Mara.Cech

Lux Aeterna je další film, který významné duo Gaspar Noé a jeho vrchní kameraman Benoit Debbie posouvají o další kreativní krok dopředu. O další schodek svých experimentů, kterých v minulosti provedli nespočet. 

Vezměmě si třeba ono stroboskopické světlo, které Noé rád využívá v titulcích, i během scén. Kdekomu by toto světlo neudělalo dobře, Noé jej servíruje, jako by se nemetlo. Co tím chce Noé říct? Co tím chce dokázat? Na tyto otázky jsou možné odpovědi jako: Noé chce diváky zvednout ze židle. Noé se možná jen předvádí. U tohoto filmu, Lux Aeterna, jsem si ale utříbil názor, ač nemusí být pravdivý. Gaspar Noé a Benoit Debbie se snaží o vytvoření filmu, jako média, které nám jako originální médium může předat něco víc, než dialogy či emotivní scény. Možná proto nám do očí barevně bliká film dlouhou dobu. Já s tímto přístupem sympatizuji, neboť jsem sám na sobě pociťoval, že to ve mně vytváří nepopsatelné pocity, jako bych byl tímto snímkem, scénou vláčen.

Dalším častým a oblíbeným nástrojem Noého jsou dlouhé záběry, které např. ve filmu Love (2015), Vejdi do prázdna (2009), Climax (2018), hráli důležitou roli ve vnímání filmového fikčního světa. V Lux Aeterna Noé využívá kromě dlouhých záběrů nový experiment, který jsme mohli v Noého filmech jen zřídka zahlédnout. Mám na mysli splitscreen. Je až obdivuhodné, kam až s tímto tvůrčím nástrojem zašel, jakým způsobem jej využil. Častokrát ve filmu vidíme dvě scény, situace, záběry najednou. Je pro nás tedy těžké se orientovat a stíhat vnímat vše, co se děje. Tím se Lux Aeterna zapisuje do snímků, které nestačí být viděny jednou, ale několikrát.  

Na závěr trochu mých pocitů, názorů, subjektivního shrnutí. Tento film mě opět velice nadchl. Noé mě nepřestává překvapovat svou chutí a iniciativou vstříc novým experimentům. byť film má jen chvíli do hodiny, zůstal jsem po jeho shlédnutí sedět jak opařený, možná zhypnotizovaný, kdo ví.