, dokazuje případ poválečného Rakouska, které se díky poslednímu velkému křesťanskému vzedmutí zachránilo před komunismem.

Již během II. světové války uvažovali spojenci o tom, že Rakousko (rodiště Adolfa Hitlera, připojené předtím k Německu a v očích světa nesoucí díl odpovědnosti za válečné hrůzy) bude rozděleno mezi vítězné velmoci - stejně jako Německo. Nakonec byl rakouský stát zachován, avšak pod okupační správou čtyř vítězných mocností s dominantní pozicí Sovětů.

Studená válka nabírala na intenzitě, část rakouského území si nárokoval jugoslávský vůdce Tito a s Dolními Rakousy to vypadalo podobně jako se sovětskou okupační zónou Německa, kde vznikla NDR.

Růžencové křížové tažení
Tehdy se kapucínský kněz Petrus Pavlicek (za intenzivní modlitební podpory řeholnic) vydal do nejvýznamnějšího rakouského poutního místa Mariazell, kde naléhavě prosil Pannu Marii o pomoc. V únoru 1946 se horlivě modlil před zázračným obrazem, načež uslyšel vnitřní hlas, který mu sdělil: „Dělejte to, co Vám ukládám, a budete žít v míru".

Nešlo o nic jiného než o připomenutí prosby Panny Marie z Fatimy. Na základě tohoto podnětu založil otec Pavlicek růžencové křížové tažení. Díky biskupovi z portugalského města Leiria získal sochu Panny Marie Fatimské a vydal se na pouť po rakouských městech a vesnicích. Věřícím připomínal nutnost společné modlitby růžence a obrácení hříšníků jako podmínku míru a svobody pro Rakousko. Tisíce Rakušanů se spojily na jeho popud ve společné modlitbě.

Otec Pavlicek byl horlivý a neúnavný. Po kázání ve vsích poblíž Amstetten vyslechl zpověď šesti tisíc lidí. Je doloženo, že zpovídal i tři dny a tři noci v kuse. Rakušané se obraceli zpět k víře předků doslova po tisících, činili pokání a modlili se za společný úmysl. Kněz neváhal vyhledávat věřící i mimo kostely a když to bylo možné, pomáhal jim ze všech sil s jejich břemeny.

Obléhání nebes
V roce 1948 zavedl otec Pavlicek ve Vídni pravidelné pobožnosti zadostiučinění – součást růžencového křížového tažení. Nazýval tuto pobožnost „obléháním nebes" či „útokem modlitby", jenž může trvat klidně až pět dní. Věřícím říkával „Mír je darem od Boha, nikoli výsledkem práce politiků!" Daru od Boha se dostává skrze modlitby, které dobývají Nebe podobně jako odhodlaní vojáci opevněné město.

Každý měsíc se konala procesí se sochou Panny Marie Fatimské, účastnily se jich tisíce lidí včetně významných představitelů veřejného života. Každý rok se pak konala procesí k poctě Královny nebe a země za účasti všech vídeňských farností, a to vždy 12. září, na výročí slavného vítězství křesťanských armád nad muslimskými Turky - okamžiku, kdy byla zachráněna Evropa.

Tehdejší rakouský premiér Leopold Figl před procesím ujistil otce Pavlicka: „I kdybychom tam měli být jen my dva, já půjdu! Moje vlast si to naléhavě žádá!" Poté kráčel vpředu i se členy svého kabinetu, v jedné ruce svíci, ve druhé růženec. Rovněž jeho následovník v premiérské funkci – Julius Raab – nevynechal tato procesí. Půl miliónu Rakušanů se zavázalo modlit denně k Panně Marii Fatimské a vyprošovat u ní obrácení hříšníků, mír a svobodu pro Rakousko.

Rakouský zázrak
Mezitím v Londýně probíhaly konference o osudu Rakouska. Během osmi let proběhlo 260 setkání bez výsledku. Panovalo přesvědčení, že Rakousko definitivně upadne do bolševické diktatury. Premiér Raab naléhavě prosil otce Pavlicka o modlitbu.

V tu chvíli zcela nečekaně a pro nevěřící zbytek světa bezdůvodně a nevysvětlitelně ustoupil Sovětský svaz ze svých nároků a slíbil stažení svých jednotek z Rakouska. Krátce na to byla podepsána smlouva o nezávislosti, Rakousko se stalo neutrálním státem a v roce 1955 opustil poslední sovětský voják jeho území.

O zázraku s ohledem na dosavadní vývoj situace tehdy nikdo nepochyboval. Vídní opět pochodovala tisícihlavá procesí s pochodněmi a růženci. Děkovala Panně Marii Fatimské za osvobození od komunismu. Rakouský premiér se tehdy modlil: „Dnes my se srdci plnými vděčnosti voláme do nebes v radostné modlitbě: Jsme svobodní. Ó Maria, děkujeme ti".

Panno Maria Fatimská, oroduj za nás!

Zdroj: Protiproud

Exaudi nos, Domine, quoniam benigna est misericordia tua: secundum multitudinem miserationum tuarum respice nos, Domine. Salvum me fac, Deus: quoniam intraverunt aquae usque ad animam meam.

Vyslyš nás, Hospodine, neboť dobrotivé jest milosrdenství tvé; podle množství slitování svých shlédni na nás, Hospodine. Spasiž mne, Bože, neboť dostoupily vody až k duši mé.

Ž. 68

Dopřej, Pane, věřícím svým, aby úctyhodnou slavnou dobu svatopostní s náležitou zbožností začali a v nerušené oddanosti ji prožili. Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna Tvého, jenž s Tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věkův. Amen.

Český text gregoriánského chorálu:

Odpověď:

Ó, slyš a shlédni k nám, smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili tobě.

1. Králi nejvyšší, Spasiteli všeho,
oči slzící k tobě pozvedáme,
vyslyš, Kriste náš, ponížené prosby.

2. Pravice Boží, uhelný jsi kámen,
cesta spasení, jistá nebes brána,
omyj ze všech nás skvrny našich hříchů.

3. Bože, prosíme před tvou vznešeností:
svatým sluchem svým uslyš naše lkání,
všechny proviny odpusť s laskavostí.

4. Viny spáchané tobě vyznáváme,
srdcem zkroušeným také skryté hříchy,
ty, náš zachránce, odpustíš je vlídně.

5. Bez viny jatý, zlobě nevzpíráš se,
křivým svědectvím vydán za bezbožné,
co jsi vykoupil, zachovej, ó Kriste.

Velice jsem se potěšila, když jsem na tuhle malou, úpravnou knížečku nečekaně v knihkupectví narazila. Připadala jsem si jako zlatokop, který po nekonečně dlouhé námaze vyrýžoval zlaté zrníčko! (To pochopí každý, kdo čas od času koná jako já pouť po současném českém knižním trhu.) Ačkoliv tato malá próza nepostrádá nic z Durychova nezaměnitelného stylu a na malé ploše vynikají jeho kvality takřka krystalicky, přesto je povídka Děti málo známá, zůstává jaksi ve stínu autorových větších a slavnějších děl. Vyšla poprvé v roce 1934 a bezprostředně tak předcházela jeho rozsáhlému dílu Služebníci neužiteční, čtyřdílné epopeji o misiích v Japonsku v 16. a 17. století. 

Neodpustím si nabídnout alespoň malou "ochutnávku": 

... Šli v průvodu stráží ulicemi Nagasaki pod domem místodržícího. Petr znal již cestu velmi dobře. Věděl ze všech nejvíce. Mimo to, co viděli druzí, viděl dvaapadesát lidí umírati ohněm a mečem a mezi nimi svého otce a Františkovu matku. Až přijdou nahoru do ohrady, bude moci Františkovi ukázati, kde zemřela jeho matka, a snad tam ještě najdou zbytky krve. Konal tuto cestu podruhé a nehrozilo již nebezpečí, že by kat na něho zapomněl. Vždyť byli jen tři a místodržící vydal rozkaz velmi přísný, chtěje se zbaviti všech vězňů dřívějších, aby z vězení mohl učiniti Peklo jen pro námořníky.

     Snad Luis Yakiči opět jest vlečen na dvůr k desce nebo kolu a jeho děti nemohou se modliti nahlas pro úzkost nad tím, jak ho přinesou zpět. Jistě místodržící vymyslel tresty, pro něž si nepřál svědků ani v Pekle. Petr nespěchal. Ač věděl, že otec již na něho čeká a že za hodinu již vezme do náručí jeho bezhlavé tělo i uťatou hlavu, aby to s radostí ukázal šlechtě nebeské. Nebyl nedočkav této radosti, neboť myslil na námořníky a na jejich děti v Pekle, jejichž počet dnů byl strašlivě neznámý a s nimiž se ani nerozloučil...

     ... Kolem popraviště byla četná stráž, neboť v ohradách leželo mnoho věcí, cenných pro zrádce vlasti. Hlavy a těla, naházená na hromadu; zmoklá země s krví; ohořelé mrtvoly, přepálené provazy, ohořelá dřeva, popel i džbery, z nichž všecka voda nebyla vylita. Včera byl usmrcen člověk, který se pokoušel odnésti něco z toho pod pláštěm.

     Ale všecko se zdálo známo. Neznám byl jen zápach krve v hlíně a zápach spáleniště. A též byl neznám úder meče do vlastní šíje; ale to byla jen maličkost, na kterou bylo připraveno každé dítě, jakmile začalo mluviti.

     Jen dobře skloniti hlavu, aby padla tváří k zemi, neboť tak velí zákon hrdinů a vděčnost za krásnou smrt! Vždyť dnes nebylo možno si stěžovati, že se tu nikdo nestará o vyplnění rozkazů Kubosamových.

     Klekly děti s obličejem skloněným k posvátné půdě japonské, aby dle zákona země rod jejich byl vyhlazen úplně, a navždy.

Dnes je 26. ledna a v tradičním kalendáři se připomíná sv. Polykarp, biskup a mučedník. Když jsem hledala nějaké podrobnosti ze života tohoto světce, narazila jsem na dva příspěvky, které mne zaujaly a o něž se tu chci rozdělit.

1) Krátký text, který shrnuje vše podstatné ze života světcova a vychází z listu, který sepsala obec smyrenská, je z publikace Naše světla. (Už jen pro ten povzdech světcův, který v nejrůznějších podobách zaznívá i z našich úst, když reptáme na dobu, v níž žijeme, dekadentní, plnou bludů a herezí. Pozoruhodná je rovněž rada utéci před bludaři a neposlouchat jejich slova namísto dnes tak populárního "vést s nimi dialog"!)

2)"List o umučení sv. Polykarpa" je převzat z časopisu Te Deum. Kromě jiného je dokladem, jak starobylá a původní je úcta k ostatkům mučedníků a světců.

1) Polykarp patří k apoštolským otcům, kteří své učení přejali přímo od apoštolů Páně. Náleží k nejslavnějším mučedníkům 2. století. Sv. biskup Irenej píše: „Vzpomínka na dobu, kdy jsem byl ještě chlapec a u Polykarpa v Malé Asii, je v mém duchu daleko živější než přítomnost. Ještě dnes bych mohl ukázat místo, kde seděl a učil, mohl bych vylíčit, jak přicházel a odcházel, jeho zevnějšek, jeho způsob řeči před lidem. Je mi, jako bych ho ještě slyšel vypravovat o jeho společenství s apoštolem Janem a s jinými, kteří viděli Pána."
     Už tehdy se vyskytovaly mezi křesťany a zejména v Římě rozličné bludy. Jak velice se Polykarp hrozil všech těchto bludařství, odporujících pravdě Kristově, o tom svědčí sv. Irenej, když o něm píše: „Zaslechl-li bludařské učení, zacpával si uši a volal: "Bože dobrý, k jakým časům jsi mne dochoval!" a hned utíkal z místa, na kterém seděl nebo stál. Jednoho dne se setkal v Římě se zatvrzelým bludařem Marcionem, který se ho ptal: ,Znáš mne?' Polykarp mu odpověděl: ,Znám prvorozence satanova.' Takto, říká sv. Irenej, byli apoštolové a jejich učedníci pečliví, aby se ani ve slovech nespolčovali se žádným z těch, kteří podvraceji pravdu, podle doporučení sv. Pavla: ,Sektáře jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni, je jasné, že takový člověk je převrácený, hřeší, a tak nad sebou vynáší soud. '„ (Tit. 3, 10) Protože stařičký Polykarp tehdy jediný mohl o sobě říci, že učení Kristovo přijal od samých apoštolů, působila jeho slova na mnohé bludaře tak neodolatelně, že se jich veliký zástup kajícně vrátil do katolické církve.
     Svůj požehnaný život dokonal Polykarp slavnou smrtí. Když zuřilo pronásledování za císaře Marka Aurelia, odešel světec na prosby věřících z města na blízký statek. Ačkoliv mohl utéci, když ho vojáci přišli hledat, nechtěl a řekl: „Staň se vůle Páně!" Pohostil vojáky a poprosil, aby mu dali hodinu k modlitbě. Modlil se za všechny lidi, s nimiž se kdy sešel, a za celou církev katolickou. Potom ho vedli do Smyrny. Soudce Herodes a jeho otec mu jeli naproti, vzali ho k sobě na vůz a přemlouvali ho: „Což, je to něco zlého, říkat císaři: ,Pane', nasypat kadidlo a dělat, co je s tím spojeno, a tak se zachránit?" Polykarp jim z počátku neodpovídal, když však na něho doléhali, řekl: „Neudělám, co mi radíte!" I obořili se na něho a shodili ho z vozu, takže si poranil nohu. U soudu mu řekl prokonzul: „Rouhej se Kristu a propustím tě!" Polykarp odpověděl: „Šestaosmdesát let sloužím Kristu a nikdy mi neublížil. Jak bych se mohl rouhat svému králi, jenž mne vykoupil?„ Soudce mu hrozil: „Mám dravá zvířata, těm tě dám předhodit." Polykarp na to: „Poruč jim přijít!" Soudce: „Ohněm tě dám strávit!" Polykarp: „Hrozíš ohněm hodinku hořícím a zakrátko hasnoucím; neznáš ale oheň budoucího soudu a věčného trestu připraveného pro zlé lidi." Prokonzul poslal hlasatele do závodiště, aby po třikrát provolal: „Polykarp se přiznal, že je křesťan." Tu vzkřikli pohané: „Polykarp je otcem křesťanů, je nepřítelem našich bohů. Pusťte na něho lvy!" Protože však doba zápasů se šelmami už byla ukončena, volali, aby byl upálen. Lid začal horlivě snášet polena a otýpky, aby nakupil hranici. Ochotně jim pomáhali židé. Žoldnéři chtěli Polykarpa přibít ke sloupu. On však řekl: „Nechte mne tak! Ten, jenž mi dá snést oheň, dá mi i bez připevnění stát na hranici nepohnutě." Tak ho nepřibili. Polykarp se modlil: „Pane Bože všemohoucí, velebím Tě, že mi ráčíš v počtu svých mučedníků dát podíl z kalichu tvého Krista ke vzkříšení k životu věčnému. Chválím tě za všecko, čest buď tobě i se Synem tvým Ježíšem Kristem v Duchu svatém." Tu zapálili žoldnéři oheň; plamen vyšlehl, vzdul se jako v klenbu a obkličoval tělo mučedníka ze všech stran. Když žoldnéři viděli, že oheň nestravuje Polykarpovo tělo, probodli ho dýkou. To se stalo r. 167. O jeho mučednictví napsala obec smyrnenská okružní list, který patří k nejstarším a nejkrásnějším spisům o mučednících.

Te Deum 2013

2) List o umučení svatého Polykarpa

Vážení čtenáři, zvažovali jsme, zda překlad Listu o umučení sv. Polykarpa neupravit do současného jazyka, ale nakonec jsme se rozhodli, že jej ponecháme v krásné, byť značně archaické češtině P. Františka Sušila. Věříme, že vás to neodradí a že vás toto svědectví víry, i přes jisté úsilí, které je nutné při jeho četbě vynaložit, obohatí.

Církev Boží putující ve Smyrně církvi Boží, jenž ve Filadelfii[1] putuje, a všem všady pohostinným osadám církve svaté a katolické, milosrdenství, pokoje a lásky od Boha Otce a od Pána našeho Ježíše Krista v hojnosti vám uděleno budiž [Jud. 2].

1. Napsali jsme vám, bratří, o mučenících a o blaženém Polykarpovi, jenž mučenictvím svým pronásledování jako zpečetiv, je ukončil. Nebo téměř všecko, co předcházelo, stalo se proto, aby Pán s hůry nám ukázal mučenictví, jaké s evangeliem se sjednává. Neboť očekával (Polykarp), až by vydán byl, jakož i Pán činil, bychom i my jeho následovníky byli, neprohlédajíce jediné k tomu, co nám, nýbrž co i bližnímu prospívá. Na pravou zajisté a dokonalou lásku slušno, pečovati nejenom o spasení svoje, nýbrž také všech svých bratří.[2]

2. Všecky ty smrti mučenické byly blaženy a ušlechtily, kteréž byly podle vůle Boží podniknuty. Nebo nám, Boha se bojícím, ve všem Bohu moc a sílu připisovati přísluší.[3] Kdo by zajisté neměl obdivovati se ušlechtilosti, vytrvalosti a lásce ku Pánu oněch, jenž biči zdrásáni byvše, tak že až na vnitřní žíly a šlachy ústrojí těla viděti bylo, předce vytrvali, tak že i přítomní[4] nad nimi útrpnost měli a hořekovali; onino pak k takové ušlechtilosti mysli dospěli, že nikdo z nich ani nehlesnul, ani nezastenal. Okázali všem nám, že svědkové Kristovi v hodinu, když jsou mučeni, těla se uprázdnili, anebo že raději Pán jim po boku stoje, k nim promlouval.[5] K milosti Kristově prohlédajíce, opomítali mukami světskými, jednou hodinou z pokuty věčné se vykupujíce. Chladen jim byl oheň ukrutných mučitelů, ješto měli před očima ujíti věčnému, nikdy neshasitelnému ohni a očima srdce pozírali ke statkům, jež vytrvalým uchovány jsou, jichž ani ucho neslyšelo, ani oko nevidělo, a jež na srdce lidské nevstoupily [I. Cor. 2, 9], jim ale ne již lidmi, nýbrž anděly jsoucími ode Pána se opovídaly. Takto i ti, co k šelmám odsouzeni byli, hrozné muky snášeli, na skořepiny ostranek[6] kladeni a jinými rozličnými otrapami katováni jsouce, aby, možná-li, ukrutník drahnotou trýzně k zapření je obrátil.

3. Mnoho sice nastrojoval ďábel proti nim, ale, bohudík, nepovedlo se proti všem. Choulostivost druhů posiloval stálostí svou ušlechtilý Germanikus,[7] kterýž skvěle se šelmami se potýkal. Když ho prokonsul přemluviti usiloval a žádal útrpnost míti s věkem svým, popudil on divoké zvíře úsilím proti sobě, dříve nespravedlnosti a krutosti jejich[8] zniknouti chtěje. I užasnuv všechen lid (pohanský) nad ušlechtilostí bohamilovného a bohabojného pokolení křesťanského, vzkřikl: Pryč s bezbožníky![9] Polykarpa hledejte!

4. Jeden však, jménem Kvintus, Frygian, ze Frygie nedávno přibylý, zchoulostněl, divoká zvířata uvida. Týž dříve sebe a jiné jest doháněl samovolně přistoupiti. Teď mnohými prokonsul ho přemluvil prosbami, že přísahal a obětoval. Protož, bratří, neschvalujeme těch, již samochtějíce se vydávají, poněvadž tak evangelium neučí [srov. Mt. 10, 24].

5. Polykarp ale, muž podivuhodný, uslyšev (že lid o jeho bezživotí ukládá), nebyl ustrašen, nýbrž chtěl napřed v městě ostati. Nejmnožší mu ale přimlouvali, aby poodešel. I poodešel na stateček nedaleko od města vzdálený, a tam s nemnohými bydlel, nečině jiného, leda dnem i nocí za všecky, a za rozptýlené po světě církve se modle, jakož obyčej jeho býval. Tři dny před tím, než jat byl, na modlitbách měl vidění: podušku svou ohněm shárati viděl. Tedy obrátiv se, pravil prorocky těm, již s ním byli: Mám za živa upálen býti.

6. Když slídičové ho již dostíhali, ušel na jiný stateček; a hned přitekli stíhatelé. Nenaleznuvše ho však, jali dva otroky, z nichž jeden mučen jsa, jej vyzradil. Ješto udavači jeho domácí byli, nemohl déle skryt zůstati. Smírce či kleronom, což týž jest úřad,[10] Herodes jménem, pospíchal ho do závodiště uvést, aby onen sice údělu svého dokonale došel, společníkem Kristovým se stav, zrádce pak jeho aby pokuta Jidášova zastihla.

7. Majíce tedy otroka (jenž ho udal), stíhatelé a jezdcové vytáhli v čas večeře v pátek s obyčejným oružím, jako na loupežníka vytíkajíce. Pozdě navečer dostihše nalezli ho v nějaké chaloupce, an v hořejšku odpočíval. Mohl odtud na jiný dvorec utéci, avšak nechtěl, řka: Staň se vůle Páně [Mt. 6, 10; Act. 21, 14]. Uslyšev pak nablízku ony lidi, sstoupil a rozmlouval s nimi, tak že se divili jeho vysokému stáří a jeho vytrvalosti, a že takového úsilí užili na uchopení stařečka takového. – I povelel hned jim v hodinu tu pokrmu a nápoje předložiti, kolik by chtěli; poprosil pak jich, aby hodinu mu svobodně se pomodliti dali. Když mu toho dopustili, stoje modlil se, pln jsa milosti Boží, tak že po dvě hodiny odmlčeti se nemohl, a posluchači užasnuli, a mnozí toho želeli, že na takového zbožného stařečka vyšli.

8. Když pak vykonal modlitbu, ve kteréž na všecky zpomněl, s nimižto kdy se byl sešel, na malé i velké, slovutné i neslovutné, také na celou po zemi církev katolickou, posadivše ho, ana přišla hodina odchodu, na osla, vedli ho do města v sobotu velkou.[11] Jeli mu naproti irenarcha Herodes a otec jeho Niketes na vozu, a pojavše ho k sobě na kočár, namlouvali ho, sedíce podle něho: Což to zlého, říci „císaři Pane,"[12] kadidla nasypati a konati, co s tím spojeno, a takto zachovati sebe? Z počátku jim neodpovídal; ani však na tom trvali, pravil k nim: Neučiním, co mi radíte. Když pak se jim nepovedlo ho namluviti, tvrdými se na něho obořili slovy, nakvap ho s vozu strčili, že slízaje sobě holeň vymknul. On pak neobrátiv se, jako by ničeho nebyl utrpěl, radostně a hbitě kráčel, veden jsa k závodišti, kdež takový povyk povstal, že nemohl nikdo uslyšán býti.

9. An pak Polykarp do okolu vcházel, ozval se mu hlas s nebe: Posilni a zmuž se, Polykarpe. Mluvícího nikdo neviděl, hlas ale slyšeli ti z nás, jIž přítomni byli. Když doveden byl, a se rozneslo, že Polykarp jat jest, povstal hluk veliký. Když byl předveden, otázal se ho prokonsul, zdali jest Polykarp? A když přisvědčil, onen mu domlouval, Krista zapříti, napomínaje ho: Ušetři stáří svého, a podobného více povídaje, což u nich zvykem jest, jako: Přisáhni Štěstěnou[13] císařovou! Usmysli sobě! Rci: Pryč s bezbožníky.[14] S vážným obličejem tedy pohleděv Polykarp na celý zástup nespravedlivých na okole pohanů, roztáhl ruku po nich, vzdechl, k nebi pohledl a pravil: Vyhlaď ty neznabohy![15] Prokonsul pak neustále na něho dorývaje, pravil: Přísahej a oprostím tebe, uhaň Krista. Polykarp odpověděl: Šest a osmdesáte let jemu sloužím[16] a nijak mně neublížil. Kterak mi možno urouhati se králi svému, jenž mne vykoupil?

10. Opět doléhal na něho prokonsul: Přisáhni Štěstěnou císařovou! Na to odpověděl: Poněvadž v tom čest marnou hledáš, abych Fortunou císařovou přísahal, a kdo jsem já, se nevěda činíš: tedy slyš to veřejně: Křesťan jsem. Chceš-li ale místněji poznati nauku křesťanskou, urči den a vyslyš. Prokonsul pravil: Namluv na to lid![17] Polykarp odslovil: S tebou mluviti za hodné kladu; nebo naučeni jsme vrchnostem a mocnostem od Boha zřízeným slušnou úctu prokazovati, která svědomí našeho neuráží. Těchto pak neuznávám hodnými, abych před nimi z víry odpovídal.

11. Prokonsul jemu pověděl: Mám divoká zvířata, těm tebe dám předhoditi, neusmyslíš-li sobě. Dej jim přijíti, odpověděl onen. Mysl naše nepřecházívá s lepšího na horší, ale slično pro mne ode zlého k tomu, co spravedlivo, se obrátiti. Opět pravil prokonsul: Ohněm tebe dám stráviti, neusmyslíš-li sobě, an zvířaty pohrdáš. Hrozíš, dí Polykarp, ohněm za hodinku hořícím a v mále hasnoucím; neznáš zajisté ohně budoucího soudu a věčného trestu zlým uchovaného. Však nač prodléváš? Dej přijíti, cokoli ti libo.

12. Ty a jiné mnohé věci mluvě, naplňoval se důvěrou a radostí, a milost Boží rozplývala po tváři jeho, že netoliko tím, co mu řečeno, pomásti a polekati se nedal, nýbrž raději prokonsul žasnul, a poslal provolatele na prostřed závodiště, a dal třikráte provolati: Polykarp vyznal se křesťanem býti. To když hlasatel vyvolal, veškero množství pohanů a Židů ve Smyrně bydlejících hlasem velikým v náramné vzteklosti vzkřikli: Tento jest učitel Asie, otec křesťanů, bohů našich zhoubce, jenž mnohé učí bohům neobětovati aniž se jim klaněti. Tak mluvíce křičeli a žádali asiarcha[18] Filippa, by na Polykarpa lva pustil. Filipp odpověděl, že mu nedovoleno, any již tyto honby dokonány. Tož jednomyslně se jim vidělo zvolati, aby Polykarp za živa upálen byl. Nebo se muselo vyplniti ukázané jemu vidění o podušce, již viděl hořeti modle se, o čemž prorocky pověděl potom, obrátiv se k věrným, co kolem něho byli: Mám za živa upálen býti.

13. Tyto pak věci kvapněji se dály, než slovy pověděti lze. Všecken lid tudíž snášel z dílen a lázní polena a roždí; obzvláště Židé, jak obyčejně, k tomu přeochotně se propůjčovali. Když hranice dohotovena, svléknuv se docela Polykarp a odloživ páseň, počal i vyzouvati se, čehož nečiníval jindy, anoť se povždy každý z věřících o závod těla jeho dotknouti snažíval. Nebo pro svaté obcování své již přeci mučenictvím všelikou ctí ozdoben býval. Tudíž mu nástroje při upalování obyčejné přičiněno.[19] Když pak ho také pevně přibíti chtěli, pravil: Nechte mne tak! Ten, jenž mi dá oheň snésti, dá mi také bez útuhy vašich hřebů nepohnutě na hranici ostáti.[20]

14. Tedy ho nepřibili, nýbrž svázali jej. On pak ruce na zad držel, a svázán byv jako výtečný beran z valného stáda uchystaný co ustrojená bohumilá oběť k nebesům vzhledná, mluvil: Pane Bože všemocný, Otče milého a požehnaného Syna svého Ježíše Krista, skrze něhož jsme poznání tebe dosáhli, Bože andělů a mocností, a veškerenstva a celého pokolení spravedlivých, již žijí před obličejem tvým: velebím tebe, že's mně ráčil v den tento a v tuto hodinu v počtu mučeníků tvých podíl dáti v kalichu Krista tvého [Mt. 20, 22. 26, 39; Mr. 10, 38] ku vzkříšení k životu věčnému, duše i těla, v neporušenosti[21] Ducha svatého, k nimžto kéž dnes přivtělen jsem před tebou v tučnou a líbeznou oběť, jakože jsi uchystal ji, předvěstil[22] a vyplnil, Bože neklamavý a pravdomluvný. Proto chválím tebe za všecko, velebím a oslavuji tebe i s věčným nebeským Ježíšem Kristem, Synem tvým milým, s nímžto tobě a Duchu svatému čest buď nyní a na věky. Amen.

15. Ledva Amen vypustil a modlitbu dokonal, biřicové zanítili oheň. Když pak valný vyblesknul plamen, uzřeli jsme div velký my, jimžto uviděti dáno bylo, a již proto jsme byli dochováni, abychom, co se dálo, jiným zvěstovali. Oheň zajisté spůsobu klenby učině, jako plachta plavecká větrem nadýmaná obklíčil dokola tělo mučeníkovo; on pak stoje uprostřed, nebyl podoben hořícímu tělu, nýbrž chlebu propekávanému anebo zlatu a stříbru v peci rozžhavenému. A vůni jsme počili rovnou vůni kadidla aneb jiného drahého koření.

16. Vidouce naposled bezbožníci, že tělo jeho ohněm stráveno býti nemůže, veleli konfektorovi[23] přistoupiti a dýkou tělo jeho probodnouti. Což když učinil, vylila se krev v takové valnosti, že i oheň uhasila[24], a celý zástup žasnul, že rozdíl jest takový mezi nevěrci a vyvolenci. Takovým byl zajisté nejvýše podivuhodný Polykarp, věku našeho apoštolský a prorocký učitel, a biskup katolické církve ve Smyrně. Každé slovo z úst jeho vyšlé vyplnilo se anebo vyplní.

17. Ale soupeř onen závistivý a nešlechetný, protivník pokolení spravedlivých, vznešenost mučenictví jeho a jeho obcování od počátku neúhonné vida a kterak nyní ošlechtěn jest korunou nesmrtelnosti a mzdy vytknuté nezáporně dosáhl, snažil se, aby žádný ostatek z něho námi odnesen nebyl, ač mnozí to činiti žádali, želajíce jeho svaté mrtvole obcovati.[25] I vnukl Nikétovi, otci Herodově, bratru Alky, požádati prokonsula, aby mrtvoly křesťanům nevydal ku pohřbení, aby, vece, odpadše Ukřižovaného, tohoto ctíti nepočali. Tak pravili za ponoukáním a doléháním Židů hlídajících, ani jsme ho z ohně vytáhnouti se jali. Nevěděliť, že Krista, jenž pro spásu všech na celém světě spasenců trpěl (bezúhonný za hříšníky[26]), nikdy opustiti a jiného ctíti nemůžeme. Tomu zajisté, an jest Syn Boží, se klaníme; mučeníky pak co učně a následovníky Páně právem milujeme pro jejich nepřesáhlou lásku ke svému králi a mistrovi, a bodejž se staneme společníky a spoluučeníky jejich!

18. Setník vida tu Židů rozjitřenost, dal mrtvolu doprostřed ohně položiti a spáliti. My pak nato jsme sebrali kosti jeho vzácnější nad kameny drahé a výbornější nad zlato, a schovali jsme je na slušném místě.[27] Tamto nám Pán popřeje dle možnosti se shromaždovati, s plesáním a radostí výroční den muk jeho slaviti na památku těch, již bojovali, ku cviku a přípravě potomků.

19. To se událo s blaženým Polykarpem, jenž s dvanácterem z Filadelfie smrt mučenickou ve Smyrně podnikl, jenž ale jediné ode všech se připomíná, tak že i pohané všudy o něm mluví. Nebyl jenom znamenitý učitel, nýbrž také výtečný mučeník, tak že všickni v mučenictví jemu se podobati želají, ješto dle evangelia Kristova bylo podstoupeno. Stálým vytrváním přemohl nespravedlivého vladaře, a tak dosáhnuv věnce nesmrtelnosti, plesá s apoštoly a všemi spravedlivými, oslavuje Boha a Otce a velebí Pána našeho Ježíše Krista, Spasitele duší a vládce těl našich a pastýře katolické po celém světě církve.

20. Žádali jste vy na nás, abychom vám obšírně celou událost vypravili; my jsme vám nyní úhrnkem zprávu dali skrze bratra našeho Marka. Známosti o tom nabyvše, odešlete list bratřím dálejším, aby také oni Pána oslavovali, jenž takové obrání koná ve sluhách svých,[28] a jenž může nás všecky milostí a darem uvésti do království svého věčného skrze jednorozeného Syna svého Ježíše Krista, jemuž sláva, čest, moc, velebnost na věky buď. Amen. Pozdravte všecky svaté. Pozdravují vás ti, již u nás jsou, také Evarestus, jenž toto psal, pozdravuje vás s celým domem.

21. Umučen byl blažený Polykarp druhého Xantika, sedmého před kalendami májovými na velkou sobotu[29] v osmou hodinu.[30] Jat byl od Heroda za velekněze Filippa Trallského[31] pod prokonsulem Statiem Quadratem, za kralování věčného Ježíše Krista, jemuž bud sláva, čest, velebení, trůn věčný od pronárodů do pronárodů. Amen.

22. Želáme vám, bratří, byste se dobře měli, kráčejíce podle slov evangelia Ježíše Krista, s nímž buď sláva Bohu Otci a Duchu svatému pro spasení vyvolených svatých, jakož i osvědčil blahoslavený Polykarp smrtí svou,[32] po jehož šlépějích kéž v říši Ježíše Krista se shledáme.

To z rukopisů Irenea, učeníka Polykarpova, opsal Kajus,[33] jenž obcoval s Ireneem. Já pak Sokrates v Korintu tento přepis jsem učinil dle rukopisu Kajova. Milost Boží bud se všemi. Zase pak já Pionius[34] učinil jsem opis tento, shledav dřívější rukopisy, jež mi Polykarp u vidění objevil, jakož níže povím.[35] Sebral jsem je, any již věkem téměř stýřely, aby tak i mne sebral Pán Ježíš Kristus s vyvolenými svými do říše své nebeské, jemužto buď čest s Otcem a s Duchem svatým na věky věkův. Amen.

Převzato ze Spisy sv. Otcův apoštolských a Justina mučedníka, Praha 1874.

[1] V jiných rukopisech stojí Filomelium (velké město ve Frygii, nyní Ilgun řečené; takto čte i Euseb. h. e. 4, 15.) Obojí se hodí, jelikož list ten byl encyklický (oběžný).
[2] Kárá se tu, že mnozí samovolně, ano svévolně u vrchností pohanských se udávali, umučeni býti žádajíce; čímž příkaz Krista (velejícího Mt. 10, 23., aby jsouce v jednom městě pronásledováni, utekli se do druhého) i zákon lásky přestoupali, pohanům příčinu k nespravedlnosti poskytajíce; ano sami sebe v nebezpečenství odpadnutí od víry vydávali, ješto pro přílišnou v sebe důvěru a tudy vzniklou hrdost od Boha v rozhodném okamžení opouštíváni bývali, jakož hned v tomto listu příklad toho nalézáme.
[3] Smysl: Poněvadž věci veškery se stávají za vůlí Boží, tedy také velikodušné, ušlechtilé, nadlidské chování se mučeníků, Polykarpa a druhův jeho, vůlí a milostí Boží se dálo.
[4] T. j. pohané o umučení křesťanů stojící.
[5] A takto působením slova svého a přítomnosti své je posiloval.
[6] Ostranka (murex) jest velice zubatá, špičatá; tudíž Římané ostrým kotvicím jméno „murices" dávali.
[7] Památka jeho se koná 19. Januaria.
[8] T. j. vrahů.
[9] Tak křesťané od pohanů zváni, že modlám jejich se neklaněli.
[10] Ve svobodných Asie městech byla kromě císařské i tatohle městská vrchnost, každoročně volívaná, naší policii podobná. Že ji dávno volíváno losem, tedy i nesla jméno kleronom, t. j. losem volená. Prohlídati jí bylo k tomu, aby zatknuti byli ti, jenž veřejný pokoj a pořádek rušili.
[11] Latinský překlad má: Svatou sobotu, t. j. na sobotu bílou.
[12] Nebylo tehda jméno Pán tak obecné jak u nás, nýbrž byla se jménem tím jakási nadlidská pocta spojena a tudy se ho křesťané vystříhali, ve smyslu tom jediného Boha a Krista Pánem nazývajíce. Tertull. apol. 34 dí, že nezpěčuje se císaře Pánem nazývati, ale v jiném smyslu, nežli se Bůh Pánem jmenuje: Neb sice jinak jsem ho svoboden a mám jednoho toliko Pána, totiž Boha věčného a všemocného, jenž i císařovým jest Pánem.
[13] Štěstěna, Tyche, Fortuna co bohyně ctěna; jí tedy přísahati bylo tolik jako modly se dokládati. Ve provinciích, kde latině se mluvilo, geniem císařovým přísahali, které genie rovně za bohy ctěno.
[14] T. j. žádej záhuby křesťanstva, jak to činí pohané.
[15] Zahlaď, ukliď bezbožné, t. j. pohany. Slova ta z úst Polykarpových jistě jiného jsou významu, nežli z úst pohanů, neobsahujíce proklínání, nýbrž buď proroctví aneb raději žádost obrácení jich na víru. Jiným se vidí, že se potahují slova ta na modly a že světec žádá, aby nebohové zničeni, modlářství podvráceno bylo.
[16] Leta od svého na víru obrácení počítaje. Dosáhltě Polykarp stáří téměř sto let.
[17] T. j. uslyším tebe milerád, jenom-li sobě odklad své odpravy na lidu vymůžeš. Zdá se, že prokonsul Polykarpa zachovati hodlal.
[18] Asiarchové byli muži, kteří o svaté hry ke cti bohům pro dobro kraje jistými dobami odbývané péči vedli. Poněvadž divadla ta v úctu bohův se vykonávala, tedy se kněžími zvali. Půtky divokých zvířat, i obapolné, i proti člověkům (obojí honby prozvané), patřily spolu k těmto hrám náboženským. Bylo to kněžství přeobtížné, s výlohami velkými spojené, a proto zámožníci jenom úřadu tohoto se přiúčastňovati hodlali. Strabo praví, že asiarchové ponejvíce z Trallských měšťanů bráni, poněvadž měšťané ti bohatstvím nad jiné obce se skvěli. Proto týž Filipp doleji c. 21. veleknězem Trallským sluje.
[19] T. j. košile smolou a pryskyřicí napuštěná, provazy k uvázání, kůl atd.
[20] Někdy upálenci ku dřevu přibíjeni; tuto ale snad jenom úvazy ke hranici přibity měly býti, aby se nehnuly.
[21] V neporušitelném obnovení skrze Ducha svatého.
[22] Skrze podušku hořící (viz k. 5.).
[23] Konfektor dobíječ byl, jenž divokým zvířatům, za vzteklostí pro diváky nebezpečným nebo smrtelně raněným poslední ránu dodával, t. j. je usmrcoval.
[24] Někteří rukopisové mluví o holubici z rány Polykarpovy vyletělé; přípisek ten bezmála pošel odtud, že si čtenář nějaký v listu místo, kde o vyjití Polykarpa ze života tohoto řeč jest, spůsobem v církvi užívaným zaznamenal; holubice zajisté byla obrazem duše z těla vychodilé a tudy na hrobích a jinde častěji se s ní potkáváme.
[25] Křesťané se výročně na den narození mučeníků (tak nazývali den smrti jejich) na tom místě scházívali, kde jich ostatky schovány byly, obnovovali tam památku jejich, osvědčujíce spolu s nimi stejnou míti víru a naději a stejný lásky předmět, povzbuzovali sebe k rovnému života pro víru se odvažování.
[26] Co tuto v závorkách, nenalézá se ani u Eusebia ani ve starém překladu ani u Rufina; jest to přípisek z I. Petr. 3, 18.
[27] Posavad blíže Smyrny ukazují místo, kde světec náš mučen a popel jeho pochován.
[28] T. j. jenž některých věřících k mučenictví povolává.
[29] Kterého leta a měsíce a dne sv. Polykarp sešel, posaváde na sporu jest. Pearson klade 147. Tillemont místo kalend májových čte marciových a dí, že Xanthikos měsíc s 22. únorem počínal. Usher klade r. 169 dovodě, že měsíc Xanthik počínal s 25. březnem; tedy bylo by se to dálo dne 26. března; čemuž dosvědčuje i to, že se to dálo na velkou, t. j. bílou sobotu. S nimi Pagi smýšlí.
[30] T. j. ráno před polednem; Asiaté snad počítali hodiny, jak nyní u nás se počítají.
[31] V k. 12. sluje asiarchem.
[32] K oslavě Ježíše Krista a ku vzoru věřících podstoupenou.
[33] Snad onen, o němžto co spisovateli zmiňují se Euseb a Jeroným.
[34] Snad onen potom (drahně po sv. Polykarpovi) za živa upálený kněz Smyrnenský.
[35] Slova ta se vztahují na podvržená akta o mučenictví sv. Polykarpa, v nichž se o tom jedná, co Pioniovi Polykarp zjevil. Patrno, že poslední přípisek tento od pozdější ruky pochází.

Do Evropy se valí statisíce imigrantů, více než 70 % z nich jsou mladí a statní muži bez dokladů, neví se, odkud pocházejí a proč do EU přicházejí. Nejsou ohroženi na životech, vybírají si, do které země chtějí jít, ta nebo ona země jim není dost dobrá. Přesto je některé země vítají s otevřenou náručí...

A na druhé straně stojí tyto křesťanské rodiny s dětmi, ženy a dívky prchající před otroctvím, lidé, kterým pro jejich křesťanskou víru hrozila smrt, uprchlíci, které vyhnal z jejich domovů IS - a více než 12 zemí je odmítlo? - Nad takovou hanebnou politikou EU se jednomu opravdu zvedá žaludek!

Bůh žehnej Slovensku i těm, kterým poskytlo oprávněný azyl!

Z Denníku Postoj:

     Keď Islamský štát minulý rok dobyl iracké mesto Mosul, museli tamojší kresťania zo svojich domovov utiecť. Islamský štát domy kresťanov na Ninivskej planine označoval písmenom N (Nazaretskí) a rodinám dal často len niekoľko hodín času na to, aby ich opustili. Ak tak neurobili, zabili ich.

     Útočisko našli v Erbile, hlavnom meste irackého Kurdistanu. Žili v tábore, ktorý sa nachádzal v záhrade jedného z kostolov v kresťanskej štvrti AnkaWa. Venoval sa im charizmatický kňaz otec Douglas a navštevovali ich slovenskí lekári z Nemocnice blahoslavenej sestry Zdenky, ktorú v Erbile prevádzkuje Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce svätej Alžbety.

     Hoci sa pôvodne chceli vrátiť do svojich domov, časom sa ukázalo, že to nebude možné. Keď prišla šanca, že by mohli pricestovať na Slovensko, uvítali ju.

     Projekt presídlenia týchto ľudí ohlásili nitrianske biskupstvo a ministerstvo vnútra. Rodiny preverili naše bezpečnostné zložky, po absolvovaní procedúry v táboroch nášho migračného úradu dostanú azyl. Na Slovensko prišli 10. decembra.

     Celý príbeh s novými dokumentárnymi zábermi spracovala aj americká súkromná stanica ABC. Prináša nové zábery z ich putovania, ako aj zo záchytného tábora v Humennom, kde boli po príchode ubytovaní. V dokumente, ktorý bol v USA odvysielaný 21. decembra, je zaznamenaný aj rozhovor s otcom Douglasom, jedným z hlavných zodpovedných za fungovanie tábora, ktorého už čitatelia Postoja mali možnosť spoznať a ktorý si na vlastnej koži prežil únos islamistami.

„Keď prídem na Slovensko, otvorím si reštauráciu a budem pre nich variť," odpovedá kuchárka na otázku reportérky o tom, ako si predstavuje svoju budúcnosť na Slovensku. Výpovede ďalších z nich si môžete prečítať aj v našej nedávnej reportáži.

Nyní obracíme zřetel k jinému hojnému prameni všech těchto zel, jimiž v tomto čase vidíme sklíčenou církev, a to k Našemu zármutku, a sice ke lhostejnosti neboli netečnosti ve víře, k oné zlé domněnce, rozšířené na všechny strany skrze lest bezbožníků, že totiž vyznáváním kterékoliv víry je možné získat věčnou spásu duše, jen když člověk uspořádá svůj způsob života podle pravidel spravedlnosti a mravopočestnosti. V této tak jasné a do očí bijící věci Vám bude možno bez velké těžkosti tento zhoubný blud odvrátit od lidu svěřenému Vaší péči. Ať se tedy zhrozí apoštolského výroku "Jeden Bůh, jedna víra, jeden křest" (Efes. 4,5) ti, kteří se domýšlejí, že by z každého náboženství vedla cesta do přístavu věčné blaženosti a ať rozváží sami u sebe Spasitelova slova, že jsou proti Kristu nejsouce s Kristem (Luk. 11, 23) a že nešťastně rozptylují, protože neshromažďují s ním a proto "zajisté na věky zahynou, nepřidrží-li se víry katolické a nezachovají-li ji úplně a v celosti" (Vyznání sv. Athanasia). Ať slyší sv. Jeronýma, vypravujícího, jak stále a vytrvale domlouval každému, kdo ho chtěl přivábit na svou stranu, když se církev roztrhla na tři díly: "Kdo se připojuje k Stolci Petrovu, ten je můj" (S. Hieron. Ep. 58). Avšak marnou nadějí by se kojil, kdo by spoléhal na to, že i on došel znovuzrození vodou. Vhodně by mu odpověděl sv. Augustin: "Tutéž podobu má i haluz uříznutá od vinného kmene; co však prospěje podoba, nebere-li život z kořene? " (S. August. In Psalt. contra part. Donat.).í

Nebeský žebřík, konec 12. století

Od filmu Otrok až k ekologickému pohřbívání

Děj filmu Otrok se točí kolem smrti a pohřbení starého černocha Shadracha. Přeje si být pohřben na pozemku farmy,  kde se narodil a kde strávil své dětství. Za tím účelem ušel neuvěřitelných 600 mil. Jenže - nové zákony státu Virgínie to nedovolují. Tolik k obsahu filmu.

Pohřbívání na soukromém pozemku má v Americe dlouhou tradici a sahá až do dob prvních přistěhovalců a známe ho z literatury i z filmů. Osadnícvi mívali na svých pozemcích hroby celé rodiny, všech svých blízkých. Jiný kraj, jiný mrav, u nás nic takového zvykem není. Pozůstalí si dnes mohou vzít urnu domů, vystavit si ji na kredenci (jako moji sousedi) nebo ji rozprášit někde v lese na cestu (jako moje jiná sousedka). A mnozí si urny z krematoria nevyzvednou vůbec... Takové a podobné úvahy mne zavedly od filmu Otrok až k vyhledávání, jak je to s pohřbíváním v Americe a nejen tam dnes a úplně jsem zkoprněla!

To, že vám švýcarská firma z vašeho nebožtíka vyrobí diamant, který můžete nosit v prstenu či v náhrdelníku, to už není nic nového. Pozor! Není to žádný zahraniční nápad, firma působí i u nás v České republice. Stačí 100 až 400 tisíc a máte to!

Etika zřejmě nikoho nebolí ve Švédsku. Tam se rozhodli využívat kouř z krematorních pecí k vytápění obytných budov. Ve stejné zemi se zavádí také rozpad těla v tekutém dusíku. Prach potom pozůstalí dle libosti někde rozpráší, hotovo!

Jiná, tentokrát americká společnost nabízí možnost stát se po smrti součástí útesů v moři. Jedná se o projekt na podporu ekosystému, kdy se snaží tímto způsobem obnovovat světové mořské útesy. Popel zemřelého se smíchá se směsí betonu a vylije se z něj pomníček, který se poté umístí do moře a splyne s okolím. Rodina, která je obřadu účastna, může tento náhrobek vyzdobit vzkazy, které se píší ještě do vlhkého betonu.

Další způsob představuje tzv. kosmický pohřeb. V létě tohoto roku startuje na Floridě raketoplán, který poveze "zájemce" o vesmírnou kremaci. Urny s popelem jsou vyneseny na oběžnou dráhu a poté vypuštěny z lodi. Vše mohou pozůstalí sledovat ze Země. Urny vydrží ve vesmíru několik desítek let a poté shoří v atmosféře. Pohřby v kosmu ale nejsou žádnou novinkou. Jako první byl v roce 1991 do vesmíru vypuštěn tvůrce seriálu Star Trek Gene Roddenberry, jehož zpopelněné ostatky obíhaly šest let Zemi.

Je možné věnovat své tělo na některou z bizarních světových výstav. The Human Body, jak se nejkontroverznější exhibice jmenuje, používá nejmodernější konzervační metodu, kdy těla díky použití silikonu vypadají jako umělá. 

Novým, revolučním a již praktikovaným způsobem je rozpouštění v roztoku hydroxidu sodného o teplotě 180 stupňů Celsia pod tlakem deseti atmosfér. Nanejvýš za tři hodiny se tkáň rozpustí a odplaví ji městská kanalizace. Odpad je zcela sterilní, neobsahuje ani stopy DNA. Jedná se o skotský patent. Skotská firma tak přispívá ke snížení emisí v ovzduší. Již vyzkoušeno a takto jsou už pohřbení lidé v USA i v Austrálii.

Další způsob, tentokrát vyzkoušený zatím jen na prasatech: Koupel v tekutém dusíku a následné zkompostování mělce v půdě. Zákon se připravuje v pokrokovém Švédsku. (Autorkou projektu je žena!)

V některých státech USA je stále častěji slyšet hlasy volající po tzv. zeleném pohřbívání. Projekt Urban Death antropoložky a architektky Katriny Spade ze Seattlu. (Opět vymyslela žena!) „Dnešní hřbitovy pro nás nemají žádný význam", říká Katrina Spade. Zemřelí by se podle ní mohli rozkládat v městských kompostárnách. Její projekt je zatím v úvodní fázi... Navrhuje stavět třípatrové budovy v městských centrech, kam by lidé přinášeli svoje mrtvé. Po kruhové rampě by rodina a přátelé se zemřelým vystoupali na vrcholek do komory, ve které by během rituálu loučení tělo položili do směsi dřeva, slámy a jiných přírodních materiálů. Po zhruba šesti týdnech by se pozůstalí mohli vrátit pro ostatky ve formě kompostu použitelného na zahradě, v parku nebo v lese... Důležité je i to, že žádné tělo by v kompostárně nepodstupovalo proces osamoceně, rozkládala by se ve společnosti ostatních mrtvol. To je pravděpodobně nejradikálnější změna v porovnání s tradičním individualizovaným pohřbem. Kompostování zdůrazňuje kolektivnost, na rozdíl od uren i hrobů, které reprezentují vždy jednoho člověka.

Podobně jako Katrina Spade mluví i trojice českých ekofunebraček (žasnu: opět ženy!) Blanka Dobešová, Monika Suchánská a Alžběta Šimčíková Živá, které založily organizaci Ke kořenům. Oblíbenou větou Blanky je „Až umřu, zasaďte na mně jabloň". Jejich iniciativa buduje ve spolupráci se Správou pražských hřbitovů na ďáblickém hřbitově Les vzpomínek.

Jsem dostatečně znechucená a nechce se mi na toto téma vůbec dál psát. Chápu vyprázdněnost pohřbu a pohřebního obřadu pro nevěřícího člověka. A protože je dnes všechno dovoleno a zednářští ekologové by nás nejraději všechny ještě zaživa rozemleli na prach a pohnojili jím planetu Zemi, dochází dnes snadno k takovým excesům a nic nebrání jejich uvádění do praxe.

Je mi z toho smutno. 

Přeji všem krásné prožití Vánoc, hojnost Božího požehnání a v srdci trvalou radost ze Spasitelova narození.

Co se stalo, nedá se odestat,
a přece Tvým Narozením, ó Ježíši-Králi,
tolik se mění a odestává, že na všem je to znát
a od Světce i od hříšníka zasluhuješ chvály.

Jsi nevyslovitelný svou mocí, moudrostí a dobrotou,
a jdem-li se ti dnes poklonit, je to jen splátka díků
vyhnaných synů Evy, chodících žebrotou,
Ty nejštědřejší ze všech almužníků!

Děkujeme Ti, že z vůle Tvé jako Ty jsme se narodili,
zapjaté články do řetězu Tvého stvoření,
že na této zemi jako Ty jsme byli,
proudem milosti Tvé v život strženi.

Díky Tobě, Kriste, pokorné díky za Tvé Anděly,
knížata Tvého trůnu, první uctívače Tvého Vtělení,
kteří dbají o to, abychom jako oni se slávou oděli,
žádným temnem od nich neodděleni.

Chvála Ti, ó Pane, za Patriarchy a Proroky,
velehory Ducha, podnože nohou Tvých
okované ledovci, však s úbočí jim hluboký
se řítí pramen Slova Tvého v tajemstvích.

Chvála Ti, Pane, za Tvé Apoštoly, kteří bez rozpaků
přijali Tvé jho, aby pro Tvou setbu přeorali starý svět
a ukázali pekelnému Draku,
co pro Tvé jméno chtějí vytrpět.

Také za Vyznavače a Mučedníky
vzdáváme Tobě díky:
vládli živlům a v amfiteátru
bavili chátru
fontánami své krve, praskotem svých kostí
bez trpkosti.

Děkujeme Ti také za ta Nemluvňátka:
zde jejich cesta byla krátká,
ale co na nich spáchal kat,
nahradils jim tisíckrát.

Chvála Ti, Ježíši, za svaté Panny;
není jim hany,
jsou prosty všech kejklí a vrtochů,
ve svých lampách mají olej až do vrchu,
a když přichází Ženich, nemusejí se hanbou skrývati,
znají jen lásky tíseň,
vesele na svatbu jdou a zpívají tam píseň,
kterou nikdo jiný nemůže zpívati.

Ó Ježíši rozmilý,
všechna naše slova se kloní jak ve větru obilí,
chcem-li Ti poděkovat za Tvou matku.
Maria, nejvíc na Tobě je znát, že všechno je pára a dým
kromě těch statků,
které Tvůj Syn skryl před moudrýmiu a opatrnými
a zjevil je maličkým.

Po příkladu Tvém také Ti děkujem
z duše celé za své přátele i nepřátele;
obojí jsou poslové Tvé velké milosti;
jedni nám pomáhají věřit, druzí nás udržují v bdělosti.

Balvany, rudy a krystaly, žebra Tvých hor,
po celé věky Ti chystaly dík
pro tento okamžik,
kdy Tvůrce z přemíry lásky také je tvor.

Za stromy, byliny a květiny polní,
Ježíši-Dítě, láskou nás prolni!
A díky Tobě, Pane, i za tu němou tvář,
vždyť i na ni padá Tvých Jeslí svatozář!

Ať není žádného,
kdo by Ti neděkoval za Tebe samého,
ó Zrnko hořčičné, zmařené v zemi,
aby z ní jako strom tisíci haluzemi
zakrylo hnízda ptáků!
Neodmítej, ó Pane, ani těch bouřliváků!

V Tvém Srdci, ó Ježíši, není možno se bát,
s Tebou sladko je žít i umírat!

(V Tasově v listopadu 1955)

Nebe, hvězdy, země, řeky, den i noc a všechno, co člověk ovládá nebo co mu slouží, to vše se raduje, Paní, že bylo skrze tebe jakoby znovuvzkříšeno do ztracené krásy a obdařeno jakýmsi novým, nepopsatelným půvabem. Všechno tvorstvo bylo totiž jako mrtvé, když ztratilo původní důstojnost a úkol přispívat k panství a užitku ctitelů Božích; neboť právě k tomu bylo všechno stvořeno. Tvorstvo však bylo uvrženo do poroby a znetvořeno zneužitím modloslužebníků; pro ně ovšem stvořeno nebylo. A teď je opět všemu vrácena táž důstojnost a příroda se raduje, že znovu stojí pod vládou Božích vyznavačů a že jim smí sloužit.
Jak by všichni neplesali nad novou a nesmírnou milostí, když zakusili, že sám Bůh, jejich vlastní stvořitel, jim nejen neviditelně vládne, ale že ho na vlastní oči viděli mezi sebou, jak používá jejich služeb a jak je posvěcuje. A všecko toto ohromné dobro má svůj původ v požehnaném plodu požehnaného lůna požehnané Panny Marie.

Pro plnost tvé milosti, Panno, vstoupila radost také do podsvětí, přinášejíc tam svobodu, a naplnila i nebesa, přinášejíc obnovu. Dík plodu tvého slavného panenství, tvému slavnému Synu, se totiž z ukončení svého zajetí těší všichni spravedliví, kteří odešli ze světa před životodárnou smrtí tvého Syna, a andělé se radují z nového budování pobořeného Božího města.

Ty ženo plná milosti, ba milostí přetékající, z hojnosti tvé milosti se osvěžuje a posiluje celé tvorstvo. Ty Panno požehnaná, ba více než požehnaná, v tobě zahrnul Stvořitel požehnáním všechno tvorstvo a tvorstvo žehná svému Stvořiteli.

Svého Syna, jediného, sobě rovného, z vlastního srdce zplozeného, Syna, kterého miluje jako sebe samého, toho dal Bůh Marii. Vytvořil si tak Syna z Marie, téhož a ne jiného; takže svou přirozeností je jeden a týž Ježíš zároveň Synem Božím i synem Mariiným. Veškeré tvorstvo je stvořením Božím, Bůh se narodil z Marie. Bůh stvořil všechno, Maria porodila Boha. Bůh, který učinil všechno, učinil z Marie i sebe sama. A tak všechno, co dříve učinil, opět obnovil. Ten, jenž kdysi učinil všechno z ničeho, nechtěl porušené tvorstvo obnovit bez Marie.

A tak je Bůh otcem všech věcí stvořených, Maria matkou všech věcí znovustvořených. Bůh je otcem univerzálního stvoření, Maria matkou univerzálního obnovení. Bůh totiž zplodil toho, skrze něhož bylo všechno učiněno, Maria zrodila toho, skrze něhož bylo všechno spaseno. Bůh zplodil toho, bez něhož není nic, Maria zrodila toho, bez něhož není nic tak, jak má být.
Ano, Maria, opravdu je Pán s tebou, vždyť tobě on dal, že celé tvorstvo je zavázáno nejen jemu, ale i tobě.

Z oslavné řeči svatého Anselma, biskupa
(Oratio 52: PL 158, 955-956)

Bartolomé Esteban Murillo: Maria Immaculata

Privilegium Neposkvrněného Početí má dvojí stránku: jednak že Panna Maria byla uchráněna dědičného hříchu a jeho neblahých důsledků, jednak že od prvního okamžiku svého bytí byla vyzdobena mimořádnými milostmi a dary jakožto příští Matka Spasitele. Proto Církev vkládá Marii na rty v Introitu zpěv vděčnosti za bohaté věno a skvoucí výzdobu, kterou ji Bůh obdařil. Plesáme s ní, neboť bohatství matky je bohatstvím dítek.

INTROIT (Isaiáš, 61, 10) Radostně plesám v Pánu a jásá duše má v Bohu mém, neboť oblékl mne v roucho spásy a šatem spravedlnosti přioděl mne jako nevěstu ozdobenou skvosty svými. (Ž. 29,2) Vyvyšovati tě budu, Hospodine, neboť ujal jsi se mne, a nedopustil jsi, aby nepřátelé moji jásali nade mnou. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému jako byla na počátku i nyní i vždycky a navěky věků. Amen. 

Populus Sion: ecce Dominus veniet ad salvandas gentes: et auditam faciet Dominus gloriam vocis suae in laetitia cordis vestri.

(Isai 30,30)

Lide Sionský, aj, Hospodin přijde spasit národy a slyšeti dá Pán slávu hlasu svého k radosti srdce vašeho. 

(Isajáš 30,30)

Richard Galliano: Opale concerto pro akordeon a orchestr

Štátna filharmónia Košice s dirigentem Mariánem Lejavou, akordeon Michal Červienka

Mimořádný, koncertně opomíjený nástroj - vynikající skladatel - skvělý interpret! 

Za takovým hudebním zážitkem se vyplatí jet stovky kilometrů daleko!

Richard Galliano (1950) je pravděpodobně nejslavnější žijící francouzský akordeonista, interpret klasické i jazzové hudby, skladatel, propagátor akordeonu ve světě. Spolu se svým otcem vydal akordeonovou metodiku, za kterou získal cenu Sacem Prize for Best Pedagogical Work 2009.

Michal Červienka (1983) je rodák z Helpy, od osmi let hraje na akordeon. Je absolventem konzervatoře v Banské Bystrici, kde také ukončil i doktorandské studium na Akademii umění. Je dvacetiosminásobným vítězem různých domácích i zahraničních akordeonových soutěží a absolutním vítězem soutěže Cittá di Lanciano v Itálii. Slovenské veřejnosti je známý jako finalista soutěže "Slovensko má talent". Jako sólista koncertoval s Talichovým komorním orchestrem v Praze, Státním komorním orchestrem Žilina, s orchestrem Státní opery v Banské Bystrici, se Státní filharmonií Košice, nahrával pro Slovenský rozhlas i televizi. V jednom rozhovoru o sobě Michal Červienka prohlásil, že smyslem jeho života je "rozdávat lidem radost a lásku pomocí hudby". Za sebe mohu potvrdit, že toto svoje krédo naplnil na koncertě v Košicích měrou vrchovatou!

Michal Červienka a Státní komorní orchestr Žilina. Nahrávka z r. 2011

FRANCIE: ISLÁMSKÝ TEROR JE DOKONALOU ZÁMINKOU PRO TVRDÝ POSTUP PROTI KŘESŤANŮM

Hlavní reakcí francouzské vlády na nové útoky je dát jim více téhož: Více „sekularismu", více „republikánských hodnot", požaduje premiér Valls. „Víme, že boj s touto roztržkou v naší společnosti a vzestupem radikálního islamismu i obhajoba našich hodnot a sekularismu probíhá prostřednictvím školy a kultury," řekl novinářům. Sekularismus je nedílnou součástí francouzského státního vzdělávacího systému od té doby, kdy byly na konci 19. století násilně vypuzeny vzdělávací náboženské kongregace a republika převzala vzdělávání dětí ve Francii.

Francouzské hlavní město po listopadovém teroristickém útoku zachvátila jakási forma psychózy: velkým obchodním domům klesají tržby, protože turisté se vyhýbají populárním místům. Restaurace a kavárny se snaží vyjít, ačkoli ztratily 50 nebo 60 procent zákazníků, a dokonce i můj místní supermarket byl ve čtvrtek večer téměř prázdný, ačkoli dříve v něm okolo 19. hodiny býval největší nával. Není to proto, že by lidé truchlili kvůli tomu, co se stalo. Mají obavy z toho, co ještě přijde. Ve Francii žijí miliony muslimů, mnoho dalších přichází v důsledku „přistěhovalecké krize", kterou vyprovokovala německá kancléřka Angela Merkelová. Právě ona trvala na tom, že mají být přijímány stovky tisíc Afričanů, Syřanů,... Iráčanů, kteří sní o míru a lepším životě v Evropě. Několik teroristů přišlo spolu s proudem migrantů.

Každý, ať už vědomě, či nevědomě, čeká další zběsilou střelbu nebo další sebevražedný bombový útok. Když útok cílil na Charlie Hebdo, lidé nebyli tak vyděšení. Ti, kdo zemřeli, se koneckonců stali terčem kvůli „rouhání" proti „Prorokovi". V pátek večer se obětmi stali obyčejní, bezstarostní Pařížané, kteří si onoho příjemného podzimního večera zašli na skleničku nebo na večeři v jedné z několika módních pařížských čtvrtí; byli mezi nimi studenti a mladí profesionálové; fanoušci „Eagles of Death Metal", kteří si užívali rockový koncert ve známém klubu Le Bataclan – ale o tom až později.

Tváře osmi teroristů a sebevražedných atentátníků, kteří při šesti koordinovaných útocích zabili 130 lidí, jsou povědomé a děsivé: děsivé proto, že jsou povědomé. Na předměstích Paříže a všech velkých francouzských měst je spousta takovýchto tváří. Spousta zahalených žen, spousta mladých mužů nosících tradiční arabský oděv a vousy jako Mohamed. Francouzské orgány se mohou přetrhnout v tvrzeních, že neexistuje žádná souvislost mezi islámem a tragickými událostmi z minulého týdne. Vrazi – jak praví – v žádném případě nereprezentují náboženství, které vyznávají, a Alláh by s nimi nesouhlasil. Islám je náboženství „tolerance" a „lásky", říkají. Členové vlády vůbec nezmiňují islám, když je řeč o útocích.

Objevila se tu schizofrenie. Zatímco mocní naléhavě volají po „bratrství", zejména s muslimskými přistěhovalci, trvají také na tom, že „sekularismus" – laïcité – je jedinou možnou odpovědí na páteční útoky. Ale je-li absence náboženství – přinejmenším ve veřejném prostoru – v současné Francii jedinou nadějí, znamená to, že válka, kterou vedou džihádisté je náboženská: „Svatá válka." A právě tak tomu podle nich je: válka proti dekadentnímu Západu, v němž také vidí dávné nepřátele islámu, „křižáky".

Není třeba ani říkat, že dnešní Francie nemá žádné „křižáky" a jen velmi málo věřících a praktikujících katolíků. Jestliže se zde prosadil islám a radikální muslimové následující Korán, není to primárně kvůli sociálním problémům a chudobě na předměstích, jak by to zdůvodnily úřady. Je tomu tak kvůli zející prázdnotě, která zde zůstává po trvalém opuštění křesťanství, úcty k životu a tradičních hodnot. Vrazi z pařížského módního 11. obvodu a z klubu Bataclan byli většinou vychováváni ve francouzských nebo belgických státních školách, kde je sekularismus povinný, i když muslimské komunity jsou dostatečně silné na to, aby si v řadě škol vymohly privilegia, jako je halal strava ve školních jídelnách a pružná reakce na nepřítomnost při vyučování během islámských svátků.

Hlavní reakcí francouzské vlády na nové útoky je dát jim více téhož: Více „sekularismu", více „republikánských hodnot", požaduje premiér Valls. „Víme, že boj s touto roztržkou v naší společnosti a vzestupem radikálního islamismu i obhajoba našich hodnot a sekularismu probíhá prostřednictvím školy a kultury," řekl novinářům. Sekularismus je nedílnou součástí francouzského státního vzdělávacího systému od té doby, kdy byly na konci 19. století násilně vypuzeny vzdělávací náboženské kongregace a republika převzala vzdělávání dětí ve Francii. Řeholníci se nakonec vrátili a nyní existuje prosperující síť katolických škol, které však jsou i nadále pod tlakem státu – jenž platí učitele – a jsou povinny dodržovat přísná pravidla a oficiální učební osnovy. Školy s úplnou svobodou také existují, avšak jen okrajově a nedostávají vůbec žádnou finanční podporu.

Postavení všech náboženství na stejnou úroveň a nadřazení sekularismu nad nimi jako podmínka pro to, aby Francouzi mohli společně žít v míru, je už dlouho hlavním rysem systému veřejného vzdělávání. S příchodem Françoise Hollandea a jeho socialistické vlády se situace – je-li to možné – ještě zhoršila. Bývalý ministr školství Vincent Peillon, jehož „náboženstvím je sekularismus", v roce 2012 řekl: „Cílem sekulární morálky je umožnit každému žákovi emancipovat se, protože výchozím bodem sekularismu je naprosté respektování svobody svědomí. Abychom mohli žákovi poskytnout svobodu volby, musíme jej zbavit každého deterministického omezení vztahujícího se k rodině, etnické skupině, společnosti a intelektu, aby si pak mohl vybrat."

Peillon zavedl výuku „laické morálky" – která nemá nic společného s přirozeným právem, ale s relativistickým respektem ke všem názorům a „nediskriminací" – a jeho následovníci vytvořili „charte de la laïcité", „chartu sekularismu", kterou by měli všichni rodiče podepsat při zápisu dětí do státních škol. A navíc existují zákony – i když nejsou plně uskutečňovány –, které umožňují státu kontrolovat, co se učí kterékoli dítě ve Francii, ať už je vzděláváno doma či v nezávislé, katolické nebo státní škole.

„Sekularismus" a „právo na rouhání" byly odpovědí Francie na lednové útoky na Charlie Hebdo. A znovu se propaguje sekularismus jako správná a nediskriminační reakce na páteční zabíjení. Několik francouzských médií již vytváří paralely mezi Alláhovými šílenci a katolickými tradicionalisty nebo jen křesťany – těmi, kteří se účastnili „Manif pour tous" proti „manželství" osob stejného pohlaví. Populární dětský psychiatr Aldo Naouri radil rodičům, aby s dětmi o útocích hovořili a vysvětlili jim, že radikalismus a extremismus lze nalézt kdekoli. Řekněte jim, nabádal, že mnohá náboženství zabíjejí ve jménu víry; i katolíci a dokonce i ateisté v Rusku. Nepřipomněl „Terreur" ve Francii, jehož prostřednictvím revoluce potlačila vzpoury v roce 1790 a vzala život tisícům katolíků, kněží, řeholníků i laiků...

Jednat proti muslimům a předstírat, že to neděláme: to je jeden ze způsobů, jak lze nahlížet na volání po sekularismu jako řešení. Ale v praxi tento relativistický postoj Francii odzbrojuje a otevírá cestu k perzekuci věřících jejího historického náboženství, katolicismu. Ta již existuje, neboť prorodinní a pro-life aktivisté jsou nekompromisně zavrhováni jako zpátečničtí fundamentalisté, kteří se snaží vnutit své náboženské názory „sekulární republice". Protože se muslimové modlí v řadě ulic Paříže i jinde, evropský symbol síly, vůdkyně Národní fronty, Marine Le Penová – jejíž hvězda je na vzestupu –, říká, že je i proti katolickým pro-life veřejným modlitbám v ulicích.

Francie si rozhodně nevybrala cestu, která by jí umožnila vzdorovat terorismu pomocí svých skutečných hodnot. K největšímu teroristickému útoku došlo 13. listopadu na rockovém koncertě, když americká skupina Eagles of Death Metal, která do klubu Bataclan přilákala 1500 diváků, právě začala hrát svůj hit „Polib ďábla". Text byl možná zamýšlen jako vtip, ale slova hovoří jasně: „Kdo bude milovat ďábla? Kdo bude zpívat jeho píseň?... Já budu milovat ďábla a jeho píseň."

Diecézní kněz, P. Hervé Benoît, to okomentoval na stránce zpravodajského serveru Riposte catholique: „Podívejte se na fotografie diváků několik okamžiků před tragédií... Jsou to živé mrtvoly. Jejich vrazi, „hašašínští zombie", jsou jako jejich siamská dvojčata. Jak je možné to nevidět? Je to tak zjevné! Táž vykořeněnost, táž amnézie, stejný infantilismus, stejný nedostatek kultury... Drama ateistického humanismu, který miluje ďábla, smrt, násilí a říká to – a umírá kvůli tomu. Znamení smrti a chaosu se nevznášelo nad Paříží jen onoho osudného pátečního večera. 130 mrtvých – zní to strašně. A co 600 mrtvých? To je počet potratů, které byly toho dne provedeny ve Francii."

V klubu Bataclan se hrála i další píseň: „Ušetři si modlitbu." „Neodříkávej teď za mě modlitbu/Ušetři si ji na zítřejší ráno." Mnozí zahraniční představitelé zaslali Francii kondolenci společně s modlitbou. Francouzský levicový tisk tyto modlitby odmítl s tím, že ty Francie rozhodně nepotřebuje.

Ze schůze Sdružení francouzských starostů tento týden, několik dní po hrůzných událostech v Paříži, vzešel nápad: Zakažme betlémy na všech veřejných místech. Vytvoření speciálního zákona, který zajistí, že žádná radnice nebude moci o Vánocích postavit „jesličky", bylo jedním z hlavních návrhů ve zprávě, na které sdružení pracovalo po lednovém útoku na Charlie Hebdo. Ve středu byla představena jejich „Příručka pro správné sekulární jednání" a předseda sdružení, republikán François Baroin, vysvětlil: „Je na nás, kteří jsme byli zvoleni a jsme blízko lidem, abychom podporovali sekularismus, který je podmínkou pro život v našich obcích a zároveň prostředkem k emancipaci lidských bytostí." Tímto způsobem se sekularismus podvoluje islámu.

Jeanne Smits

27. 11. 2015, LifeSiteNews

(MONITOR, svět katolickýma očima)