mokrasek

 

Často přemýšlím o naší současnosti, která je velmi hektická, otevřená až bezostyšná.

A tak se do našeho povědomí dostávají lidé veřejného života, kteří nás zhusta překvapují svými názory, postoji a projevy. Bývají pak v rozporu s naším ideálem, představou o osobnosti ... (podle Slovníku spisovné češtiny = výrazný jedinec, individualita). Nebo to byli a jsou pouze a jen lidé, kteří se zvláštním řízením osudu dostali do určitého vůdčího postavení v určité době, aniž by si to zasloužili a tudíž nebyli a nejsou všeobecným přínosem?

Zdá se mi, že jsme my Češi vždy snili o ideálu, rekovi, vykupiteli (Karel IV, Jiří z Poděbrad, T. G. Masaryk) a jimi se nechávali ochotně vést, ovlivňovat ...

Jak to bylo v tomto směru v novodobých dějinách? Připomeňme zpětně některá jména a vliv jejich nositelů (ve své době) na národ.

M. Jakeš – zobrazoval naši aktuální průměrnost, naši kolektivní bezbrannost, směšnost.

K. Gottwald – po roce 1945 – sjednocoval sny válkou zbídačených mas o lepším světě. Za kata platil až po 15 letech.

Za T. G. Masaryka měli Češi za nejvyšší hodnoty: pracovitost, morálku, hrdost, optimismus, vlastenectví a pověst: „ Zlaté české ruce ..."

E. Beneš – těsně vázán na T. G. M., ale je mu přisuzováno poraženectví, lavírování, nedostatek národní sebedůvěry. Odvedl nás pod Hitlera, pak pod Stalina? A v této době chtěla většina Čechů přežít, proto se naučila nosit dvojí i trojí tvář před diktátory.

E. Hácha – naučil lidi kolaborovat? Přijal tragický osud. A lidé jen hořce říkali: "Hácha - Hitlerův brácha."

Komunističtí vůdci a prezidenti – učili národ 40 let jednat pod vlivem strachu. Oni sami trpěli strachem, protože byli dosazeni cizí velmocí. Nakazili nás stejným pocitem. Strach měli rodiče, děti, učitelé, dělníci, ale i okresní tajemníci.

A. Novotný udělal z lidí talentované šašky a současně jejich tleskající diváky.

G. Husák naučil lidi umění označovat bílé za černé a naopak. Chladnokrevně rozdělil národ na dvě proti sobě stojící skupiny. První skupina si posypala hlavu popelem za rok 1968 a bylo jí odpuštěno. Ti druzí, kteří se nechtěli vrátit ke stádu, byli vytlačeni na okraj společnosti, života. V roce 1989 prožívá G. Husák směsici údivu, strachu, pobavení, zahanbení, zlomyslnosti, ale hlavně rozčarování. Pochopil, že také směřuje na smetiště dějin.

V. Havel se v roce 1989 objevil jako spasitel. Lid ho pověřil, aby ho zbavil nutkavého pocitu viny. Byl pro většinu z nás málem ideální osobností (vykonával za nás během normalizace všechno – seděl, psal, protestoval...). Byl pro nás osobností masarykovského typu. Avšak byl a je stále jen „jedním z nás", i když mu tehdy tleskala celá Amerika...

V. Klaus - snad nejkontroverznější osoba desetiletého období našich dějin, která kdy usedla na prezidentský post. Jeho zvolení bylo do jisté míry politickým handlem.  Svými činy i výroky pobouřil mnoho slušných lidí.  Byl prototypem pragmaticky smýšlejícího rádoby ekonoma, který se nezastaví před ničím. Absence morálky v  jeho "šachové hře" je osudný moment. Brilantní rétor, avšak bezskrupulózní člověk bude ještě hledat politické uplatnění.  Až však zcela ztratí moc, zůstane jen smutnou figurou,  jíž nastaví nelichotivé zrcadlo historici i politologové ve svých soudech.

Závěrem se pokusím formulovat svoji představu o „vskutku historické osobnosti" – možná ale také v ideálním slova smyslu.

Především musí za dlouhá léta (ale nejlépe už od mládí) zasadit sám do svého nitra soulad s veškerenstvem. Měl by mít cit a myšlenkovou sebekázeň, opravdovost i pokoru. Pevný charakter! Tím vším bude vzbuzovat důvěru, náklonnost, spokojenost všech nebo velké většiny.

Hlodají však další otázky: Jak by se nám jevily vzpomínané osobnosti v určitém posunu – v jiné době?

Formuje doba osobnost nebo je osobnost produktem doby? A co pevnost charakteru osobnosti?

Tak se mi zdá, že naše současnost takovouto „osobnost" hledá a ještě dlouho zřejmě hledat bude ...

Autor : Petr K tedy JÁ