odpadlik123

Zase takový známý kousek (vždyť je to Corbucci) a zase jsem ho dosud neznala. Podivuhodný film s absencí jakýchkoliv kladných postav. Je to poctivá corbucciovka, za hlavní hrdiny je ovšem milá rodinka naprostých šílenců, vyjma jednoho bratra, jenž se sem dostal tak nějak omylem, přesto by nerad svého otce Josepha Cottena (jehož jsem měla tu čest vidět ve špagetě poprvé a jenž je pro mne ztělesněním charisma noirů) zklamat. Je jasný, o co tu jde. O prachy. O co víc tak u Corbucciho chodí? Vezme rakev, vezme poklad, tyhle atributy dá ještě s něčím málem dohromady a vždycky vznikne docela jiný kousek. Rodina okrade kolonu a od té doby jde čím dál tím víc do tuhého a čím dál tím víc se blíží možné odhalení. Oblíbený Gino Pernice zůstane opět s oběma ušima a namísto toho si užije řádně odpornou roli. Tihle muži se neštítí ničeho. Jsou bez skrupulí. Nezastaví je armáda. Nějaká ta zrádná děvka. Aldo Sambrell coby vlastně klaďák v zajímavém cameu. Nepokoje uvnitř skupiny. Slepí ubožáci. Neznají slitování a jsou naprosto nesympatičtí, do čehož přichází Norma Bengell tvořící s nejmladším synem vlastně kladný part. Dočká se Cotten svého krvavého zlata? Udělat hlavními hrdiny filmu zcela záporné zločince, to snad dokáže jenom Corbucci, ale ono mu to vychází a je to náramně zajímavá studie. Moc pěkný režisérův rukopis mi kazil jeden dojem, a tím byla hudba. Zvlášť když jela kolona na začátku, čekala jsem nedočkavě, aby už ji někdo přepadl. Po zjištění že Leo Nichols se rovná Ennio jsem usoudila, že to nebylo vlastně tak zlé, ale Ennio, bylo to náročné vydržet...:)

Odkaz zde

Snadno zapomenutelný film s několika nezvyklými atributy. Těmi jsou za prvé vlastně americké pojetí. To, co následuje po začátku, vypadá na dokumentární zastavení u poklidných rančerů předvádějících kterak se značkují krávy. Záhadná skupina banditů však uloupila hned na úvod při příšerném masakru těmto rančerům koně, hlavní hrdina, kulturista (či co) Steve Reeves, se tedy vydává se svým bratrem a jedním dříve trestaným honákem získat koně zpátky. Je ovšem zákeřně podveden, přepaden a dostává se se svým bratrem do Yumy, nejděsivějšího vězení v Americe. Poté, co zjišťuje, že hlavním hlídačem sadisticky se vyžívajícím v násilí a úpění vězňů je Nello Pazzafini zjevně si plně užívající svou nevelkou roli a poté, co zůstane jeho přičiněním sám, rozhodne se pro útěk a pomstu. Jako že se tu mihne známých postav spousta, nikdo se tu moc neohřeje. Ať Nello (ten je aspoň extrémně odporný), Bruno Corazzari v chvilkové, přesto zajímavé roli či Rosalba Neri coby žena podivného jména Incarnacion - též jen coby oku lahodící chvilková výplň filmu. Na straně záporáků se to hemží tolika lidmi, že je těžko se v nich vyznat a hlavní týpek vypadá jak hrdina z Demofila. Co tohle vyzdvihuje je dokonalá Barboniho kamera zachycující nepřeberné množdství úžasných exteriérů (doplněných např. o známou skálu - a hrdina se z něj klidně vrhne. Inu, to nepřežije, řeknem si. Ale kupodivu, od minula se dole objevilo moře, tedy v pohodě může uplavat svým nepřátelům. Závěr je točen zjevně ve stejném lesíčku jako jiný film, div, že se tam nemihne Chuck Moll se svou partou sportujících kamarádů. Hudba zvláštní, celé tak trochu moc roztahané. Ale jo, dalo se to.

Odkaz zde

Jedno velké překvapení. Čili, (vlastně stejný spoiler jako předtím) tenhle film je vlastně ¡Mátalo! postaru, avšak stylem proti tomu zcela normální. Přesto se vymyká průměrným kouskům. Jeden z nejvíc matoucích úvodů (a popis na čsfd mě taky přesvědčil o něčem úplně jiném a nalákal na nějakou pokleslou Belle Star) po kterém se divák mylně domníval, že půjde o běžný klišovitý zcela tradiční kousek se strašně hezkou úvodní skladbou. Čtyři psanci (z toho jedna žena, jeden od šibence odřízlý šéf, jeden totální magor a jeden při přestřelce u přepadení dostavníku střelený chlapík) ženoucí se přes mrtvoly za kořistí, přičemž nikdy nevíte, kdo komu může věřit a kdo usiluje komu o život. Zní to docela klasicky. Poté, co se však trojice pozůstavších usadí v opuštěném městě duchů s jednou truhlou plnou peněz a venku se ve větru pohupuje vrzající houpačka, začíná to být jaksi povědomé. Že jde o původní verzi zmíněného ¡Mátalo! mi došlo až trochu později,

ale že mi tohle objasnilo všechny nejasnosti (a že tam jsem nepochopila nic) z děje oné vykrádačky, je fakt. Je to spíš psychologické drama, než spaghetti. Žádná postava není nikterak sympatická. Opuštěnou budovou se plíží tajemná postava. Neznámý útočník ohrožuje na životě partu krutých záporáků. Všichni do jednoho jsou suroví a bez slitování. A do toho do města přijíždí pan Benny Hudeček s ženou (jež právě pohřbila svého manžela) osobně! Nováků už je evidentně plná Amerika, tedy našinec jiného jména se rovněž neztratí. Velice tísnivé prostředí a stísněná atmosféra (doplněná chvílemi hudbou jako z Kočky a kanárků) zaručují nečekaně solidní hororové kreace. Na plné hodnocení to snad není, ale vzhledem k původnosti příběhu a vzhledem k tomu, jak jsem se chvílemi strašně bála, dám ho klidně.

A ta skladba Il prezzo dell'oro s diskotékovou vložkou je prostě úžasná....

Odkaz zde

Nejdelší dobu čekající kousek, jenž díky svému pozdnímu datu jako vždy vzbuzoval obavy. A jako vždycky bezúčelně. Tučňák Franco Nero vrhající šikovně nožíky se nám změnil k nepoznání, vida jeho dlouhé pačesy a vousy, působí spíš jako běžnou délku porostu hlavy překročící hippík, než indiánský míšenec. Patrně jej taky dost znervózňují, jelikož se ocitá více než často v depresi, nevěda, jaký je jeho účel v životě, proč tu vlastně oxiduje a co si počne... Doma ho ovšem protentokráte nečeká Hilton, nýbrž přes všechno optimticky naladěný nabílo natřený Willy coby otec a k tomu tři velmi milí bratříčci. Keoma je založení humanistického, odhodlán pomoci všem místním lidem ocitajícím se v nouzi uprostřed morové nákazy a přes všechen odpor záporáků dopravit sem léky atp. A zachránit těhotnou ženu! Ať se však snaží, seč může, na každém rohu ho znervózňuje velice nepřátelská stará vědma prorokující zkázu a evidentně Franca velmi deprimující. Není divu, být osamělý hrdina v takovémto zkrumpovaném místě světa není nic veselého. Naštěstí má k ruce zkrachovalého Woodyho Strodea, svého otce a místního doktora plus onu ženu blížící se stále více ke svému dni.

Ale proti němu Donald O'Brian? Nevýraznějšího záporáka aby pohledal, není sice na scéně moc, ale prakticky ani když je, nezapůsobí.

Ne tak bráchové v lánech obilí kující velmi nehezké pikle nejen vůči vlastnímu bratrovi. Zpomalené záběry tak trochu přehnané, zato velmi neobvyklé flashbacky naprosto odzbrojující. Moc veselý film to není, městečko řádně časem zdevastované, přesto to není tak depresivní a v skvělém Georgíkově scénáři možno najít i zajímavé konotace (zastřelil Bena a Charlieho, heh :) Duo de Angelisových tomu dodává podivný nádech, po chlapovi pyšnému na svůj neposlouchatelný chraplák v Mannajovi (ovšem zazní i tady) tentokráte žena pyšná na svůj znepokojivý ječák a vzbuzující dojem, že každou chvíli porodí. Krásné záběry, fajn příběh, žádné přehnané násilí (evidentě diváci byli čím dál konzervativnější - a to George prý plánoval jinačí úvod), opět takový milý tradiční kousek vzbuzující velký smutek z toho, že když už to měli autoři tak dokonale vypracované, skončili v tom nejlepším.

Odkaz zde

Začínaje Halelujou se po krizi objevily samé fajn kousky a tohle je jeden z nich: Lawrence se mstí. Naučí se střílet (s čímž nás autoři neotravují, a tak se to trochu vymyká jiným jeho filmům, kde je často zbraň neovládajícím nevinným hochem) a vyrazí pomstít svou rodinu.

Je to rozhodný muž, když se rozhodne někoho oddělat, oddělá ho přes všechny protesty a nejvíc svou kreací vlastně připomíná Garringa, ačkoliv tady na straně práva. Poslední ze zabitých mu ovšem prozradí zajímavé věci, i vydává se do nedalekého zajímavého městečka. Naráží tu na pár fajn lidí, přátelského staříka hrobníka (jehož humornost je dána především děsivým portugalským dabingem, jinak je v pohodě), podivného kněze, místní zpěvačku, nezbytnou sklenku vody u baru a Lulliho právě neúspěšně vykrádajícího místní banku. Ale zločinci se prý co nevidět vrátí a celý film se vlastně nepočetné osazenstvo na ně chystá, Peter násilím udržuje v podniku jedinou tanečnici, pianistu a ve vězení bandu bláznů, aby Lulli došel názoru, že je všechno v pořádku a může bez obav přijet!

Lenzi mi po Kriminálovi dokázal, že je vážně kádr a tady ukázal něco, co je v žánru naprostá novinka, a to tlupu šílenců vyjící v noci na měsíc, vzájemně se škrtících, v městečku nikoho nijka extrémně neznervózńující až do té chvíle, kdy všichni (od sexuálního maniaka přes pyromana po muže trpícího amnézií) s Fajardem disponujícím velkou sekyrkou, uprchnou. Film se vyvíjí docela zajímavým způsobem (i s poměrně překvapivými zvraty), blázni se šíří městem ohrožujíce nevinné ženy či podpalujíce vězení a Lulli má sice na triku všelicos nepěkného, přesto mi byl coby smolařský zločinec docela sympatický. Závěr na hřbitově s nepochybnou náboženskou provokací je pak naprosto geniální. Hudba chvílemi prostě neexistuje, ten úplně jednoduchý motiv je ale celkem fajn. Milý kousek.

Odkaz zde

Tenhle film jsem znala dlouhou dobu bez titulků, ale až s nimi konečně úplně pochopila, o co šlo. Nu, nebudem si namlouvat, ale Carnimeovi odlehčené pojetí víc než svědčí. Hilton tu není Sartanou (neštěstí) nýbrž Halelujou pátrajícím po diamantech nedozírné ceny.

Že po nich jde ještě spousta dalších osob není překvapením, protože zcela typický dějový model je tu splněn. Ale tady funguje o moc líp. Hilton si chodí, sem tam někoho bací (třeba jeptišku), sem tam dá někomu do jídla projímadlo (třeba Rikovi), sem tam někomu zarazí vývrtku do nohy (třebas zaměstnavateli Camardielovi) a velmi zákeřně se snaží vyřídit veškerou konkurenci zahrnující svatou Agatu Flori, tradičně v době, kdy už to divák nečeká, se objevujícího Southwooda tentokráte coby kozáčka odolného jak proti vodě, Hiltonovu charismatu, se svým odolným hudebním nástrojem (opětovně sjetý Rossi to pozná na vlatní kůži) či celou bandu falešných mnichů v čele s Rickem Boydem, u něhož by mne nikdy nenapadlo považovat jej za předního hrdinu filmu, jako tomu bylo v Sartanovi. Jeho parádní kreace s naprosto perfektními vtípky a suchým humorem (podtrhnuto skvělými titulky, thanks Oik) je, mám dojem, vůbec jednou z nejlepších postav filmu (ačkoliv tady to ani nemusí zachraňovat). A to provázáno tak trochu hororovou atmosférou (viz Hiltonova skříň), naturalistickým Camardielem (viz operace), historickým nádechem (viz časové ukotvení s rytíři kontra elektrickým drátům podobný telegraf) a samozřejmě velkým kliďasem Hiltonem, jehož velmi nesportovní metody jsou zcela typické a jehož pobíjení svatých otců v klášteře zaručuje nebývalé možnosti. Humor funguje snad jen na dlouhou bitku v prádelně, ale jinak to moc potěšilo a překvapilo. Hudba pak dokonalá, jak už to tak u mistra Ciprianiho bývá. Pokud Carnimeo zjistil, že na komedie bude lepší, rozhodl správně, ačkoliv dvojky se už jenom kvůli ohlasům bojím dost.

Když se spojí Yankee a kozák, můžou dobýt celej svět...! Politická provokace?

Odkaz zde

Člověk je sadista a zkouší, co vydrží. Pravda, vydrží hodně, ale tohle už je moc. Patrně jedna z nejhorších sraček pod sluncem podtržená humorem, inu, viz MacGregorovic jednička ještě patřičně zveličelá. 1 a půl hodina životního utrpení, nepopsatelné, neskutečné, rejžův humor vybroušený do naprosté dokonalosti. Za celý film pobavil jeden jediný vtip plynoucí pouze ze skvělých slovenských titulků („Prepáč, apač...", toť celé). Ale ano, je to možné, i první McGregorové byli překonáni! A to po všech stránkách. Zde už není jen 7 synů MacGregorů plus láska jednoho z nich, zde je přibrán ještě stejný počet žen! Nevynahradí nám to ani vždy sympatický kaskadér Zamperla, nezkažený Dell'Acqua ani hlavní Gregor David Bailey, zástupce to zřejmě vlastním rozmyslem neangažovaného Woodse (jenž ať místo tohohle šel na cokoliv, muselo to být lepší) a jenž vypadá jako zcela identický dvojník Clinta Eastwooda. Zápletku točící se kolem šetrnou starou generací skotského klanu zakopaného a lupiči vykopaného zlata, po jehož stopě se vydává naše báječná sedmička, Gregorova žena ve spodním prádle a Camardiel (zde opilý i podle scénáře) a jeho 6 velmi od rány založených dcer netřeba popisovat víc. Humor nepopsatelný.

Bitky úhlavního Skota s konkurenčním otcem Camardielem coby Irem kvůli sporům „čí whiskey je lepší?", rázné ženy střídavě své ctitele bijící, kopající a masakrující, střídavě je ctící a na ně zbožně hledící, pojízdná zubařská ordinace převážející veselou skupinu zubaře zjevu řezníka a jeho dcery - největší to krávy světa, to vše zní příliš dobře, než to působí. Hlavnímu záporákovi, nebohému Leo Anchorizovi (s bolestí zubů, to bude humoru) s poskokem ztvárněným Pepitem Tigrerem člověk milosrdně přeje, by zemřeli co nejdříve a aby se nedožil tradičního vrcholu filmu, kdy z jakéhokoliv nebezpečí a přesily svým synům ochotně vypomůže stará generace ve skotských sukních a s nezbytným macgregorovským dělem. První půlhodina přežita v modlitbách, zbytek už pouze protrpěn, abych mohla oprávněně říct, že to byl jeden z nejtrapnějších kousků, co znám. To dokonáno prazvláštní hudbou „Ennia Morriconeho". Tradiční song z prvního dílu zůstal, ale objevily se jiné: Hrst dolarů zařazena ve chvíli nahánění dívek zvrhlou partou po břehu jezera, to fakt bolelo. Mexické songy z Kulky nejsou překvapením. Co mě překvapilo nejvíc, bylo Preparati la bara, jež je zcela nepochybně novější, ale jeden z jejích hlavních motivů byl tady v celé své kráse. Že by kradli tam a tohle byl originál? Film hrdě se tyčící i nad mnou po všech stránkách nejuznávanějším majstrštykem Petrolejovým princem. Au au. A toho Pizzutiho vyváleného v barvě mi tu bylo sakra líto...

Odkaz zde

Nepokračovalo to vůbec dobře. Carnimeo sice potěšil, když nahradil v Sartanovské jízdě Paroliniho, o to však už méně, když Garka nahradil Hiltonem. Děj je strašně rozvleklý a zakládá si opět na režisérově oblíbené zápletce. Lidí jako na orloji (což bylo ve všech Sartanech), ale vlastně nikdo není nijak potřeba. Hilton má určitý charakter: má rád vejce a střílí své nepřátele skrz bochníky chleba. Je zatraceně rychlý a Nello by s ním rád poměřil své síly. Není zrovna moc sympatický. Stojí proti Nellovi Pazzafinimu, jenž tu sice má větší roli, ale zase je k ničemu. Hrubě nevyužítý je pak jindy geniální záporák Lulli, jehož neznat, jistě bych si ho ani nevšimla. Carnimeo opakuje svůj model: jeden ikonický hrdina (Hilton), jeden poklad, spousta lidí, co ho chce a po třičtvrtě hodině dorazivší parťák Southwood (rád přežívající vlastní úmrtí), patrně, kdyby to Hilton sám neutáhl. Taky že to neutáhne, ale ani tu nějak nemá chudák co tahat. A to málo, co tam je, se rozhodně Southwoodem nevytrhne. Jeho prapodivný hošík v bílém obleku a s paraplíčkem čtoucí Lady ze Shalott je jednou z těch nejmíň sympatických a jednou z nejotravnějších osob a zpodobněním se blíží Reedovi v Dio li crea! Ještě, že nemá víc místa... Všem nám už je jasné, kdo to všechno shrábne a na zbytku vůbec nesejde, rozpočet malý jako obvykle. Kousek hudby fajn, ale zazní patrně jen jednou. A do toho přijdou dva maniakální bratři Rossi a Boyd, díky nimž to u mě nezapadlo do naprostého odpadu. Vnáší do tohoto pokojného otravného městečka po čertech dusnou atmosféru a chtějí udělat nějaký ten vyrvál, na hostinském praktikovaným násilím počínaje, ženou (též toužící po prachách) konče (Chceš ji uříznout vlasy? Nejsem kadeřník. Tak vyříznout jazyk? Nejsem chirurg...). O Rikovi víme, jak dobře to s kudlou umí, ovšem jediná nadějná dějová linie je přerušena vstupem teplého Southwooda (jenž se zjevuje pravideně z důvodů, by ochránil slabou ženu, když náhodou Hilton nemůže). Úchylný smích nadšeného Rossiho a nezapomenutelné cameo Boidovo (který byl patrně moc dobrý a bylo třeba se ho rychle zbavit) jsou tím jediným, kdo to vytáhl.

Odkaz zde

Tento LSD film mě alespoň, když už nic jiného, lákal (a už dost dlouho taky čekal) oním jiným pojetím a stylem. Ale i to bylo nakonec na umření. Ona je nová vlna kombinovaná se sjetými hippíky moc hezká věc, ale postavy jsem nepochopila, jejich chování (jestli se dá potloukání se po opuštěném domě za houpající se kamery a neurčitého záměru říkat chování) nepochopitlené. Když se to vezme kolem a kolem, formou to sice může být zajímavý počin, ale je to úplně o ničem. Jediné, co mě odradilo od opuštění obrazovky po protrpené třičtvrtěhodině byl právě přijíždějící Lou s bumerangy, jimiž je přichystán odporné sjeté bandě přichystat horké chvíle. To zní taky fajn, není mu toho ovšem vlastně dopřáno, jelikož je v okamžiku zajat a po zbytek děje mučen, což ale přes všechno byla na druhou stranu první a poslední normální děj připomínající vložka v jinak zcela nepochopitelném umění mně utajeném. Lehkou zápletku to má, (spoiler) ale poté, co jsem viděla Dio non (článek kousek nahoře) chápu, že i ta byla do posledního detailu vykradená odtud (konec spoileru). Nuda nuda, šeď šeď, ovšem na desetiminutové tančení hippíků zkoušejících si oblečení místní stařeny (jež proti tomu něco má) a vlajících v prostěradlech nelze jen tak zapomenout. Bohužel patrně jeden z nejotravnějších filmů (jen mimochodem, byl to vůbec film?), co znám...

Ale za Loua a jeho bumerang (což je patrně ještě krom jedné věci jediné novum oproti předloze) jednu.

Odkaz zde

Stručná charakteristika v několika málo větách: Z trilogie Ferroni & Gemma se mi tenhle kousek líbil kupodivu nejmíň.

Chvílemi je to v pořádku, ale značnou část děje v tom vůbec nepoznávám pohádkový rukopis největšího pohádkáře špaget (on je taky jediný, komu se to dá tolerovat a ještě je to zábava). Jižan Gemma se vydává po boku svých přátel i nepřátel ze severu předat důležitou zprávu. Dozvíme se tedy opět něco o politice občanské války (začátek, než ovšem dojde na mydlení Pizzutiho, vypadá skoro stejně jako jednička). Nepřítel je velmi odporný, žákeřný a zrádný. Gemma je vcelku čestný muž, přesto mi tu ale není vůbec sympatický. Na začátku, kdy to dá s kladným optimisticky naladěným Nellem Pazzafinim dohromady je s hochy zábava, pak ale jeden z nich mizí prakticky ještě před rozvitím děje a místo něj se objevuje podivná ženská lehčích mravů, hrdinka to srdce toho druhého. Její zpěvy a tance, její zjev a celkově její postava je zvláštní (ačkoliv ve Wanted jim hrdinka ulítla asi ještě víc, ale zas se neprojevila), tím spíš, že to vůbec není Gemmův typický typ, ale její odhodlání je veliké a společně s José Calvem dovedou ještě věci... Nicméně, druhý partner na cestě za povinností než se Giuliano trhnul, byl Ángel del Pozo (znám nám zvláště ze Sollimy a mne coby jeden z největších elegánů ve špagetách), a ten už má velmi odlišné plány! Záporáků je tu vůbec tolik a dalších postav ještě víc, že by se v tom nevznal ani generál Lee, o Grantovi nemluvě. Gemmovi se tu dostává velmi původního mučení, stejně jako celý film se mi zdál na Ferroniho překvapivě drsný. Poté, co ženskou zavřou do kůlny už nějak nevíme, kam to spěje, ale vynahradí to oslepený hrdina na farmě na pospas bandě zabijáků, kteří začínají postupně umírat za nejasných okolností – za tak hororovou atmosféru by se ani Hitchcock vůbec nemusel stydět. Hudba krásná, lokace krásné, Lorenzo Robledo přeživší, dohromady to bude na stejné hodnocení jako zbytek, ale ta pohádkovost prvního dílu, ta mi tu chyběla.

Odkaz zde

Namachrovaný Dean a živelný projev úchyla Martellanzy. Zní to zajímavě? Věřte, jistě víc, než to nakonec působí. Jak mám vůbec hodnotit něco takového?

Stručná charakteristika ve více větách: Nejodpornější kousek, co si lze vůbec představit (nicméně já si to této doby ani představit nedovedla). On rudý Dean nenaznačuje žádné profesní kvality, ale jen ze zvědavosti mě to lákalo. Přiznám, tímto filmem Ballantine milosrdně zapomenut, na tuto roli se nehrabe ani náhodou. Zdál se vám nesympatický? Nejradši byste jej zabili na první pohled? Zde je Dean vysoce postaveným pistolníkem, jenž je najat městečkem k vyšetření loupeže v místní bance. Reed od prvního okamžiku usuzuje, že nikdo jiný ve filmu již není potřeba, protože se z pohledu naň každému rozklepou kolena. A komu ne, toho oddělá! Přijede si do města. Někoho potká na ulici, zmlátí se s ním. A co pak udělá? Ve finále ho oddělá. Zcela bezdůvodně. V hotelu už je na něj koneckonců přichystán uvítací výbor, jenž se obdivuje všem jeho odporným činů, v čele s odporným Mexičanem (znám coby druh Johnnyho Yumy). Všichni jej obdivují. Je prostě epochální. Po každém činu se vystaví na odiv, jaký že je machr, tahá si do pokoje všechny ženské (a zřejmě nejen ženské) v podniku i městě, jde si zatančit, přičemž celý saloon nadšeně tleská tomuto úžasnému muži. Když ho někdo otravuje, nelíbí se mu či mu prostě jen vstoupí do cesty, v klidu ho oddělá do zad. To se tu mísí s jakýmsi podivným humorem postarší senilní městské rady, ženských předhánějících se o jeho přízeň přímo u jeho vany a Deanem svlékajícím se na možných i nemožných místech, jenž po každé vraždě/bezdůvodném zmydlení či zesměšnění protivníka a jiných přidá mravokárné poučení....

Nemusel by to mít na první pohled docela snadné. Na druhé straně barikády na něj totiž čeká zcela nejsjetější a nejšílenější protivník, Pietro Martellanza ve svém živelném úchylném projevu, po jehož boku (jako snad v každém filmu) opět pracuje Lulli. Najde se tu pár známých tváří, které ale při pohledu na Deana okamžitě blednou. Jediným, kdo ne, je Martell (zjevně výhradně díky alkoholu či drogám, jež je nucen po celý film požívat). Ale i na něj už se rudý bratr chystá, zvláště, má-li onen značný majetek (jenž by se Deanovi mohl hodit), jelikož se mu nezamlouvá (nepsala jsem něco podobného u J. Yumy? Proti tomuhle byl zlatý) a jelikož je prostě rozhodnut být ve filmu zcela sám. Jedno procento věnované záporné straně na sebe tedy strhává veškerou pozornost, od psychického nátlaku na poskoka, jenž se sám ochotně pobodá a prostřelí ruku až po prakticky využitou Martellanzovu hůlku skrývající překvapení, s nímž by (pábůh ví, že jsem se modlila, aby se tak stalo) mohl konečně zabít přiteplalého Deanova Mexičana. Na to je ale moc mimo. Dean dostane jedinkrát za celý film trochu po hubě, za což, jakmile je okamžitě osvobozen, jim nedá opětovně do huby, nýbrž všechny odzbrojené zastřelí. Jak jinak, že? Dost zvláštní chování veškerých postav, Dean kam jde, tam dokazuje, jak je úžasný. (Arizona či Surehand můžou jen sedět v koutku) Autor hudby se zjevně rozhodl, že podpoří už tak debilní dílo tím nejdebilnějším doporovodem, to doplněno o závěrečný hrdinský song superhrdiny, při němž už má člověk pádnou tendenci nevydržet. Neskutečný, odporný, nesympatický jest velmi slabým slovem, něco takové není možné jinde vidět. Za nejneskutečnějšího záporáka (vskutku to pouze hraje?) ty dvě hvězdy.

Odkaz zde

Stručná charakteristika v pár větách: Není to příliš špageta. Ale špagetové obsazení tomuto filmu dodalo neobvyklý lesk. Městský týpek Gemma musí kvůli dědictví vydržet po určitou dobu se svým zemitých bratrem žijícím v divočině, se kterým se nemá v největší lásce. Otřepaná zápletka v režii Tessariho musí dát do hromady něco hodně střeleného. A ano, dala. Obraz jako z televizní inscenace, u interiérů divák pouze čeká, do které díry, jakou podlahou herec propadne či se na něj sesype kartónový strop, přesto režisér i s těmito minimálními náklady měl zřejmě odvahy dost, pozval své staré známé (s Gemmou oblečeným v oděvu ze Střechy z oblohy v čele) a udělal říznou frašku. Chvílemi to není špatné. Návštěvy bratrovy haciendy (dokud ještě stojí) Chrisem Huertou s podamlovanýma očima a celou bandou (bacha, to přinese dost mrtvol), návštěvy Gemmovy papundeklové koupelny Huertovou bandou (ano, mistr nezklame, dá si opět koupel, přičemž se využije vše od namydlené podlahy po pistoly v pěně vany) a velice zajímavé Casasovo vozítko, přičemž když to dají dohromady a jdou vykrást dostavník, člověk by jim skutečně něco přál získat. Ne však to, co odcizí, a to umečenou nesympatickou ženskou, do níž se (jak jinak), zamiluje Gemmův bratr učící se z velké lásky péci palačinky. Soucitíme zde překvapivě se skeptikem Gemmou a přejeme si, aby táhla, totéž však i její otec, jenž ji pro změnu nechce doma a touží po tom ji vdát za každého, kdo se objeví na scéně. Jo, příběh nezní jako špageta, je to velmi ztřeštěná Ducciova komedie, nicméně nikterak neurážející (ale mušketýři se mi líbili o dost víc). A nácvik přepadání dostavníků či bratr celý v sádře (má raněné city) nebyli špatní. Ale pozor, nedávat si před tím trailer! (a jako vždy, jí ho viděla dřív)

Odkaz zde

A, ještě jsem zapomněla :)

Začátky jsou vždycky těžké, ale podpoří-li je začínající Morricone, pár pěkných exteriérů a fajn titulky, nemusí to být tak špatné.

(a ještě neopomeňme charizma Richarda Harrisona ;)

Stručná charakteristika v několika málo větách: „První kus" spaghetti žánru? No, nevím, ale zajímavá zkušenost rozhodně.

Celkovým pojetím to nejvíc připomíná německé pokusy, ale člověk je k začátkům tolerantní. Hlavní hrdina "Gringo" Harrison - ještě zcela mladý a bitvami v Mexiku čerstvě protažený to muž - se vrací do své adoptivní mexické rodiny, kde však nachází mrtvého otce, postřeleného bratra, prázdnou skrýš tam, kde mělo být zlato a ráznou sestru chodící stále v kalhotech. I rozhodne se s tím něco udělat. Ve městě nachází samé přátelsky nakloněné domorodce ochotné mu pomoci v nouzi a jediným, kdo se jeví velice liknavě a nepřátelsky je místní šerif se svou bandou. Přesto, po celý film (ač kromě těchto několika nevidíme žádné opodstatnění) utiskovaná mexická rodinka propaguje tvrzení

„Jsme přeci Mexičané a všichni nám tímto ubližují, jsou na nás krutí a nejradši by nás viděli pod drnem". No uvidíme!

V ději se chvílemi autoři ne zcela orientovali, Morricone chvílemi podivný (song Gringo like me pěkný, ale moc nevyužitý), chvílemi úplně vidíme zmláceného Clinta plazícího se nebezpečným městečkem v Hrsti dolarů, přesto už jsou zjevné znaky budoucí geniality :)

K odhalování neznámých vrahů pomůžou zajímavé rekvizity (a hele, tady někdo ztratil podkovu, tak to bude jednoho z nich atd...), mihne se tu už tehdy krásně zákeřný Sambrell, Harrisonova sestra v růžových šatech na pikniku (vskutku kuriózní scéna) a tak trochu zvláštní smysl pro spravedlnost (když mi štípli zlato, přijedu, přepadnu je, někoho zabiju a zlato si vezmu), přesto se tři skautíkovští sourozenci dohrabou do jakéhožtakéhož závěru.

Takže, stejně jsem radši, že se nám to časem posunulo spíše do Leoneho směru.

Odkaz zde

Pravdou, první, co jsem viděla, byl trailer. A to takový trailer, jež mě definitivně odradil na dobrý půlrok.

K podobným kouskům mají totiž podobné upoutávky zvláštní kouzlo a to to dát všechny největší blbosti dohromady, udělat z toho řádně třaskavou veselici a divákovi se protočí žaludek, jen to vidí.

V celku tam ale paradoxně zas tolik těch blbostí není.

Stručná charakteristika v několika větách: A po depresivních Příšerných dnech něco úplně jiného.

Mladý Dart (Timothy Brent) se vydává (po počáteční dortové bitvě v jeho veselém rodném městečku) na zkušenou a je rozhodnut vyhledat tři vysloužilé hrdiny: MacAthose, Portlanda a Aramireze (nezní už to podezřele?). Hlavní hrdina jest mladík v modračkách cestující na těžko zvladatelném oslu, disponující praktickou biblí skrývající překvapení a střetávající se hned na úvod s Francouzem Fajardem, jehož z komedií neznám a on evidentně taky není zcela nadšen, že se sem dostal (viz 10 krát opakované pošpinění jeho oblečku), ten má však velké plány. Vypašovat zlato do Mexika. A mladý Gaskoněc (jenž všlicos vyšpízuje komínem) vyráží za štěstím a tedy za třemi nepostradatelnými kumpány, u nichž se velmi sympaticky uvede - Dart se projevuje coby nepříjemný fracek, kazící Aramizerovi (Anchoriz) jeho svádění kyprých domorodek, Portlandovi (Huerta) jeho chuť k jídlu a McAthosovi (Eastman) fascinující karetní zápas (ten italský přeborník na karetní triky tu předvedl za úžasného Rustichelliho zpodobnění tradiční mexické písně nejúžasnější číslo, co jsem kdy viděla). Tito chlapíci se přesto dávají dohromady a coby doprovod Mylady Karin Schubert (něco skrývající?) doprovázející její vůz s červeným křížem na strastiplné cestě do Mexika.

A nastává bláznivá podívaná nevyjímající kungfu bitku s Číňany, rozmlacování exteriérů saloonů, velmi původního mučení bandity, potírání celého cirkusu či bitva o Dartův sýr. Hrdinové si přesto zachovávají svou důstojnost, svůdník ve svém působivém oblečku, svaly skupiny na honbě za jídlem, rozum skupiny McAthos se svou věčnou láhví s brčkem a Dart slepě věřící ženě svého srdce, přičemž jeho tři přátelé jí již dávno věřit přestali. Prohlédne zaslepený mladík spiknutí a získá (za pomoci svých přičinlivých přátel) uloupený majetek (nebo, za pomoci svých přičinlivých přátel, o něj bude oloupen)? Ze slovního humoru bohužel (či bohudík?) nemám moc, ze zajímavých akcí o to více (muž myslící si, že je kukačka, nezapomenutelný).

A kde jinde lze viděti běžet po střeše vlaku celý cirkus? Pokud by se to někomu nezdálo jako poctivá špageta, má jistě pravdu. Ale tohle je zkrátka taková sympatická ptákovina, že se na to zas ráda podívám. (že bychom tu jednu hvězdičku ještě přidali?:) Jen by neškodily nějaké ty titulky.

„Všichni za jednoho! Flašku pro všechny!"

Odkaz zde

Stručná charakteristika v pár větách: Film s jednou z nejpodivnějších atmosfér, co znám. Jakési alpské prostředí jen vybízí k představě, že se z hor co nevidět vyřítí nějaký ten tyroláček. Ale vyřítí se někdo docela jiný. Za prvé žena, láska to hrdinova. Ale když už má Itálie tak dobrý vkus na herečky, kde vzali tak strašně ošklivou ženskou (běhající navíc po rozlehlých lukách v jakýchsi svatebních šatech?)? Z druhé strany se vynoří parta zlatokopů v čele s Brunem Corazzarim v jedné ze svých největších rolí. A na mou duši, málokdy a málokdo byl tak odporný, jako on zde. Hnusný vágus zabíjející nevinné občany z prostého potěšení z věci a znásilňující, koho potká. Z dostavníku dorazivšího z civilizace se vynoří ještě někdo, hlavní hrdina George Eastman jménem „George". Kromě zmíněné ošklivé milenky je ještě majitelem zrzavého přelivu, příbuzným veselé rodinky svého bratra, vlastníkem čerstvého diplomu ze studií doktořiny a mužem optimisticky si plánujícím svou budoucnost. Jo, kdyby. Děj se totiž tak nějak nerozběhne. Bruno a banda (včetně Ricka Boyda a opičáka Smithe) páchá hrozná zvěrstva. Nejdrsnější části (zpravidla znásilňování) se velice liší kvalitou obrazu a zůstávají zjevně v německém znění, inu, Amerika má ty softverze. Uprchlý vězeň Nelo Pazzafini, jevící se z prvu jako justiční omyl, nakonec dokáže, jaký že charakter to vlastně je. Městečko se hemží divnými obyvateli a snad nejošklivějšími ženskými, co jsem zatím kde viděla. Snad mohu prozradit, že v 50. minutě je doktorova rodina přepadena a zavražděna a on (opět v době masakru mimo bydliště) už nemyslí na nic, než na pomstu. Šerif Lollobrigida (!) je přeze všechno humanisticky založen: „Tvým úkolem je životy zachraňovat, ne je jiným brát." Dramatické útěky z vězení a naturalistický porod jen dokreslují podivnou atmosféru. Ale to nejsilnější na celém snímku je nezvyklá kamera. Záběry na poklidnou loučku, idylka, najednou nájezd na křoví a z něj zvrhle zírající Rick Boyd (či jiní), tomu se říká šoková terapie. Tak nějak ani nevíme, kam až to dospěje, je to velice pochmurné a divák si jen přeje, aby se životem zničenému doktorovi pomsta podařila. Ale co bych si přála ještě víc, aby přestali dávat Georgeovi zrzavou paruku!

Odkaz zde

15. 7. 2013 oslavil své 78. narozeniny Gianni Garko, mistr spaghetti westernu a muž veřejnosti znám zejména coby Sartana.

Hodně zdraví a (třebas i westernových:) úspěchů do dalších let!

A věru mne mrzí, že jako hlavní novinku musím uvést zrovna toto... Ono se mi zdá, že to byl jeden z nejslabších kousků žánru.

Stručná charakteristika ve více větách: V domění, že půjde sice o nikterak přehnaně originální, ale přece kvalitní kousek (vždyť je to Corbucci, no ne?) jsem si dala tohle. A byla to nuda až na půdu. Hlavní hrdina obzvláště nezaujme (možná by udělal líp, kdyby se dal alespoň do zpěvu), přijede pomstít svého zákeřně oddělaného bratříčka a najít uloupené prachy, čímž ale vlastně tak celá zápletka končí.

S kým se potká prohodí pár slov zakončujíce slovy „nemám žádné přátele", jen tak si projíždí kolem, nenechaje se vtáhnout do žádného problému, takový nezničitelný týpek kterému neublíží ani dvojitý průstřel žaludku (neb nosí neprůstřelnou vestu). Stává se ochráncem nedůležité dívky (s násilným otcem Serge Marquandem) a po roztržce v saloonu (vzduchem prolétne i Pizzuti) objektem zájmu šerifa, u něhož divák až do konce pochybuje, zda to, jaký je trouba, jenom nehraje. Bezcharakterní obyvatelé hříšného města s jednou krutou courou v čele, která má náramně snaživého ctitele G. Perniceho, jemuž je protentokráte necháno i to ucho na svém místě a přes svou epizodnost mě zaujal víc, než hlavní hrdina. Kromě El Diabla, ovšem!

Mario Adorf lpící na písemných záznamech svých hrdinských skutků až do poslední chvíle jakoby sem zabloudil z idilické mexické selanky. Srší vtipem, optimismem, sympatičností a nic mu nevadí, že nemá ruku, potřebný příběh, solidní protihráče ani důvod se tam vlastně vyskytovat. Kdyby byl aspoň za záporáka, ale ani tuto výsadu mu nenechají. Jakože tohle všechno není zábavné, alespoň se to pokouší vypadat tradičně. Avšak do toho hippies. Odporná skupina zdrogovaných teenagerů napadající své okolí, okrádající nebohé občany, nabádající nevinné dívky k omamným látkám, nejasné příslušnosti a nejasného určení, přestože jsou svému okolí nebezpeční a na pohled neúnosní, nikomu to evidentně nevadí. Tahle odporná skupina narušuje sice nudné, ale alespoň jakž takž normální vyznění filmu. Závěrem, Corbucciho by v tom člověk sotva našel. Není tam nic osobního. Žádné typické násilí, žádná krev. Hrdinové mi byli ukradení. A o nahých obyvatelích se mi bude ještě dlouho zdát v nejhorších snech. Upřímně, nebýt Adorfa, nedokoukala bych to...

Odkaz zde

Stručná charakteristika v několika větách: Pro Tonyho byl evidentně prach pouště příliš horký a westernové prostředí příliš tradiční, i vydal se tedy nečekaně, za volání své uprchlé Pussy, do zasněžených hor Klondiku. Chvíle pobytu ho ovšem přesvědčí, že ani místní prostředí pro něj není nejlepší, zvláště, když nedaleké Japonskou je lákavou výzvou a slušná sumička nadohled. Když se řekne tradiční Tony Anthony, je jasné, že to žádný tradiční film nebude. Nemá to tak úplně souvislý děj, který je založený pouze na faktu, že Tony musí ve vzdáleném Japonsku překonat nepřátelství všech šikmookých nepřátel (ozbrojených od mačet po kulomet) i jazykovou bariéru (netušila jsem, že první japonská slova, co se člověk potřebuje naučit, jsou "Matori" a "Kosaka"), přičemž jen dvě osoby krom něj ovládají jazyk, kterému můžem (a Tony taktéž) rozumět. Cizinec si čím dál tím více přestává být jistý, jaký že přívětivý národ to vlastně okolo je a nemá zcela jasno ani získal-li to, co chtěl, přičemž veškeré nepospatelně bláznivé a bizarní eskapády cizince v cizí zemi komentuje velice suchými samomluvnými poznámkami a to, v čem začíná posléze podnikat, zatímco se na něj vrhají Japonky s dlouhými noži, útočí kulometné kanonády či dva konkurenční nepřívětiví vůdci krutovlády, trochu připomíná kostru zápletky Hrsti dolarů. Celý děj je uzavřený do exteriéru malé japonské vesnice plné podivných obyvatel a osamělý Tony uprostřed, zůstávající dle svých tradic v klidu i v sakra nepříjemných situacích (i jemu se ovšem časem, obličej v bahně, už zachce domů). Lloyd Battista coby maniak zcela identického lennonovského zjevu nám zas (dokud neztratí své brýle) nehraje poctivou hru (kdo ovšem taky?), parádní hudba, prostě takový tradiční kousek z Tonyho továrny na sny a bohužel poslední z trilogie zcela netypických a snad proto tak dobrých kousků s nedůležitým a nenápadným hrdinou ováleného zjevu, nečestného charakteru, suchého humoru a legendárního dopadu. Dík, Tony.

Odkaz zde

Gemmovy pačesy už na první pohled skýtaly naději pro nevšední dobrodružství. Nevím proč, ale nejspíše velmi pochmurně laděným začátkem, jsem došla k přesvědčení, že toto bude spíše temně pochmurný příběh o pomstě. Teda, příběh o pomstě to je, ale...

Stručná charakteristika v pár větách: Neznámá a zcela zarostlá osoba zjevu typu lovce mamutů unikne na začátku z drsných nucených prací. Tou osobou, jak se kupodivu později dozvídáme, je jinak stoprocentně vymydlený hoch Gemma, jenž se jede pomstít za dávné křivé obvinění z vraždy a smrt svého otce. Nebude to mít docela snadné, jelikož záporáci si vymohli slušné postavení a respekt, jsou to drsní bezcharakterní muži a není jich zrovna málo. Úhlavním jest seňor Cobb, na pohled velice nezajímavý a charakterem nejasný maník, o to však nevypočitatelnější povahy. Jeho spolupracovník, šerif Douglas, bývalý holič Goméz (jehož břitvy jsou stále velmi přesné a jeho možnost odstranit příchozího Monte Christa hned na začátku veliká) a, aby se neřeklo, k tomu jeden tlustý upocený Mexičan, jenž tu sice nemá nijak obzvláštní odůvodnění, ale s kým by se pak záporáci stříleli pro zábavu, než s jeho bandou? O těchto mužích a jejich záměrech se toho příliš nedozvíme, jelikož na vykreslení charakterů si autoři obvzláštní práci nedali. Gemma se nám alespoň představí coby muž s přesnou muškou, „vždy byl považován za dobře upraveného", připraven zmlátit se pro zábavu v hospodě a vykopat válečnou sekeru. K tomu se ovšem schyluje skoro celý film.

Záporáci čekají. Čekají, až Ted dorazí a pomstí se. A Gemma čeká. Čeká, až přijde příležitost, aby se mohl pomstít, přičemž si připravuje příhodnou půdu systematickým odděláváním pochybných členů. On sám evidentně nemá zcela jasno, jaký charakter to vlastně jeho postava má mít. Chvílemi velice nesympatický typ Arizony Colta, chvílemi normální velmi vážný Gemma a nejčastěji nám to sklouzává do jakési frašky. Drsná atmosféra nám totiž brzy vyprchává a počínají převládat komické postavy (příležitostný zubař s ještě horší dívkou nám zmizí, objeví se prozměnu výpravčí). A vyřeší se něco? Cobb zcela zmagoří, Gemma (kradoucí nepříteli oblečení přímo ze skříně) ve smrtícím bílém oblečku si není jist sám sebou, zcela se nehodící vlezlá dívka sem zanáší jakési pubertální úchylky, příběh sám o sobě neví, kam má směřovat (pro jistotu tedy nikam). Závěrečná půlhodinka se konečně přestane táhnout, člověk se konečně začne zajímat o to, co bude s Gemmou (v až překvapivě nepříjemné situaci) k tomu krásná Nieves v sakra nevděčné roli, pěkná hudba, jen to, hoši, nešlo už dřív?

Odkaz zde