Pesenka

Hosté večeře Páně – jeden symptomatický význam
Existenciálně koncipovaný film Igmara Bergsona Hosté večeře Páně bezprostředně začíná a končí totéž odpoledne bohoslužbou (slouženou farářem Tomasem Ericssonem). Scéna „první večeře" obsahuje nezkráceně přijímání, při němž farář každému z pěti „hostů" říká něco jako „Pán pro tebe zemřel". Další scény ukazují farářovu neschopnost víry, lásky a naděje. Nedokáže odradit jednoho z farníků od sebevraždy, naopak ho spíše přivede k okamžitému rozhodnutí zemřít. Ženě, se kterou má poměr, která se mu ale hnusí a kterou si nechce vzít, vyzná svou nenávist. Myslí vždy v první řadě na své problémy, je blízko vyznání, že Bůh není. Zaměnil pořadí slov „Bůh je láska", takže mu vzniklo „láska je Bůh", a protože láskou (jak on to chápe) byla jeho žena, která zemřela (která však nikdy nebyla skutečným člověkem, skutečnou alteritou, ale pouze částí jeho já, které hýčkalo jeho přesvědčení, že Bůh má sice rád všechny, ale nejradši přece jenom jeho), zemřel s jeho ženou i Bůh. Nemá nakonec tedy, jak vyznává, důvod žít, žádnou naději, zemřel již před lety spolu se svojí ženou... druhá bohoslužba se téměř nekoná, nepřišel na ni totiž nikdo krom kostelníka, varhaníka a nemilované ženy, která přijela s farářem. Těsně před mší vypráví kostelník farářovi, jak nemůže spávat kvůli bolesti zad, a tak čte evangelia, dostal se přitom k pašijím a říká: opuštěn od všech lidí, a nakonec, když volá „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil" i od svého Otce. Vše končí začátkem druhé mše, kterou se farář rozhodl sloužit.
Proměnilo se farářovo nitro, byl utěšen? Začalo mu jeho utrpení působené Božím mlčením, „jeho neexistencí" dávat smysl? Dozvěděl se, že „Pán pro něj zemřel"? Myslím, že ve svém nitru nebyl o nic utěšenější či přesvědčenější, nic nebylo jasnější nebo smysluplnější, nové bylo jedině jeho rozhodnutí: přesto sloužit mši.
Zlo a utrpení (které doprovází setkání se zlem) je vždycky zlé, absurdní, bez absolutního smyslu, nezodpověditelné v aspektu „proč?", je vždy (skutečným) pokušením k nevíře, nenávisti a zoufalství. Hledat vysvětlení, které by vysvětlovalo „poruchu ve fungování systému" je nesprávné. Jak bychom mohli vyřešit problém ve fungování systému na myšlenkové úrovni lépe, než jak jej na existenciální úrovni „vyřešil" Spasitel? Co obecně se vyřešilo/opravilo/znicovatělo na zlu a utrpení světa, tím, že jeden člověk (a Bůh) zemřel? Nic pro všechny, všechno pro každého. Přitom lidé nepřestali trpět a umírat, mýlit se a zoufat si... Říkat jakoukoliv formou „zlo vlastně není zlo" je nemorální. Není to prostě pravda.
Jediná odpověď na otázku po zlu a utrpení je kříž. Avšak spojení „otázky" a „odpovědi": „Proč trpím?" – „Pán za tebe zemřel" je jaksi agramatické. (Jde spíš o jakýsi podpovrchový dialog. „Proč Bůh není tím, kým se ohlásil být?" – „Toto (na kříži) je Bůh." – Scéna z Hosté večeře Páně: oltářní socha – Bůh Otec držící v rozpjaté náruči kříž a ukazuje Krista na něm přibitého, farář to komentuje: „směšný obraz".) Není to obecná pravda, ale jedině subjektivní pravda (jako obecná pravda je to nesmysl). Člověk se s ním nemůže srovnat myšlením, může se s ním shodovat jedině existenciálně: způsobem, jímž existuje, může vyjádřit, že ji pochopil. Protože existence předchází esenci... je nejprve čin – farář se rozhodne sloužit mši – až pak cokoliv dalšího: smysl, vysvětlení, víra (jakožto nějaké credo), vnitřní útěcha... v činu je to všechno tak nějak existenciálně, tedy ne jako racionální pojem.

byl umučen a pohřben, třetího dne vstal z mrtvých

rozhovor s Caviezelim, představitelem Krista: https://www.youtube.com/watch?v=1xxRvSp5KCg

problém docela je, že on ten film považuje za spasitelské dílo ("skoro jsem umíral, ale věděl jsem, že když teď zemřu, budou mnozí spaseni") --- "co bys řekl lidem, kteří neviděli Umučení Krista nebo [což je vlastně totéž] se nesetkali s Bohem?" --- Caviezeli pořád opakuje, jak málem zemřel: při natáčení bičování se do něj omylem jednou nebo dvakrát strefili, při natáčení s křížem se mu vykloubilo rameno, když visel, dusil se jako opravdový odsouzenec na smrt..." když herce už jen natáčení s pár nehodami stálo málem život, jak může být věrohodné, že ten Ježíš pořád ještě žije a jde...ke všemu do něj uhodil blesk "pastor se divil, jak to, že po té události neuvěřil v Boha celý komparz", záhada

Caviezel: byl jsem pokoušen odmítnout, protože jsem se bál, že mě už nikdy nikdo neobsadí, když budu hrát Krista (ve skutečnosti by se měl bát, že už ho neobsadí žádný slušný režisér, ne protože hrál Krista, ale protože hrál v Gibsonově hollywoodské blbině)

dobrý hollywoodský film, ale špatný film

Caviazeli v retrospektivních scénách kýčovitý

- vyrobil vysoký stůl, Marie: to se nikdy neujme, Ježíš: hahaha (kdybys měla božsé supervědomí...)

čí je to vlastně pojetí? - utrpení podle Holywoodu

líbilo se mi Evangelium sv. Matouše od Pasoliniho, minimalistické, podle Matouše, marxisticky revolucionářské (Ježíš jemný krasavec - Pasoliniho homosexualita), vize evangelisty + vize režiséra, jasné

ale mám problém s tím, když se něco staví tak dokumentárně, univerzálně, jako dokonalá pravda převedená na plátno, neparciálně, jako by na jednu stranu zastíral, že jeho autorské pojetí, když propagace tvrdí, že je to ve skutečnosti spasitelský film, jehož natočení vnukl Gibsonovi sám Bůh a po celou dobu natáčení to potvrzoval četnými zázraky, na druhou stranu je to dost specifické pojetí - holywoodský krvák (prý podle nějaké barokní mystičky)

ten scénář, jak kombinuje různé evangelijní je někdy matoucí, devalvující

např. když pro Ježíše přijdou s Jidášem: jednak se jich Ježíš ptá (podle Jana) "koho hledáte?", jednak ještě Jidáš musí Ježíše políbit (podle synoptiků), ale tyto dv gesta se vylučují, jedno je nadbytečné, nesmyslné, taky to tak působilo

dokument se blbě mísí se symbolem, vztah reality a symbolu není moc dobře vyřešený, není vůbec vyřešený

výtvarně, co se třeba kamery týká, je to obyčejné, dobově a žánrově příznačné, ne umělecké

Gibson to chtěl podle Caravaggia, to je zajímavý nápad, ale nezdá se mi, že by se nějak zvlášť uskutečnil

Marie se mi docela líbila, co asi viděla, jak se na to dívala, to bylo docela dobře ukázané

ďábel je nevkusný Voldemord, ale je tam jeden záběr na něj, jak na rukou nese jakési ošklivé dítě, které se na Ježíše výsměšně usměje, když leží na zemi, to jediné bych tam z celého ďábla nechala, bylo to docela překvapivé a funkční, celkově tam měl ďábel jakés takés místo, ale způsob, jak je tam ztvárněn je prostě vlastěn nevkusný

v některých momentech zachraňovalo scénář od úplné pitomosti to, že se v každém prostředí (kněží, různé skupiny vojáků, přihlíející lid) našel někdo, kdo s jednáním většiny nesouhlasil

trapné je stále se opakující schéma, že Ježíš trpěl nekompetentním násilím ze strany služebníků a vojáků, kteří se vyžívali v jeho mučení, a ze strany zfanatizovaného davu, který se jeho utrpením kochal - záminka toho, aby se tam dostalo maximum krve

jako historická událost se to týkalo jen několika lidí, a to dost parciálně, nebyla to událost celého národa, možná ani celého Jeruzaléma, podle mě žil i zemřel mnohem nenápadněji

nakonec se mi ale Caviazeli líbil, jak pořád mrkal tím jedním očkem, prostě to dobře zahrál, že při tom ale sám sebe považoval málem za Krista mě zklamává

a to utrpění - no, mělo to na mě přesně ten účinek, jaký mělo, působilo to bolestivě, bylo mi líto...

ale je věčná pravda, že spasení nespočívá v tom, jak zemřel a jak moc při tom trpěl

a nesouhlasím s tím, že by tam nebylo zobrazeno duševní utrpění, je, docela, způsobem vlastním tomu filmu (bylo snahou tvůrců jej zobrait)