Gore

Filmové zhodnocení:
V 40. týdnu jsem viděl 9 filmů, z nichž 3 byly domácí tvorby (historické podobenství Údolí včel z roku 1967, ve kterém Petr Čepek ve druhé polovině 13. století opouští křižácký řád a vydává se na dlouhou pouť na svou rodnou tvrz a v patách je mu jeho řádový bratr, který ho chce stůj co stůj dovést zpět, aby byl potrestán za svévolný odchod od řádu, kdy film vyniká především režií Františka Vláčila a úžasnou kamerou, postavy toho moc nenamluví, ale naštěstí má film střídmou délku, tak zde není moc prostoru na nudu jako např. u žánrově podobné a mnohem delší Markéty Lazarové ze stejného roku a stejného režiséra; válečné drama Daleká cesta z roku 1948, o terezínském ghettu a jedné rodině, která tam skončí, kdy film mi přišel již příliš zastaralý s několika mírně iritujícími výjevy; velmi iritující jako celek byla nová česká pohádka Řachanda, která měla hloupý a obehraný děj, který nestojí ani za zmínku, příšerné herecké výkony a celé to připomínalo horší troškovinu); 2 akční béčkové pokračování áčkových hitů (ve vězení se odehrávající Rallye smrti 2, který je vlastně prequelem jedničky a vypráví příběh několika vězňů, které se ocitnou v reality show, ve které se nejdřív bijí a zabíjí v aréně, ale sledovanost začne klesat, tak se děj přesune na dvůr věznice, kde závodí v autech na smrt, kdy film je typické béčko se vším béčkovým (režie, děj, akce, herci...) a řadí se k lehce podprůměrným snímkům typu direct to DVD; do stejných vod, a to do písmene spadá i snímek S.W.A.T.: Pod palbou, který rezignuje na jedničku a vypráví příběh protiteroristického experta, který odjede do Detroitu cvičit členy tamějšího SWATu, kdy se mu do cesty připlete nebezpečný padouch, kdy film má až téměř televizní look a působí jako prodloužená epizoda nějakého TV krimi seriálu); 2 severská dramata (dánská depresivní Druhá šance, obsazená dánskou hereckou špičkou, ve kterém se vyskytují deprese, narkomani, zanedbaný kojenec, zemřelý kojenec a jeden policista, který se s tím snaží vyrovnat, kdy ve filmu prim hraje skvělé herecké obsazení, velmi depresivní nálada a do jisté míry originální příběh s překvapivými momenty; a švédské drama s komediálními prvky Muž jménem Ove, kde se depresivní nálada střídá s hřejivými momenty, resp. původně hořká deprese se rozplyne až takřka k příjemnému dojetí, kdy film vypráví příběh o starém nabručeném muži, který nesnáší své okolí do té doby, než mu do života vstoupí noví sousedé s iráckou imigrantkou); a 2 fantasy filmy (podle nejpopulárnější počítačové hry všech dob vznikl film Warcraft: První střet, který nám představuje svět Orků, který se infiltruje do světa lidí a začne s nimi válku, sliboval výpravnou fantasy na způsob Pána prstenů, ale ztratil se někde na půli cesty, kdy výprava, kostýmy a masky všech těch zrůd je úžasná, ale co naplat, když nám vypráví infantilní, až hloupý příběh plných stupidních dialogů; to mnohem lépe dopadlo pohádkové fantasy Alenka v říši divů: Za zrcadlem, které je pokračováním 6 let staré Alenky v říši divů v režii Tima Burtona, které mě zaujalo mnohem více než jednička, a to i příběhově, kdy se Alenka musí pomocí chromosféry vydat v říši divů do minulosti, aby zachránila rodinu Kloboučníka v osudný den Zloden).

 

Nejlepší film týdne:
Alenka v říši divů: Za zrcadlem – při rozhodování ještě mezi oběma severskými dramaty jsem za favorita týdne zvolil pozitivnější film před depresivními snímky. V tomto sequelu mě překvapila opulentní výprava, která mi připadala ještě více burtonovská než v jedničce, barevnější, hravější a dějové propracovanější, potěšily i herecké výkony, které tolik nevedly k infantilnosti nebo přehrávání. Z dalších filmů zaujali, jak jsem již zmínil, dánská Druhá šance a švédský Muž jménem Ove.

Nejslabší film týdne:
Řachanda – bez debat je to tato hloupá a nelogická pohádka s přehrávajícími hereckými výkony, u které by se dalo nad hloupostí ještě přivřít obě oči, jenže ona byla navíc tak strašně nudná.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Nikolaj Coster-Waldau (Druhá šance) – dánský herec, světu známý hlavně jako Jamie Lannister z Hry o trůny, zde předvedl jeden z jeho nejlepších výkonů, a v tomto depresemi oplývajícím dramatu hraje jedinou do jisté míry pozitivní postavu, která se musí s celou svou neveselou situací vyrovnat, a herecký to zvládá opravdu bravurně. Z dalších herců zaujme Ulrich Thomsen (známý ze seriálu Banshee, ve kterém hraje zlotřilého Kai Proctora), jako alkoholu holdující parťák Coster-Waldaua ve filmu Druhá šance a Nikolaj Lie Kaas (známý jako vyšetřovatel Carl Mørck z filmů o oddělení Q) jako psychopatický feťák taktéž ve filmu Druhá šance.

Mia Wasikowska (Alenka v říši divů: Za zrcadlem) – zde sice Mia nepředvedla svůj nejlepší výkon, ale i tak se jedná o její vysoký standard a je vidět, že je s postavou i po šesti letech od prvního dílu spjata. Z dalších hereček zaujali obě důležité postavy z filmu Muž jménem Ove - Ida Engvoll jako mladá láska Oveho a Bahar Pars jako jeho irácká sousedka.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Tomáš Havlínek (Řachanda) – většina hereckých výkonů v tomto filmů bylo na přes držku, ale dost herců se bohužel muselo držet scénáře a dělat ze sebe debily, ale nejvíc ze všech herců mě iritoval právě tento, který předváděl teplého prince velmi klišoidním způsobem, bez nějaké vlastní invence.

Denisa Pfauserová (Řachanda) – jedno slovo - přehrávání. A to na celé čáře, kdy to působilo velmi nesympaticky, nevěrohodně, nezajímavě.

 

Hudební zhodnocení:
V 40. týdnu jsem slyšel 10 hudebních alb, z nichž 4 alba byla amerického rappera Marshalla Matherse, známém jako Eminem (debutové album Infinite z roku 1996, které bylo dost příšerné a nenašel jsem tam ani náznak z jeho pozdější úspěšnější tvorby; následující The Slim Shady LP z roku 1999 již bylo o něco málo lepší a obsahuje pár poslouchatelných songů; na jeho v pořadí páté desce Encore z roku 2004 doznívá úspěch po mega úspěšných albech The Marshall Mathers LP a The Eminem Show, které mi připadají jako jeho nejlepší desky, ale zdaleka na ně nedosahuje; stejně tak jako v případě následující Relapse z roku 2009, která je dalším krokem zpět, a ačkoliv pár hitů má, není to nic závratného); 2 alba žánru darkwave (mí oblíbenci, němečtí Diary of Dreams vydali letos v září nadupaný živák reLive, na kterém najdeme novinky i starší hity v úžasném živém aranžmá, kde opět exceluje Adrian Hates svým nezaměnitelným hlasem a je to jedno z nejlepších živých alb; a švýcarští The Beauty of Gemina, kteří letos na začátku září vydali své již sedmé studiové album Minor Sun, které však je zklamáním, a ze kterého je i ta melancholie cítit jen tak napůl a na svá předešlá alba nedosahuje ani náhodou); 2 metalová alba (mexicko-americká extreme metal kapela Brujeria, kterou založil kytarista Fear Factory, vydali letos v září své teprve čtvrté album (od jejich vzniku roku 1989), nazvané Pocho Aztlan, na kterém opět přitvrdili a představili velmi brutální, ale také velmi kvalitní deathgrind; méně potěšila norská black metalová kapela Ancient s jejich novinkou z roku 2016 Back to the Land of the Dead, které mi připadalo celkově dost průměrné a nijak mě zvlášť neoslovilo); a 2 alba sólových interpretů (zejména z 90. let proslulý Švýcar René Baumann, známý jako DJ BoBo, který vydal za svou kariéru neuvěřitelných 13 studiových alb, a tento týden jsem si poslechl letošní novinku a právě vydané 13. album Mystorial, které je však příliš vyčpělé, až moc popové a sladce nudné, radši jsem měl jeho hitové eurodance alba, se kterými na začátku 90. let začínal; mnohem lépe dopadla novinka britského písničkáře Michaela Davida Rosenberga, který se proslavil pod pseudonymem Passenger a úspěšným hitem Let Her Go, jeho již osmé studiové album Young as the Morning, Old as the Sea, se mi ze všech alb, které jsem slyšel (zatím jen All the Things, Whispers a Whispers II) líbilo nejvíce, a ačkoliv na jeho předešlých albech se mezi spoustou vatou našla nějaká pecka, zde je to bez pecek, ale i bez vaty, kdy album zaujme hlavně jako celek a celou stopáž se nese v příjemném poklidném duchu).

 

Nejlepší hudební album týdne:
Passenger – Young as the Morning, Old as the Sea = britský romantický písničkář mi svým novinkovým albem udělal velkou radost, protože se poprvé dostal ze škatulky, ve které měl několik úžasných songů, ale album jako celek bylo zklamání, zde je tomu naopak, neboť album šlape celé a nese se na úžasné vlně, ačkoli megahit na něm chybí.

Nejslabší hudební album týdne:
Eminem – Infinite = nejsem příznivec rapové hudby, ale u Eminema jsem rap bral a dokonce se mi i líbil, jenže na tomto svém debutu se teprve hledal a rozrapovával a vytvořil své nejpříšernější album, ale vzhledem k tomu, že to je jeho začátek, tak mu to promíjím.