Belbo

 

Staré strany, které tvrdošíjně lpí na dědičném právu z boží milosti, se pošetile domnívají, že mohou použít téhož práva odporu, z něhož se rodí revoluce. Omyl. Vždyť v revolucích se nestaví na odpor lid, nýbrž král. Revoluce je přímo opakem odporu. Každá revoluce je jen přímým dovršením skutečnosti, má své oprávnění, které falešní revolucionáři někdy zneuctí, ale přežije svou dobu, i když je zbrocena krví. Revoluce nevycházejí z náhody, nýbrž z nutnosti. Revoluce je návrat od uměle vyvolaných poměrů do poměrů skutečných. Je, poněvadž je třeba, aby byla. (124)

 

            Anglie řeší první z těchto problémů. Obdivuhodně hromadí bohatství; špatně je rozděluje. Takové řešení je jen z části dokonalé a vede osudně ke dvěma krajnostem: obludnému nadbytku a obludné bídě. Jedněm všechny požitky a všechna strádání druhým, to jest lidu; výsady, výjimky, monopoly, feudální zřízení, to všechno se tam rodí z práce. Jsou to falešné a nebezpečné poměry, které budují veřejnou moc na soukromé bídě a zakotvují velikost státu v utrpení jednotlivců. Velikost, v níž se slučují všechny hmotné prvky bez jediného prvku mravního, je však špatně budována. (126-127)

 

            Člověk není kruh s jediný středem; je elipsou se dvěma ohnisky. Skutky jsou jedno a myšlenky druhé. (270)

 

            Ostatně, kdo říká světlo, neříká nezbytně radost. Ve světle se také trpí; přemíra pálí. Plamen je nepřítel křídel. Hořet a bez přestání vzlétat je zázrak genia. (272)

 

            Přijde budoucnost? Zdá se, že jsme téměř oprávněni se na to tázat, vidíme.li tolik hrozných stínů. Pochmurné setkání sobců tváří tvář s bídnými. U sobců předsudky, zaslepení z bohaté výchovy, chuť rostoucí s opojením, ohlušení otupujícím blahobytem, strach z utrpení, který se v některých lidech zvrací až k odporu k trpícím. nemilosrdná spokojenost, nabubřelé vlastní „já“ uzavírající duši; u ubožáků je to chtivost, závist, nenávist propukající při pohledu na ostatní spokojené lidi, hluboké otřesy lidského zvířete, které se snaží ukojit své pudy, srdce plné mlhy, smutku, nouze, osudovosti a nečisté a prosté nevědomosti. (288)

 

            Smíme se dále dívat k nebesům? Zářivý bod, který tam vidíme, je snad z těch, Které jednou zhasnou? Je strašné hledět na ideál v hlubinách nebes tak ztracený, malý, osamělý, pranepatrný, jiskrný, ale obklíčený ohromnými černými hrozbami, které se kolem něho nakupily; a přece není ve větším nebezpečí než hvězda v jícnech mraků. (289)

 

            Z čeho vzniká vzbouření? Z ničeho a ze všeho. Z ponenáhlu uvolňovaného napětí, z prudce vyšlehnuvšího plamene, ze síly, která váhá, z větru, který se probudí. Poryv větru ovane myslící hlavy, snící mozky trpící duše, palčivé vášně, do nebe volající bídu, a strhne všechno sebou.

            Kam?

            Do neznáma. Neohlíží se na stát, na zákony, nectí prospěch ani cizí zpupnost.  (333)

 

Totéž dělo pochybilo, když bylo namířeno proti davu 10. srpna, a mělo pravdu 14. vendémiairu. Podobnost je zdánlivá, ale podstata je různá; Švýcaři bránili bezpráví, Bonaparte bránil právo. Ulice nemůže zrušit, co rozhodlo všeobecné hlasování ve své volnosti a svrchovanosti. Stejně je tomu i ve věcech pouhé civilizace; pud davu, včera podezíravý, se může zítra mýlit; táž zloba může být oprávněná proti Terrayovi a nesmyslné proti Turgotovi. Rozbíjení strojů plenění skladů, vytrhávání kolejí, boření přístavů, scestné pohyby davů, lid upírající právo pokroku, zavraždění Rama jeho žáky, Kamenování a vyhnání Rousseaua ze Švýcar, to je svévole. Izrael proti Mojžíšovi, Atény proti Fokionovi, Řím proti Scipionovi, to je vzpoura. Ale Paříž proti Bastile, to je povstání. Vojáci proti Alexandrovi , námořníci proti Kryštofu Kolumbovi, to je vzpoura, a bohaprázdná; proč? Protože Alexandros učinil mečem pro Asii to, co Kryštof Kolumbus učinil magnetickou střelkou pro Ameriku. Alexandros jako Kolumbus objevují svět. Tyto světy darované civilizace rozmnožují světlo tou měrou, že všechna vina je na straně odporu proti němu. Někdy si lid zpronevěří sám sebe. Dav někdy zrazuje lid.  (337)

 

            Z toho plyne, že odboj může v daném případě být, jak řekl Lafayette, nejsvětější povinností, a vzpoura může být nejosudnějším zločinným útokem. Je také rozdíl v tepelné síle: povstání je často sopkou, vzpoura je často jen hořící slámou. (338)

 

            Despotové nejsou někdy pro myslitele tak docela bezvýznamní. Spoutané slovo je hrozné slovo. Spisovatel zdvojnásobuje a ztrojnásobuje sílu svého pera, přikazuje-li vládce národů mlčet. Z toho mlčení vzejde jakási tajemná plnost, která prosakuje a v mysli se slije ve zvonovinu. Nátlak na historii má za následek historikovu stručnost. Žulová pevnost takové prózy není ničím jiným než nakupením, jež způsobil tyran.

            Tyranie nutí spisovatele k zestručnění, které slovo umocňuje. Ciceronská perioda, která taktak vystačí na Verra, otupila by se na Caligulovi. Čím menší je rozpětí věty, tím je rána ráznější. Tacitus myslí s vypětím všech sil. (339)

 

            Měšťanstvo, upřímně řečeno se málo vyzná v odstínech, kterými se povstání a odboj liší od vzpoury. Pro ně všechno vzpourou, odporem, prostým a jasným vzepřením psa proti pánovi, štěkáním a chňapáním, pokusem o pokousání, jejž je třeba pokousat řetězem, boudou; a to až do dne, kdy psí hlava, která náhle vzrostla, se nejasně objeví ve stínu jako hlava lví.

            Tehdy měšťan křičí: „Ať žije lid!“ (341)

 

            Jen taková válka buduje mír. Nesmírná tvrz předsudků, provilégií, pověr, lží, zneužívání moci, přehmatů, násilí, nepřátelství a temnot se svými věžemi nenávisti ještě stojí. Je třeba ji svrhnout. Je třeba zbořit tu hroznou budovu. Zvítězitu Slavkova je velká věc, ale dobýt Bastily je cosi obrovského. (411)

 

            Přiznejme ostatně, že utopie opouští svůj zářivý kruh, dává-li se do boje. Je pravdou zítřka, a vypůjčuje se bitevní prostředky od včerejší lži. Ona, jež je sama budoucnost, jedná jako minulost. Je čirou myšlenkou a stává se násilím. Zatěžuje jím svá hrdinství a je tedy spravedlivé, že je za ně odpovědna; její násilí je příležitostné a výpomocné, příčí se zásadám a je za ně nutně trestána. Utopie, která se odhodlala k povstání, bojuje se starým vojenským zákoníkem v ruce; střílí vyzvědače, popravuje zrádce, ničí živé bytosti a vrhá  je do neznámých temnot. Pomáhá si smrtí, a to je vážná věc. Zdá se, jako by utopie už neměla víru v záření své neodolatelné a neporušitelné síly. Trestá mečem. Ale každý meč má dvojí ostří; kdo zrazuje jedním ostřím, sám se pořezává o druhé. (518)

 

            Ostatně, k rozdílům uvedeným v jiné kapitole musíme dodat, že rozlišujeme povstání uznaná, kterým říkáme revoluce, a povstání odmítnutá, které zveme vzbouření. Propukající povstání je myšlenkou, která se podrobuje zkoušce před lidem. Když lid hodí svou černou kuličku, myšlenka propadá a povstání se považuje za ztřeštěnou potyčku. (519-520)

 

            Plemena, která ustrnula v dogmatu a znemravněla špinavým ziskem, jsou neschopna vést civilizaci. Poklonkováním před modlou nebo zlaťákem ochabuje sval, který umožňuje pochod a zároveň vůli, která kráčí vpřed. Vstřebá-li do sebe národ nebo kupecké sklony, zeslabuje své záření, snižuje svůj obzor i svou úroveň a není schopen chápat lidské a zároveň božské poslání, které z národů dělá misionáře. Babylón nemá ideálů; Kartágo nemá ideálů. Athény a Řím je mají a uchovávají si svatozář civilizace navzdory neproniknutelným temnotám staletí. (522)

 

O pařížské stoce: ... Špiní se tu, co se kdysi líčilo. Poslední závoj je stržen. Stoka je cynická. Všechno na sebe poví.

            Tato upřímnost špíny se nám líbí, dovoluje duši, aby si odpočinula. Když jsme po celý život museli přihlížet, jak se naparuje státní zájem, přísaha, politická moudrost, lidská spravedlnost, stavovská čest, přísnost poměrů, soudcovská neporušitelnost, uleví se nám když vstoupíme do stoky a vidíme bahno, které přiznává, že je bahnem. (543)