Una111

Přátelství je milost, kterou někdy Bůh udělí osamělým. (Primo Mazzolari)

Láska spočívá v tom, že se dvě samoty navzájem chrání a milují. (Rainer Maria Rilke)

Jen díky přátelství může člověk někoho skutečně poznat.  (Augustin)

Přátelský svazek je silnější než pokrevní nebo příbuzenský, protože své přátele jsme si vybrali sami, kdežto rodiče nám byli dáni osudem. (Giovanni Boccaccio)

Přátelství je tou nejsladší věcí na světě. (Sv. Augustin)

Existují přátelství, o kterých je rozhodnuto v nebi, avšak existují na zemi. (Mathias Claudius)

Přátelství je tou nejjemnější květinou vzájemných lidských vztahů. Když o ni nepečujeme s trpělivostí a neúnavností,
zvadne a usychá ještě dříve, než otevře všechna svá poupata. (Zenta Maurina Raudive)

Věrný přítel je pevná ochrana, kdo ho našel, nalezl poklad. (Sírachovec)

Věrný přítel má větší cenu než deset tisíc příbuzných. (Eurípidés)

Opravdový přítel je náročný, ale promine všechno. (Marie du Deffandová)

Na světě není nic krásnějšího než podivuhodná přátelství, kterým Bůh dává vznikat a která jsou odrazem jeho nezištné a velkorysé lásky. (Jacques Maritain)

Opravdové přátelství mezi křesťany je založeno na společném přátelství s Bohem. (Bernhard Häring)

Ježíši, příteli všech lidí, spoj ty sám naše srdce, aby tento svazek byl silný a trvalý. Buď vždy tím třetím mezi námi, abychom zůstali spojeni s tebou, jenž jsi věčná Láska. (Johann M. Sailer)

Té hloubky! Díky Pane,

že dýchám, dýchám vzduch!

Je dnes, je dnes, čas vane 

bezpečně, bez předtuch.

Kéž vrátím ti svůj dluh,

na zemi milované!

Té lásky! Díky, Pane,

že dýchám, dýchám vzduch!

Že vidím nevídané,

že okřídlil můj sluch

jen bzukot včel a much,

dík za vše, co k nám vane

z té hloubky! Díky, Pane,

že dýchám, dýchám vzduch!

Nerovnost země a tedy i nerovnost lidí

jen na kolenou ucítíš.

Miluj však obě a věru jen tím spíš,

že není lásek, že je jen jedna láska,

tak jako všechny kříže jsou jen jeden kříž.

 ...

Prišli sme život žiť

na zem a pod nebesá.

Na dráhach širokých tak prosto stretneme sa.

Tak prosto zviažeme do jednej paraboly

dve cesty príliš osamelé,

dvojitú ľudskú púť.

A aby to, čo do nás zreje,

samotou do nás bolí,

muselo do dávna potichu odpadnúť,

jak múdri pocestní,

keď večer závoj spúšťa,

spájame svoje sny a svoje teplé ústa.

Len ružu v prstoch mám.

Len fragment z tohto sviatku.

A v cievach vieru živú

a v hrdle za hrsť slov.

Vije sa nápev môj

jak vlákno v kolovrátku

o chvíli, ktorá bude

raz všetkým radostnou.

Tá chvíľa stretne nás i našich dobrej vôle.

O múdrosť žeravú tvrdo sa zápasí.

Ale ja viem, že ostane

jak chlieb na našem stole,

to rozhranie,

to pozvanie

zo samôt púšte holej:

Láska, čo ľuďom panuje, za náš stôl sadla si.

...

Krásné je býti přijímánu:

své zpívající vody nalij sem,

ach, a já do nich skanu.

Nejsem už svůj a někdo cizí jsem...

Krásné je býti vyzývánu:

co tvoje ruce, květy zaživa

chycené na balvanu,

nechává růst a k lásce vyzývá?

Krásné je býti vzpomínánu:

co schraňujeme, lásko, tisíc let,

vydechne růže k ránu,

zazpívá pták a zapomene svět.

Z písňového cyklu  "Des Knaben Wunderhorn" (Chlapcův kouzelný roh) od Gustava Mahlera

Zpěv: Hermann Prey

1. Antonius zur Predig
Die Kirche findt ledig,
Er geht zu den Flüssen,
Und predigt den Fischen;
Sie schlagn mit den Schwänzen,
Im Sonnenschein glänzen.

2. Die Karpfen mit Rogen
Sind all hieher zogen,
Haben d' Mäuler aufrissen,
Sich Zuhörens beflissen:
Kein Predig niemalen
Den Karpfen so gfallen.

3. Spitzgoschete Hechte,
Die immerzu fechten,
Sind eilend herschwommen
Zu hören den Frommen:
Kein Predig niemalen
Den Hechten so gfallen.

4. Auch jene Phantasten
So immer beym Fasten,
Die Stockfisch ich meine
Zur Predig erscheinen.
Kein Predig niemalen
Den Stockfisch so gfallen.

5. Gut Aalen und Hausen
Die Vornehme schmausen,
Die selber sich bequemen,
Die Predig vernehmen:
Kein Predig niemalen
Den Aalen so gfallen.

6. Auch Krebsen, Schildkroten,
Sonst langsame Boten,
Steigen eilend vom Grund,
Zu hören diesen Mund:
Kein Predig niemalen
Den Krebsen so gfallen.

7. Fisch große, Fisch kleine,
Vornehm' und gemeine
Erheben die Köpfe
Wie verständige Geschöpfe:
Auf Gottes Begehren
Antonium anhören.

8. Die Predigt geendet,
Ein jedes sich wendet,
Die Hechte bleiben Diebe,
Die Aale viel lieben.
Die Predig hat gfallen,
Sie bleiben wie alle.

9. Die Krebs gehn zurücke,
Die Stockfisch bleiben dicke,
Die Karpfen viel fressen,
Die Predig vergessen.
Die Predig hat gfallen,
Sie bleiben wie alle.

Ručky mé dcery

Až ručky tvoje, dnes tak měkké, bílé

zlé budou musit uvykati práci,

věř, svatvečer ti bude vzácná chvíle,

tvou duší potáhnou pak snové sladcí.

Ty ručky děcka budou ruce ženy

 a tuhou prací budou posvěceny.

Však něha mojich polibků v nich zbude,

a budou měkké zas ty ruce chudé.

Ó milostivý chlebe, rač v nás oheň Ducha svatého tak zapálit, abychom hrozni byli všelikým nepřátelům jako lvové ohněm dýchajíce, totiž zapálenou pravdou a láskou. Nebo kdež tvá svatá krev jest v důstojném srdci, tu zlí duchové zaběhnou a dobří andělé na pomoc přicházejí. Račiž nás tak důstojně napájeti svou svatou krví, aby se zlí duchové pro hrůzy k nám neodvážili přistoupiti a svatí andělé vždy při nás přebývali.
(Jan Milíč z Kroměříže)

Jsou cesty kamenů a květů,

v nich návrat – nevíme, kam jdeme.

Jsou oči. Pohledy tmou němé.

Byli a nebyli, a jsme tu.

Čekáme na poslední větu.

Jsou cesty šípků, cesty hlohů,

mámení očí, zubů, rohů,

jež hrozí a jež svádějí

kostnaté klisny nadějí

za ovsem vymlácených stohů.

Trhliny v zemi, díry zmijí.

Štěrk útěchy je zazdívá.

Zdí věčný kámen věčně bijí

let ohmataná kladiva.

Je hlad. Z kolejí stezky hledí,

co bývalo a zase je.

A někdy náhle ze střech šedi

zakvílí náhlou odpovědí

ohnivá kočka naděje.

Je dávno známá, žhavá, rzivá.

Očima dětských dnů se dívá.

Kdo písmem ohně popsal zdiva?

Je z puklin nápis na zdi holé.

Nápis a podpis. Dole, dole.

V zdi okno. Zopírané hlavy.

Čel vrásek vrostlé do mříže

kořeny bídy do únavy.

Je písmo. Dole, nejníže.

Váhavý podpis: tři kříže.

 ..

Je zle, když dojde proviant, je zle, když přijdou kurděje,
ale běda, třikrát běda těm, co chybí naděje!

...

Ave Maria,
gratia plena,
Dominus tecum.
Benedicta tu in mulieribus,
et benedictus fructus ventris tui,
Jesus.
Sancta Maria,
Mater Dei,
ora pro nobis peccatoribus,
nunc et in hora mortis nostrae.
Amen.

MARTA, náš idol, naše láska, náš symbol odporu... Je zbytečné vypisovat, co všechno pro nás znamenala. 

Jenom jednu milou vzpomínku:

Martina maminka nám, studentkám, které Celetnou ulicí denně procházely a v malém krámku se pravidelně zastavovaly, rozdala její úplně poslední singly, které se v tu dobu už nesměly prodávat... Nemohla je dát nadšenějším fanynkám... Měly jsme dojem, že držíme v rukách hotový poklad!

Můj Bože

proč se starám

proč se soužím

co po mně zůstane?

Proč neponechám marám

proč neponechám Boží lásce

všechno nepředvídané?

Jestli jsou jenom plevy

či jsou-li touhou po milosti

ty nepřečtené papíry...

Ach Pane znáš co nikdo neví

zprosti

mě malé naděje a nevíry

Všechno co ve mně není Tvoje

ať zmizí beze stop

Veškerá lidská ješitnost je kupou hnoje

a ať je zahrabána hloub než hrob

Pod patou spravedlivých rajská tráva

ale co zbývá z hříšníka?

Pomíjí sladkost světa všechno zaniká

jen láska nepřestává

Boží hod svatodušní

Slavnost Seslání Ducha svatého

Pane můj, dals mi dost šťastnejch chvil,
mnohem víc já zažil, než jsem mohl si přát.
Pane můj, marně teď vzpomínám, 
čím si zasloužit mám, že mě, zdá se, máš rád.

ref:
Ježíši, prosím Tě o pomoc 
Tvou, dej mi víru, znáš každej můj hřích.
Právě teď vím, jak jsem ničím,
Ty vším, dej mi víru, čekám dál v rukou Tvých.

Pane můj, napověz mi, ať vím,
jak se odvděčit smím
za vše, co jsi mi dal.
Pane můj, jiným snad poznat dám,
čím jsem prošel já sám,
když jsem k Tobě se bral.

ref:
Ježíši, prosím Tě....

„Věci svého života, všechny, jsem milovala a promilovala loučením, 
nikoli setkáním; roztržkou, nikoli spojením; ne na život, ale na smrt.“ 

(M.I.Cvětajevová v eseji Můj Puškin)

Marina Cvětajevová, ruská básnířka (1892-1941)

     Boris Pasternak ji označil za největší ze současných básníků, podobně o ní psal i Joseph Brodský, nositel Nobelovy ceny. Její poezie je mnohovýznamová, plná symbolů a poetických obrazů, vášnivá a opravdová, pro čtenáře někdy těžko pochopitelná, náročná.

     Nám je blízká, neboť milovala Čechy (“Čechy jsem si zamilovala hned a navždycky”) a zvláště Prahu, zavedlo ji k nám na čtyři roky její exilové putování po Evropě. O Praze psala s velkou láskou. Byla u nás šťastná a toužila zde zůstat.

     Čím vším musela projít v době bolševické revoluce, exilu, občanské války, Stalinova režimu, druhé světové války!!! Smrt prvorozené tříleté dcerky Iriny hlady, rozdělení rodiny, která se navzájem milovala, zatýkání, věznění, smrt manžela ve vězení Ljubljanka, odsouzení 18tileté dcery na 8 let do gulagu, předtím však dcera po výslechu potratí, Marinino vyhnanství do tatarské provinční Jelabugy...  Kolik toho (ne)unese člověk! Marina Cvětajevová spáchala 31. srpna roku 1941 ve věku 49 let sebevraždu oběšením.

V r. 2009 vydalo nakladatelství Garamond životopis básnířky pod názvem "Marina Cvetajevová, mýtus a skutečnost".

Marino, samotářko, bílá vráno, příbuzná mé duše,  má lásko!

Odmítám dále žít

...

Na hlavních náměstích

odmítám s vlky výt.
S žraloky od soudů
táhnout a dát se vlíct
do proudu – po proudu.

"... Báseň a modlitba sú sestry. Pozvi ich k sebe, stôl im prestri."  (Milan Rúfus)

VEČERNÍ PÍSEŇ

Nastává večer, skončil den!

Spí práce, probouzí se sen,

slunce teď koním napít dává.

Kraj ke klidu má čím dál blíž,

noc zavírá mu oči již

pro sny, jež jimi přivolává.

Dnes večer je mou obětí

píseň, jež poděkuje ti,

mé srdce svíce zapaluje.

Přijmeš-li oběť zápalnou,

pak slib tvůj splní touhu mou;

Bůh puklá srdce uzdravuje.

Hlava mi klesá k poduškám,

jestli se klidně vyspat mám,

pak prosím o anděla, Bože.

Ten by mne mocně ochránil

před nestvůrností temných sil,

jež v noci ohrozí mé lože.

(Johann Christian Günther 1695-1723)

Claude Monet, Večer v  Argenteuil 

http://www.jirikaras.cz/

"Čím jiným jsou státy bez spravedlnosti, když ne velkým loupežnictvím?
I loupežnická banda se podle schválené dohody dělí o kořist."
sv. Augustin, 300 po Kr.

(Motto oficiálních stránek JUDr. Jiřího Karase)

K.Lane, I.Taylor, J. Fikejzová 1965

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,

šel v ledu - ale v duši věčný máj,

šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,

šel pouští - a měl v srdci perly rosy.

Za trochu lásky šel bych světa kraj

jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.