Jeoffrey

Aneb další záznam o návštěvě postaršího introverta na větší společenské akci zaměřené na anime, Japonsko, cosplay, videohry a kdo ví co všechno ještě. Zkrátka povídání o akci, na kterou jsem se letos vážně těšil a která se nad očekávání vyvedla skoro ve všech směrech...

1) Už jsem příliš starý na velké přípravy...

Akicon se postupně blížil a já už dva týdny předem psal Honzovi135, že se určitě zúčastním a jestli se tam tedy uvidíme. Ten mi potvrdil, že tam určitě bude a že už má i koupenou celokonovou vstupenku. Volal jsem i Pavlovi, abych mu akci připomněl, ale ten už mi tehdy naznačoval, že mu to tentokrát asi nevyjde, protože slíbil pomoc rodičům, ale že se mi tak den dva před Akiconem ozve, jak to nakonec celé bude. Ještě jsem měl v plánu napsat Ryuuheiovi a také mu svoji účast potvrdit, ale Pavlovovo váhaní mě trochu znejistělo, říkal jsem si, jestli to celé nehrotím moc brzy a že raději s otravováním dalších kamarádů ještě chvíli počkám.

Týden před akci jsem zavítal na oficiální stránky festivalu a byl hned mile překvapený zvoleným tématem, kterým bylo „Už jsme na to moc starý...“. Cítil jsem, že tohle téma je pro mě jak dělané, taky si už pár let začínám uvědomovat svůj věk a fakt, že se ze škatulky „Boomer“ již definitivně nedostanu. Stejně tak mě oslovil program, jen v sobotu jsem tam viděl hned pět přednášek, které by mě mohli zajímat, a tak se mi stalo něco, co jsem v rámci velkých společenských akcí již delší dobu nepocítil – začal jsem se vážně docela těšit. Podporoval to i fakt, že se akce konala na tradičním místě, které znám a mám ho rád, je to tam sice malé a vše je díky tomu takové komornější, ale mě přesně tenhle typ akcí vyhovuje. Na druhou stranu se objevily první drobné obavy, že by to tam mohlo být hodně našlapané, tím, jak se z anime stává pozvolna mainstream, se na podobných akcích objevuje pořád víc a víc lidí a třeba na letošním Advíku byla následná nedostačující kapacita už docela znát, hlavně v sobotu odpoledne. Pak jsem ale viděl ceny vstupenek a začínalo mi docházet, že to možná tak horké nebude, protože 650 korun za celý con, nebo i za jednodenní vstupenku v sobotu na místě, zase asi nebude ochotný každý zaplatit, přeci jen je to na podobnou akci vlastně docela dost, obzvlášť když to člověk porovná s 400,- za sobotu na Advíku. Když jsem si ale uvědomil kvalitu programu a vzpomněl si na úroveň zdejších služeb z loňských ročníků, tak mi najednou těch peněz líto nebylo a byl jsem ochotný je utratit. Dokonce jsem si poprvé koupil i celoconovou vstupenku, protože když máte stejnou cenu za vstupenku na celou akci v předprodeji jako pak za jednodenní (sobotní) na místě, tak je praktičtější a pohodlnější si jí prostě koupit rovnou a z pohodlí domova.

Ještě ten den jsem psal Honzovi, že už mám taky lístek a chvíli jsem i koketoval s myšlenkou, že bych tam jel i na větší část programu než jen na celou sobotu, ale když jsem si zvážil všechna pro a proti, tak jsem to nakonec raději zavrhl. Jedním z důvodů bylo i to, že bych o tom všem pak měl potřebu tady napsat a když vidím, jak se tu už teď patlám jen s blbým úvodem, tak jsem asi udělal dobře, protože by to pak klidně mohlo vydat na knihu. Ale byla v tom i práce, nějaké ty rodinné důvody, vrozená lenost… Následující den jsem napsal Ryuuheiovi, že mám lístek, že na Akiconu budu v sobotu a že máme s Honzou sraz v 8:00 před KC Zahradou. Ryuu potvrdil, že také dorazí. Pavlovi jsem volal taky, ale ten ještě nic neměl rozhodnuté a slíbil, že se ozve v prostředku týdne. Nakonec jsme spolu mluvili až v pátek, den před mým odjezdem a bohužel se potvrdilo, že místo „Fantastické Čtyřky“ bude na Akiconu zase jednou pouze „Golden Trio“.

Poslední přípravy následovali v pátek večer a obsahovali vytištění vstupenky a programu, kde jsem si poznačil přednášky, na které chci jít. Také jsem si vzal nějakou tu hotovost, ze skříně vytáhl své tradiční oblečení pro podobné akce a nařídil budíka na šestou ráno. Byl jsem připravený, natěšený a nakonec jsem usnul až v půl druhé ráno…

2) Už jsem příliš starý na brzké vstávaní, dlouhé cesty a přátelská setkání...

Na vstávání za tmy nejsem poslední dobou vůbec zvyklý, navíc když si jdete pozdě lehnout – zkrátka jsem si v těch šest ráno připadal jak hodně použitá žvýkačka a obdobně zmačkaně jsem i vypadal. Takže s klasickým pohledem do zrcadla a větou „Neznám tě, ale umyju tě.“ jsem spáchal ranní hygienu, nasnídal se, dal si cigáro, oblékl se a vyrazil. Ještě v šatně jsem přemýšlel, jestli si mám vzít batoh, ale nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že ho vlastně nebudu potřebovat (chyba).

Cesta na nádraží byla hodně příjemná, nikoho jsem na ní nepotkal, a navíc všechno to spadané listí bylo plné rosy, která krásné odrážela světlo pouličních lamp, a tak se všechno třpytilo odstíny oranžové. Mělo to na mě dokonce takový efekt, že jsem litoval, že se nejdu v noci někam projít častěji a v hlavě jsem si začal broukat ending z anime Call of the Night, protože mi to do té atmosféry podvědomě strašně sedělo.

První větší problém nastal až na nádraží, kde si místní automat na jízdenky prostě nechtěl vzít moje peníze. Postupně jsem do něj naházel jednu padéstku, tři dvacky a čtyři desetikoruny, ale on mi je pouze vracel zpátky a odmítal plnit svojí funkci. Naštěstí byl otevřený Ticketpoint, takže jsem lístek nakonec pořídil tam a v 6:55 již hezky seděl ve vlaku na Hlavní Nádraží. Ten tu ale jen stál a nakonec nabral asi 7 minut zpoždění, což je prý ale na České Dráhy normální výkon, jak jsem se dozvěděl od jedné naštvané cestující. Během čekání na odjezd jsem ještě zavolal Honzovi, byli jsme tak domluvení. Nečekaně mi to nebral, v hlavě už jsem si představoval, jak má ještě půlnoc a říkal si, že tohle asi bude zase jedna z těch akcí, kdy ho budu tahat z postele. Nu což, zavolám mu z Hlaváku, až si půjdu dát tradiční cigáro do Sherwoodu, abych nasál atmosféru velkoměsta.

Na Hlavní Nádraží jsme dojeli v 7:30 a já se nejdřív vydal k místnímu automatu, abych si rovnou koupil lístek zpátky a přesně v momentě, kdy jsem mířil do místního parku mi začal zvonit telefon. Honza byl vzhůru! Ba co víc, dokonce už byl na cestě a na Chodově prý bude za nějakých 10 minut. Hned jsme změnili plány, já nešel na cigáro, ale rovnou do metra a s Honzou domluvil, že místo u KC Zahrady na mě může počkat ve vestibulu metra Chodov. Bohužel mi ta další cesta trvala víc jak 15 minut, protože jsem musel čekat na metro a na ten Chodov to taky chvilku jede, ovšem když jsem stál na jezdících schodech směrem ven z metra, tak jsem hned uviděl Honzu, který stál přesně tam, kde bych stál i já.

Pozdravili jsme se a domluvili se, že se cestou ještě stavíme v místním Lidlu, kde si koupíme něco k pití a jídlu, protože maid kavárna na Akiconu není, a i když zdejší kantýna nabízí třeba výborné párky a klobásy, tak mě to jako svačina (nebo možná druhá snídaně) příliš nelákalo. V Lidlu jsme chvíli bloudili, nedokázal jsem najít bagety, a tak jsem se musel zeptat místního personálu, který mě sice nasměroval správným směrem, ale až jedna hodná paní mi ukázala, kde se mnou hledané zboží přesně nachází. Měli jsem jídlo, měli jsme i pití a v jednu chvíli jsme i našli Ryuuheie, který se v Lidlu z nenadání objevil. Čekal na nás před KC Zahradou a když viděl, že nejdeme, tak se vydal také na nákup. Takže jsme konečně byli všichni a mohli se vydat na místo konání.

Cestou jsme si povídali o anime, filmech a seriálech, zkrátka co zrovna sledujeme a také samozřejmě obecně, co kdo teď vlastně dělá. Na pokladně v KC Zahradě jsem si na vstupenku vyzvedl náramek, který mě mile potěšil, nebyl totiž klasický papírový, ale látkový. Kolegové mě ale upozornili, že tohle je normální, pokud máte vstupenku na celý festival, takže to nebyl žádný upgrade ze strany pořadatelů, ale mohl jsem si za to vlastně sám. V KC Zahradě jsme si sedli do kantýny, dali si snídani a začali plánovat společný celodenní program. Vůbec mě nepřekvapilo, že máme v plánu vlastně skoro stejné přednášky, přeci jen už jsem spolu na několika akcích byli a známe se dost na to, abychom věděli, kam budeme chtít jít. Takže jediný drobný rozpor byl v odpoledním programu, kdy já chtěl jít od čtyř na přednášku o tom, jak adaptace przní klasiku, ale pánové měli v plánu vyrazit na besedu o přespávání na conech. Mě to nelákalo, na akcích zásadně nepřespávám, takže co bych z toho vlastně měl, ale kamarádi mě přesvědčili, že to bude sranda, možná trochu bizár, ale hlavně že kvalita přednášející zaručuje, že se ani já nebudu nudit. Po jídle jsem si došel na cigárko, kluci mě následovali, a tak jsme ještě chvíli kecali u popelníku, ale pak se nachýlil čas na první přednášku, takže hezky típnout a vzhůru do velkého sálu…

3) Už jsem příliš starý na vzpomínaní na starý časy a na vědu v anime...

Přesně v devět jsme se usadili do velkého sálu, který byl takhle po ránu ještě docela poloprázdný a začali poslouchat o tom, jak to celé sledování anime a otaku šílenství u nás vlastně začalo. Měl jsem o tom všem vždycky jistou představu a sám sebe považuji za anime fanouška druhé generace (podle systému jak si to v hlavě sám škatulkuji), zkrátka že na začátku byli ti opravdoví "dinosauři", ti co sledovali anime už začátkem devadesátek (Včelku Máju do toho neberu, stejně nikdo v té době osmdesátek netušil, že je to anime) a pamatují všechny ty první série na TV Prémiera, o kterých někteří ještě dodnes pějí chválu a znám i jeden místní případ, který jiná anime, než ta stará výhradně z Premiéry a s českým dabingem neuznává. Jeho boj, možná mu nevědomky mnohé uniká, ale když mu to stačí a je díky tomu spokojený, dobře mu tak… Druhá generace je ta, která se s anime setkala na německém satelitu. Ve Fandově přednášce to bylo období, kdy ta první generace začala chodit na střední, ale já byl v té době pouze na základce. Ovšem stejně jako mnozí z nich jsem měl to štěstí, že otec někde sehnal satelit, který prostě v domě potřeboval, protože chtěl mít ten správný kontakt se západem, a hlavně tam přeci běží spousta věcí, které my v televizi uvidíme až tak za rok, nebo taky vůbec (a já mu věřil, že tím nemyslí jen různé americké a francouzské erotické filmy, co dávali v jedenáct večer na VOXu). No a v téhle kouzelné skřínce běželo mnohé, byl tam Cartoon Network a na něm různé americké animáky, ale byla tam i RTL II, kde zrovna kolem druhé hodiny odpolední, takže v čase, kdy jsem se vracel ze školy, běželo pásmo anime seriálů. A mě to tehdy hodně chytlo, viděl jsem tam své první velké kousky (třeba One Piece, Yu-Gi-Oh!) a později na již zmíněném VOXu i první ecchi (pantsu Agent Aika) a i hentai (Orchid Emblem). Bylo to něco nového, jiného a já si zamiloval ten styl kresby. Satelit byl důvod, proč jsem si na střední hned vybral jako druhý jazyk němčinu a opravdu hodně investoval do toho, abych se jí naučil. K tomu se už v té době začali i na naší televizi objevovat Pokémoni, Digimoni a další klasika, která mě prostě nutila vstávat v osm ráno anebo si kupovat samolepky do svého pokémoního alba (po hokejových kartičkách druhá věc, co jsem jako mladík sbíral). Dalším krokem pak byl samozřejmě internet, který mnohé neskutečně usnadňoval a spojoval lidi se stejnou vášní. Já měl v té době smůlu, internet jsme si domů dlouho nepořídili, rodiče k němu měli jistou nedůvěru a přišel jim zbytečný stejně jako třeba pevná telefonní linka. Takže zatímco se otaku komunita začínala opravdu formovat, já se pouze věnoval reálnému dospívání (škola, pak práce a do toho spousta pití a nějaké ty ženy), zažíval první velké výhry a zklamání a na anime úplně zapomněl. Nakonec se ale i ke mně internet dostal, byl jsem sice už pár let po dvacítce a bylo to hlavně díky tomu, že jsem si pořídil videohry, které bez internetu nešli spustit, ale byl konečně doma a s ním nové možnosti. No a díky velké náhodě a nezodpovědnosti jednoho kolegy z práce se ke mně i to anime vrátilo a já se časem také dostal do své první internetové otaku komunity, díky níž jsem se dostal i k mnohým filmům a seriálům, které se dnes skoro nedají sehnat. Byli jsme ale piráti, a tak celá ta stránka, kde jsme se sházeli, skončila neslavně a já po tomto zklamání už neměl moc chuť se mezi další otaku komunitu na netu, nebo i v reálu pouštět, což se změnilo až zhruba před pěti lety…

Ale tohle nemá být o tom, jak to pro mě všechno začalo, to přeci nikoho nezajímá! Na druhou stranu jsem alespoň trochu naťukl některé fáze vývoje českého otakismu, které ve své poměrně dobře zpracované přednášce rozebral Fanda. Sedlo mi to, bavil jsem se a občas si fakt připadal staře. Každopádně to byl skvělý začátek dne s výborným tématem v solidním provedení.

Po přednášce jsem si rychle odskočil na cigáro, kluci mi podrželi místo, za což jsem jim byl náležitě vděčny, protože náš program ve velkém sále hned pokračoval dalším výkladem, tentokrát o vědě v anime. Tohle byla hlavně přednáška pro Honzu, jeho tyhle technické věci baví a když to nakonec bylo i z velké části o armádních vozidlech, tak jsem jen sledoval, jak si nadšeně vše fotí a zapáleně sleduje. Na druhé straně pak seděl Ryuuhei, který byl ale zrovna po noční (takže vlastně vůbec nespal) a dlouhé sezení si na něm začínalo vybírat daň, nebo zkrátka jak sám přiznal, přišla na něj první únavová krize. Takže vlevo poskakující Honza, vpravo unavený Ryuu a já přesně uprostřed, energií i zájmem. Prostě jsem z anotace čekal, že to bude srovnávání techniky, co nám nabízí anime a té co je v reálu a ono to přesně o tom bylo, ale spíš jsem předpokládal, že bude velký fokus přednášky třeba i o tom, proč spousta těch věcí, které v anime vidím by u nás v realitě vlastně vůbec nefungovala a jaké jsou jiné reálnější možnosti. Navíc jsem z přednášejících měl dojem, že nějaká anime sice znají, ale je jich opravdu jen pár a tak celá podstata jejich výkladu byla spíš jen o tom – Hele oni tam v anime mají tohle, ale mi v dnešní době máme přeci taky něco podobného a „překvapení“ – je to něco co znáš a co by tě asi za chvíli taky napadlo. Pánové byli prostě víc vědátoři než otaku a tak výsledek jejich práce běžného otaku posluchače s pouze průměrným zájmem o vědu zaujme zhruba jen --- průměrně (kdo by to byl čekal). Ale pokud jste vědátor jako třeba Honza, pak to pro vás byla hned druhá slušná přednáška po ránu, neztratili jste ani vteřinu svého času a „good for you“.

4) Už jsem příliš starý na vybírání merche a seznamování se s cizími lidmi...

Když tahle část programu skončila, tak jsme se s Ryuuheiem shodli, že musíme na vzduch, pro jednoho bylo třeba okysličit mozek a trochu se probrat, já si chtěl zase jenom zapálit. U popelníku jsme rozebírali různá další témata, přišla řada třeba i na práci a kdo ví co ještě. Měli jsme nyní hodinku volna, takže jsme si i domluvili, že bychom mohli prohlédnout místní merch. Chtěl jsem si tu vše projít hlavně proto, abych mohl referovat v budoucnu Pavlovi o co všechno přišel a co by si tu byl býval mohl pořídit. Taky jsem chtěl najít své oblíbené výherní kolo štěstí, protože se ze mě na festivalech poslední dobou stává „gamba“ závislák, který si alespoň jednou nějakou tu výherní mechaniku potřebuje dopřát, rozbalit si to své Kinder vajíčko (doporučuje 9/10 vývojářů od EA). Výběr tu nebyl tak velký jako třeba na Advíku, ale bylo tu od všeho něco a já si začínal pomalu uvědomovat, že i kdybych si něco koupil, tak to stejně nebudu mít jak odnést, protože batoh zůstal doma. Kolo štěstí jsem taky nakonec našel a s Honzou jsme si slíbili, že se k němu po obědě vrátíme a zkusíme to "štěstí".

Prohlídka nám ale nezabrala ani půl hodiny, a tak jsme se opět vydali ven. Říkal jsem sice klukům, že už nemám v plánu kouřit, ale u popelníku seděl nějaký neznámý mladík s elektornickou cigaretou, který když jsme dorazili, tak se začal hned k Honzovi hlásit a já díky té vůni dostal taky chuť na cigáro. Dotyčný se jmenoval Radek, s Honzou se potkal včera večer tady na akci v kavárně u stolu, kde si oba dopřávali pivo a nějak se dali tehdy do řeči, a tak se teď vlastně asi znali.

Nyní si dovolím trochu odbočit a přidat Jeoffreyho vsuvku o tom, jak sociálně funguji na conech, protože jsem si už od rána začal všímat, že tady mají Honza i Ryuuhei pár svých kamarádů a kamarádek, s kterými se občas pustili do řeči a já pokaždé zareagoval tak trochu jinak. Takže pokud jsem s kamarádem na akci a on se začne bavit s někým mě neznámým, tak jediné, co dělám je, že slušně pozdravím. Většinou klasické „dobrý den“, protože dotyčného vidím poprvé, a i když máme stejné zájmy a jsme na přátelské akci, stejně mu hned nebudu tykat, nebo se s ním nějak víc pouštět do hovoru a je mi jedno, jestli je to někdo, koho třeba znám z internetu. Dokud dotyčný stojí v jedné linii a baví se s určitým člověkem z mé skupiny, který tím pádem stojí mezi mnou a neznámým, tak dělám, jako bych tam nebyl s tím, že pokud dotyčný bude chtít tuto novou osobu přizvat do našeho okruhu, pak by nás měl dle pravidel bontonu (ať žijí videa od bývalého kancléře pana Špačka) vzájemně představit (obdobně jsem já představoval klukům třeba před lety Pavla, nebo na letošním Advíku kluky své kolegyni ze současné práce). Pokud toto představení dotyčný neudělá, pak je to celé jen nárazová aktivita, která mě přeci nemusí zajímat a slušně počkám, až se dotyční domluví a kamarád se opět začne věnovat nám. Tady u popelníku však došlo na to, že výše zmíněný Radek opustil onu linii, v které se bavil s Honzou a stoupl si s námi do jednoho kruhu a když tam tedy stojíte v kruhu s někým, koho neznáte a je přímo proti vám a působí dojmem, že se asi chce bavit se všemi, tak jsem převzal iniciativu a dotyčnému se sám představil. Tohle normálně vůbec nedělám, jsem stydlivý plachý introvert, což se ale neskutečně mlátí s mým hlasitým a srdečným mluveným projevem ve stylu strýce Pepina z Postřižin, jenže tady mi to přišlo v rámci nastalé situace správné.

Takže nyní jsem taky znal Radka a během celé akce jsme se s ním ještě párkrát setkali (já většinou u popelníku), a dokonce jsme společně absolvovali i jednu z přednášek. Sice moc nepočítám, že se s dotyčným ještě někdy setkám, ale byl to docela fajn klučina se stejnými zájmy a pohodovým vystupováním, takže mi tohle nové setkání vlastně vůbec nevadilo.

Asi po deseti minutách jsme se ale Radkovi omluvili, bylo to zrovna v době, kdy jsem s ním rozebíral WoWko a náhle se objevil další neznámý návštěvník a naprosto přirozeně se zapojil do hovoru, což mi přišlo lehce nevhodné skoro až divné a vydali se na další přednášku, tentokrát do malého sálu. Tam jsem přišli stále relativně brzo, dveře byli zavřené a uvnitř někdo zarytě rozebíral Thaipop, tedy jsme měli ještě dobrých pět minut na to popovídat si třeba o takových Prstenech moci a já si tak mohl ulevit a někomu i sdělit, jak moc mě štvala logika celého scénáře a ignorování lore.

5) Už jsem příliš starý na cestu po Okinawě ale i na slávu a bohatství...

Na sekvenci o Okinawě jsem se původně vůbec nechystal v mém ranním nástřelu programu jsem měl plánované volno, ale nejít tam by byla určitě velká chyba, protože nás čekal jeden z nejzábavnějších bodů celého festivalu. Myšák s JRem totiž byly veselé duo, které na mě působilo dojmem, že tohle jsou přesně ti lidé, s kterými chceš jít na pivko do hospody, takoví ti tahouni každého večírku, pár pařmenů s láskou ke zlatavému moku a cestování, kteří vám vše dokáží zábavně a kvalitně prodat nejen svým přednesem, o který se sice z velké části staral Myšák, ale ty nejlepší historky se zase většinou točily kolem JR, ale i velmi dobře připravenou videoprezentací. Navštívili jsme tak Okinawu, viděli spoustu zajímavých míst, krásné přírody, ale i kulturních akcí – vše obohacené o častou konzumaci piva nebo saké a s tím občas spojené zajímavé historky zakončené vystoupením obou v TV Tokio, protože tihle pánové evidentně umí být ve správný čas na správném místě. Jejich chvíli slávy nám na závěr s radostí pustili, protože věděli, že to po tom všem prostě chceme vidět. Dali nám zábavu, nějaká ta fakta, spoustu fotek, zkrátka tohle bylo hodně fajn a myslím, že jsme si to všichni dobře užili.

Následoval rychlý přesun do velkého sálu na Yuffie, která nám nastínila, jak se dá vydělávat jako umělec na volné noze, představila některé své projekty a co jí všechno daly a vzaly. K tomu přidala některé ty rady dalším začínajícím umělcům. Yuffie je energická a vtipná, bohužel můj největší problém byl s tím, že tematicky se tahle přednáška hodně kryla s tou, kterou nám přednesla na letošním Advíku, takže spoustu věcí jsem měl ještě v živé paměti a připadal si, jak když znovu sleduji (rewatch, ale třeba i remake) nějaké anime. Zkrátka už víte, o čem to je a co vám chtěl autor říct, možná sem tam objevíte něco trochu nového, ale celkový zážitek je díky tomu, že jde v podstatě o opakování stejného zážitku, přeci jen slabší. Říkal jsem si, jestli neměla přednášející tentokrát nahodit nějaké jiné téma, než svůj byznys a ten třeba znovu oprášit až tak za rok za dva, ale chápu že tím žije, je jí to blízké a věří, že to má stále smysl předávat dál. Ovšem já za sebe říkám, že na další obdobnou přednášku, i když bude třeba jinak koncipovaná (protože ta z Advíku byla spíš jako beseda), bych už asi (dřív jak za dva roky) nešel, jakožto "pan podnikatel" jsem si z toho už odnesl co jsem potřeboval a tentokrát jsem asi nic nového pro svůj vlastní byznys nedostal.

5) Už jsem příliš starý na pozdní oběd, nevrlé dědky a pohlednice...

Po Yuffie byl konečně čas na jídlo, měl jsem už slušný hlad a s Honzou jsem již předem domluvil, kam chci jít na oběd. Během pročítání svého prvního reportu z Akiconu, když jsem si potřeboval osvěžit, kde ta KC Zahrada vlastně je a co se tam dá dělat, jsem totiž narazil na popis jedné místní restaurace, kterou jsme tehdy navštívili a která byla vlastně strašně super. Takže už ráno jsem Honzu otravoval s tím, že tam na oběd půjdeme zase, a i Ryuu s tím souhlasil. Ještě před odchodem z akce jsme u popelníku potkali opět Radka, vyměnili si pár rychlých dojmů a vydali se na cestu.

Cesta tam trvala zhruba deset minut, ale odměnilo mě příjemné zjištění, že tu všechno vypadá přesně tak, jako před těmi 4 lety a že ani Covid se tu na ničem nepodepsal. Posadili jsem se venku na zahrádce, protože nám celý den přálo počasí a hned si vzali jídelní lístek. Překvapili mě ceny, které mi přišli stejné jak v tom roce 2018, velká Plzeň za 48,- je něco, co se ani u nás na maloměstě už nevidí a pizza (i když obyčejná margherita) za 149,- je za mě taky luxus s obrovským překvapením, jak skvěle, svěže a čerstvě výsledek vypadal. Úžasně jsem se najedl i napil a stejně výborně jsme si pokecali. Bylo to zkrátka jak v roce 2018, tři kamarádi, co si mají co říct, na mnohém se shodnou a občas se i zábavně roastí… Probrali jsem Yuffie byznys, probrali jsme naše byznysy, rozebrali, jestli někdo z nás už není také celebrita, i když třeba jen lokální a jestli někdy budeme taky mít bohatství a slávu, nebo jestli o ní vlastně stojíme. Bylo to skvělé odpoledne, které mi pak ani nedokázal zkazit nějaký nerudný dědek, který si vyšel s manželkou na oběd a musel nám v momentě, když už jsme zaplatili, chtěli odejít a jen u popelníku čekali na posledního z nás, sdělit, že tady nejsme v nějaké kavárně a že si máme jít rozebírat ty své kraviny někam jinam. Pán měl štěstí, že jsem měl dobrou náladu, Honza to bral tak, že už odcházíme a že si stěžuje pozdě a Ryuu tam zrovna, pro pána prý také naštěstí, nebyl.

Takže jsem strýcovi akorát slušně řekli, že už odcházíme a potichu se odebrali z jinak výborné restaurace, kam příště rádi zajdeme znovu, i kdyby se tam tenhle pán a jemu podobní na hlavu stavěli.

Vrátili jsem se na akci a podle Honzy jsme to měli jen tak tak, protože beseda o přespávání na conech měla už brzy začít. Bohužel Honza v tu chvíli spáchal hned dva omyly. Zaprvé se vydal instinktivně hned do velkého sálu a ani mé upozornění ve stylu „Honzo - malej“ ho nezastavilo, protože jsem blbě zvolil slova a on vlastně netušil, co mu chci říct. Beseda byla v malém sále, ne v tom hlavním. Zadruhé, když jsme konečně přišli na správné místo, tak tam nikdo nebyl a větralo se. Jeden z účastníků, který tam ladil techniku, nás upozornil, že beseda začíná v 16:30 a ne ve čtyři, jak počítal Honza.

Měli jsme tedy půl hodiny času a já si hned vzpomněl na náš slib, že dáme nějaký ten festivalový hazard. Za 50,- jsem si tedy konečně mohl zatočit místním kolotočem a vyhrát úžasnou třetí cenu, tedy lepší umístění než na Advíku, ovšem ve výsledku to znamenalo, že si můžu vzít pohled, odznáček anebo roušku. Roušky od určité doby už nechci vidět, odznáčky nenosím, takže jsem se prohrabal v pohlednicích a vybral si jednu co mi padla do oka, protože na ní byla Saber. Pohlednice super, ale kam si jí asi tak mám strčit, když nemám batoh? Naštěstí Honza vyhrál tu samou cenovou skupinu a vybral si taky pohlednici, tak jsem ho prostě poprosili, jestli by si mojí Saber nevzal do úschovy. Dokonce jsem mu i navrhoval, že mi jí může poslat poštou, že se známkou, poštovním kolkem a jistě důmyslným sdělením bude pro mě mít přeci větší cenu. Nepřesvědčil jsem ho, prý mi jí doveze, až se za mnou někdy příště přijede podívat. Snad ho nenapadne si jí vzít jako rukojmí, kterého mi předá jen na Animefestu, to bych do toho Brna asi vážně musel…

Obohaceni o naši výhru jsem se vydali na ještě jedno kolečko po místním merchi, zavítali jsme i úplně nahoru do druhého patra, kde bylo pár dalších neobjevených stánků a kluci cestou našli i místí videohernu, ale bohužel příliš pozdě. Turnaj, který je zajímal a prý by ho určitě vyhrály, se již odehrál.

Poslední zastávka vedla zase ven (měl jsem absťák), kde u popelníku opět seděl Radek, který se s námi hned dal do hovoru, a protože jsme tentokrát měli stejný program, tak se k nám i na chvíli přidal. Správný čas na besedu o podivných přespáváních na festivalech se totiž nachýlil. 

6) Už jsem příliš starý na nějaké bizární přespávání, nebo na názory mileniálů...

Do malého sálu jsme dorazili už v momentě, kdy byl solidně zaplněný a tím, že jsem nyní byli čtyři byl docela problém najít si společné místo. Naštěstí otaku komunita je velice milá, a tak nám jistá dvojice prostor uvolnila a sedal si tak, že jsem se krásně vešli do jedné řady. Beseda na téma různých způsobů přespávání na conech a co se dá během nich zažít se nesla v duchu veřejného vyprávění nejrůznějších historek, co kdo kdy a kde zažil. Samotná Lusi měla připravené nejrůznější příběhy, které se jí podařilo sehnat od známých na internetu, ale i ostatní v sále, který byl velice rychle tak nacpaný, že mnozí museli sedět na zemi, měli čím přispět. Blbé pro mě bylo, že ty nejzajímavější a většinou výrazně „košilaté“ historky se vystříleli hned v úvodu a na mě začala pomalu doléhat tíže vydýchaného vzduchu, délky této besedy a faktu, že na většině z těch akcí jsem nebyl (a o některých ani neslyšel) a tak jsem začínal obzvlášť ke konci pomalu ztrácet pozornost. Bylo to dlouhé a já se tak ze stavu vyděšení, co všechno se dá na conu v noci dělat, kde se taky dá spát, nebo provozovat jiné mnohem zajímavější aktivity, dostal do poloviční bdělosti, kdy jsem jen matně vnímal, že existuje nějaká hodně „punková“ akce kdesi v Ostravě, která vlastně probíhá v hospodě s malým sálem a promítačkou. Vše bylo hodně o bizarnostech, alkoholovém opojení, zoufalství z únavy, souložení všude možně – prostě žijeme ve společnosti, hodně zvláštní společnosti… Největší dojem na mě stejně jako na Honzu nakonec udělala asi historka, kterou bych si pracovně nazval „Špatná díra“ (v noci na některé věci prostě nevidíte a hlasité oznámení o tom, že jste během jisté aktivity prováděné potají během hromadného přespávání sice trefili, ale tak trochu vedle, je přesně to, co vaši spolunocležníci asi nepotřebují vědět...), ale i ty další o nespaní na benzínce, spaní v křoví, kam se ale nechodilo spát, nebo o ležení na mramorovém parapetu okna, které vám nějaká dobrá duše k ránu otevře, aby pustila trochu čerstvého vzduchu, měli něco do sebe. Nakonec jsem asi nelitoval, že jsem místo přednášky o adaptacích prznících klasiku vyrazil na tuhle besedu, ale tím, že byla v malém sále, byla o půl hodiny delší, než jiné části programu a bylo zde už opravdu hodně lidí, jsem si během ní prožil svojí první (a naštěstí poslední) únavovou krizi.

Logicky jsem po skončení prostě musel na vzduch, poprvé jsem nepotřeboval jen cigáro, ale i kyslík. Kluci však mířili rovnou do velkého sálu, já ve svém rozpoložení však nějak netušil, na jakou přednášku tam vlastně jdou a řekl jim jen, ať mi drží místo, že tam dorazím za chvíli. U popelníku jsem se opět potkal s Radkem a trochu jsme se zakecali na téma výše zmíněné besedy, takže jsme každý nahodili nějaké ty dvě vtipné historky o tom, jak se nějaké to přespávání nepovedlo nám. Netýkalo se to samozřejmě conů, ale spíš takových těch mladických akcí, kde je extrémně hodně alkoholu a pak se dějí věci. Pomalu se mi začínala vracet pozornost, takže jsem si uvědomil, že bych se měl vrátit za kolegy do sálu, i když jsem pořád nějak netušil, na co že tam vlastně jdu, protože jsem si nedokázal vybavit, co má být před dvojblokem Meon+Konata / Grek. Rozloučil jsem se s Radkem, který se rozhodl, že si jde dát pivo a bude už jen chillovat před budovou a dorazil do velkého sálu, abych zjistil, že je něco špatně...

Na pódiu už totiž stály Meon s Konatou a jejich show byla v plném proudu. Teprve tady mi došlo, že to mám celé nějak divně posunuté a že dvojblok, který jsem pro sebe považoval za zlatý hřeb celé akce vlastně už dávno začal. Co bylo horší, tak jsem Honzu s Ryuuem nemohl vůbec najít, sál byl docela plný a zároveň jsem si ani nemohl vybavit o čem že ta přednáška vlastně má být. Na plátně už byl rok 2003 a Meon zrovna vykládal o tom, co ho v té době formovalo a utvářelo jeho osobnost. Po chvíli jsem naštěstí zaslechl známý hlas a uviděl Honzu, sedícího na kraji páté řady, zkrátka přesně tam, kde, jak mi sám říká, vždycky v tomhle sále nejraději sedí a držel mi i místo. Když jsem dosedl, tak první, co mi oznámil bylo, že se Meon s Konatou na pódiu neshodli, jestli se správně vyslovuje Ghibli nebo Džibli, což bylo jedno z důležitých témat, co jsme rozebírali už u oběda. Já totiž nevím nebo nechápu, proč vyučený japanolog Meon říká jednomu z nejznámějších studií neustále Džibli. Vždyť podle pravidel české transkripce japonštiny, kterou jsem se musel loni alespoň trochu nabiflovat by výslovnost "Džibli" znamenala, že by se to psalo Jibli. J se přeci čte jako Dž, takže Jun je vlastně Džun, ale nějak nevím o tom, že by se Gh četlo taky jako Dž a nikde jinde, nežli u Meona jsem se s touhle výslovností nesetkal a jeho fanoušci, kterých má jakožto největší anime Youtuber nemalé množství, tohle pak jako ovce přebírají (což je obecný problém mnoha fanoušků větších influencerů, že všechno jen nekriticky přebírají) a člověk najednou všude slyší Džibli, ale vnitřně mu to prostě nesedí, protože má zakódované a logicky podložené Ghibli. Takže jsem do Honzy začal hned prudit, že když se s Meonem zná ze společných akcí v pražské čajovně, tak ať mi to zjistí. No neměl z toho radost a neustále mi naznačoval, abych si to došel po přednášce zjistit sám, což jsem neudělal, protože jsem stydlivý introvert, co nechce otravovat velké Youtubery, kteří nejsou jeho kamarádi. To radši budu otravovat „lokální místní malou celebritu“, která je můj kámoš, aby mi to od svého kamaráda prostě zjistil! Neustále přemítající nad Ghibli problémem jsem zaměřil svou pozornost na pódium, kde zrovna Konata popisovala, jak jí v mládí formoval Twilight. Opět mi došlo, že si za boha nedokážu vybavit téma přednášky, a tak jsem jen zíral, proč se zrovna řeší Twilight. Naštěstí mě to celé upoutalo tak, že jsem začal přednášejícím věnovat všechnu moji pozornost, kterou si určitě zasloužili, protože to vlastně byla hodně fajn přednáška. Meon s Konatou mají dobrou vzájemnou dynamiku a chemii, takže se opravdu skvěle poslouchají, a i když mi neustále házeli čím dál tím bizarnější věci, které jsem znal, ale občas bych na ně nejraději zapomněl, tak jsem se dobře bavil. Na druhou stranu jsem si opět všiml, že se Meon hodně rád opakuje a že když si pouštím jeho streamy na pozadí při práci, tak je pak hodně pravděpodobné, že budu znát mnohé z toho o čem na přednáškách mluví, což není výtka a je jasné, že když vás něco momentálně hodně baví / zajímá, tak o tom máte prostě potřebu neustále mluvit. Chci tím jen říct, že mě třeba nakonec vůbec nepřekvapilo, že tam úplně random hodil video z nového anime Akihabara Maid War, které poslední dobou silně propaguje, ale jen jsem si vnitřně povzdech „už zase…“. To video a ani celý seriál na mě nijak extra dojem neudělalo, ale třeba je to vážně TOP sezóny, který si já ale nechám ujít. Naštěstí názor na to, jestli je tohle anime a celá ta Meonova oblíbená scéna z něj tak cool nebo ne, si můžete tady na ČSFD nyní udělat i vy sami.

7) Už jsem příliš starý na Grekovu nejlepší přednášku, večerní pivo, tlachání o politice a cestování domů...

Po skončení Meonovi a Konatiny přednášky jsme zůstali sedět, Honza mě sice opět popichoval, abych se došel Meona zeptat na svůj Ghibli problém, ale jak jsem psal, nechtělo se mi a tak stále očekávám, že mi to jako kamarád určitě zjistí ;)

Na pódium dorazil Grek1 a začal svůj výklad o tom, jak otaku komunitu vidí „normies“, kde k těm svým kolikrát zcestným názorům přišli, co můžeme mi sami udělat pro to, aby je neměli, jak jim argumentovat a co jim případně sami doporučit. Bylo to zábavné, výborně podané tak, aby to snadno pochopili i ti méně bystří jedinci, a i zvolené tipy jsem s povděkem kvitoval a schvaloval (Spy x Family, The Way of the Househusband a Cowboy Bebop). Jak mě předchozí přednáška solidně probrala, tak tuhle jsem si už nepokrytě užíval a asi i souhlasím s tím, co tvrdil Honza, tedy že to byla jedna z nejlepších přednášek, které jsme měli možnost od Greaka slyšet, což vzhledem k jeho kvalitám znamená docela dost. Jediné, co nebylo příliš zvládnuté, byly otázky na publikum, kde mnozí asi nepochopili, že se mají hlásit, pokud něco vědí, ale za své diváky a to jak (špatně) interagují může přednášející jen z části, větší chyba je vždy na straně samotného publika. Zkrátka byl jsem trochu naštvaný, že v momentě, kdy padla otázka na „budoucí klenot“ české kinematografie Bubeníka a Princeznu a já se přihlásil, dost možná i jako první, tak odpověď někdo prostě zahalekal, což jsem kvitoval tím, že jsem jí pak zahalekal taky (jak dospělé ode mě!). To už se nelíbilo asi ani Honzovi, který mi to hned vytkl a já mu musel vysvětlovat, že jsem se vážně hlásil...

Po skončení přednášky a ovacích plného sálu jsem se rozhodoval co dál, měl jsem v plánu jet hned domů, ale tím, že se mi to v hlavě nyní celé posunulo a doma mě očekávali až kolem desáté večer jsem se rozhodl, že bych tu mohl ještě hodinu zůstat. Seznámil jsem se svým plánem oba své parťáky a Honzovi se to hodilo, protože měl zrovna hodinu čas před další přednáškou o japonských trestech smrti od Sušenky, a i Ryuu nic nenamítal, vlastně mu to pak i navazovalo na cestu do práce na noční (ten kluk tenhle víkend prostě nespí!).

Takže jsme si došli ven, kde jsem si dal cigáro a spolu s ostatními rozebíral právě ukončenou Grekovu přednášku. Překvapilo mě, že tam není na obvyklém místě Radek (vzpomněl jsem si na Sedm Statečných a na scénu, kde hlavním hrdinům chybí mladý Chiko, který je na vlastní pěst sledoval cestou do vesnice), ale asi se pro změnu přesunul někam jinam. Po cigaretě jsme šli do kantýny, kde jsme si s Honzou objednali velké pivo, sedli si ke stolu a pustili se do rozebírání jeho bývalé politické kariéry a politiky obecně. Byli jsme sice pořád na conu, ale rozebírali jsem téma jak z hospody třetí cenové, ovšem i o tomhle jsme si evidentně pořád měli co říct. Čas však neúprosně běžel, stejně jako celý den (dokonce jsem během dne klukům musel několikrát sdělit, jak moc rychle mi to dneska všechno utíká, ale tak když se člověk baví, tak je to asi logické) a tak přišla chvíle probrat pár posledních témat, kdy jsem třeba nedopatřením sdělil Honzovi způsob, jak  by mě možná mohl dostat na Animefest do Brna, pokud se to tedy dřív nepovede Pavlovi, zhodnotili jsme si celkové zážitky a já si trošku postěžoval, že se mi poslední dobou už ani nějak nechce psát takovéto reporty, protože jsem s přibývajícím věkem stále línější a línější…

V devět večer jsme se definitivně rozloučili, Honza běžel na svoji další přednášku a já s Ryuuheiem jsme vyrazili na metro. Cestou jsme se bavili o práci, o tom, co Ryuu dělá a co by chtěl třeba dělat dál, byla to zajímavá diskuze, která nám vydržela nejen na cestu do metra, ale i na cestě metrem. Jediným vyrušením bylo, že jsem na Chodově ve vestibulu potkal bývalého kolegu z práce Milana a jeho přítelkyni, a tak jsem s nimi musel prohodit pár slov a potvrdit si, že vyrazíme společně s dalšími kamarády z práce v prosinci na dvojku Avatara. Ryuu se oddělil na Muzeu, rozloučili jsme se a já mu slíbil, že mu napíšu, kdy mám v plánu jít s Pavlem na One Piece Film: Red, kdyby chtěl jít s námi.

Cesta na Hlavní Nádraží a pak domů byla poměrně rychlá, hned jak jsem vylezl z metra jsem zjistil, že mi jede vlak, cestou jsem stihl docela klidným krokem označit jízdenku a přesně na čas dorazit na perón, kde už stála souprava a jen jsem si sedl, už jsme jeli...

Celá akce se tedy výborně povedla, nenudil jsem se, zjistil mnoho zajímavého, prostory krásně pokryli návštěvnost, která asi i díky ceně vstupenek opravdu nebyla tak šílená, jak jsem původně očekával a tak i v ten nejsilnější moment, kterým byl asi noční program, pořád všichni zvládali. Dokonce během odchodu z KC Zahrady jsem si všiml, že se tu nikdo nějak extra nezdržuje a skoro mi až chyběl bláznivý a natřískaný „předvík“ plný slavící omladiny, ale asi na to tentokrát byli příliš staří, nebo byl celý festival až moc starý na ně. Organizace měla vše solidně pokryté, merche byl taky dostatek, program bohatý, zázemí super (hlavně kantýna a šatna) takže bylo pořád co dělat, ale i čas na přestávku se našel. Jak by to tedy celé mohlo být pro mě ještě lepší? Možná kdyby tam byl s námi Pavel, párkrát jsem si na něj i vzpomněl a ve stylu „The More the Merrier“ jsem si maloval, že by to třeba bylo ještě zábavnější. Ale s tím organizátoři nic neudělají a ani si z toho nic neodnesou. Takže jako zpětná vazba pro ně – bylo to super, skvěle zvládnuté, jen tak dál a zase za rok!

Na úplný konec bude opět postupně přidán odkaz na Ryuuheiův report, ať jsou mé dojmy pěkně propojené s těmi jeho a pak kanál Anime Cirkusu, kde již tuto neděli vystoupí jako host pánů Greka1 a Ariana náš kamarád a jeden z hrdinů tohoto grafomanského nesmyslu Honza135 (přidám odkaz na to konkrétní video, až vyjde).  

Ryuuhei - report

Anime Cirkus s Honzou135 - 3,5 hodinová nálož, která přinese i odpověď na výše uvedený Ghibli problém!