daetoxx

Začalo to asi před dvěma lety. Tehdy jsem ještě život bral o dost jinak než dnes. Bylo sobotní dopoledne a já si prodlužoval svůj pobyt v posteli, když v tom někdo zaklepal na dveře. Byl jsem polonahý, pouze v trenýrkách, takže nějakou chvíli trvalo, než jsem došel otevřít. Za dveřmi stál chlap, celý v černém a v klobouku. Měl pochmurný výraz ve tváři, který budil přirozený respekt. Jen tam tak stál a hleděl mi přímo do očí, ty jeho byly onyxově chladné. Trochu mě vyděsil a tak jsem chvíli zaváhal, než ze mě vyšlo tiché „Ano?". „Pan Táborský posílá svoje pozdravy" odvětil mi a přitom si sáhl rukou do svého kabátu pro pistoli a namířil na mě. V tu chvíli přese mě přejela vlna horka, strachu a nepochopení. „Kdo?" stačil jsem mu na poslední chvíli odpovědět, než se ozval výstřel, tichý jak flusnutí. Náhle se mi zatemnilo a já jsem spadl na zem. Emily odpust mi prosím.

 

Ležím v posteli. Je mi teplo. Hraje hudba. Chci zůstat v ní. Emily. Je tu se mnou. Emily jsi tady? Emily mluv se mnou. Spí. Jsou to jenom vlasy. „Ona ti neodpustííí". Musí. Prosím, to je to jediné co chci. „Choval jsem se bláhově, nerozumně, sobecky a dětsky. Měl jsem strach, zastřel mi mysl. Nevěřil jsem sám sobě, né že bych nevěřil tobě. Chtěl jsem si užívat, mít stále svůj soukromý čas. Ihned jak si odešla, jsem ale pochopil, že jsi to byla ty. Tvá přítomnost. Nikdy mi nebylo víc zle, než toho večera. Nikdy mi nebylo víc smutno. Nikdy nebylo tak těžký uniknout z reality jako ten večer a následující dny. Ty jsi moje součást. Ty mě podpíráš. Prosím odpust mi, co jsem tehdy řekl a zůstaň se mnou, navždy, prosím Miluju tě." Objímám jí. Ležíme spolu v objetí, ale něco mi říká, že to není ona. Vím, že to není ona. Není to nikdo. Ale já si představuji, že je to ona a tak jí držím a nepouštím, nepouštím, nepouštím, protože tady jsem šťastný.

 

BUM BUM. BUM BUM. Jako kdyby mi někdo mlátil kladivem do hlavy. Emily vstala a šla ke dveřím, stále zády ke mně. Vidím jenom její vlasy, né její tvář. Znovu BUM BUM. „Co se to děje? Emily vrat se, já otevřu." Nemluví. Došla ke dveřím a otevřela je. „Ano?" To není její hlas. „Pan Táborský posílá svoje pozdravy" PÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁ. Au moje hlava, áááh. Píská mi v uších a tlačí mě na mozku. „Kdo?" To není Emily, to jsem já. PRÁSK.

 

ÁÁH. ÁHH. Probudil jsem třemi dlouhými nádechy. Jako bych toužil nasát všechen vzduch světa. Pootevřel jsem pravé oko, ale všechno bylo roztěkané a rozmazané. Snažil jsem se pootevřít levé, ale ozvala se jen palčivá bolest a tak jsem raději svou snahu vzdal. „Em Em Emily". Rozkašlal jsem se a opět ta palčivá bolest. Najednou jsem pocítil cizí teplou ruku na té svojí. „Jsem tady, neboj se, už bude všechno dobrý". „Emily?" pootočil jsem hlavu, jak mi to jen bolest dovolovala. Byli čtyři a lítali ze strany na stranu, pak jen dvě, ale stále rozmazané, až se z nich stala jedna jediná. Emily se svými zlatými kadeřemi. „Jsi tady". „Ano jsem... jak ti je?, doktor říkal, že už se možná probereš, byl jsi mimo celé dva týdny, měla jsem o tebe hrozný strach". „Všechno mě bolí a hlavně hlava, co mam s... Ten chlap. Kdo to? Proč po mě střílel." AUU, celým tělem mi, opět projela palčivá bolest. „Stále ho hledají, sprostý zloděj, vzal všechnu hotovost, co u tebe doma našel a dokonce i ty zlaté náušnice, co jsi mi dal k narozeninám. Ale to je to nejmenší, hlavně mi málem vzal tebe...". Její oči propukly v pláč. „Emily odpust mi prosím, jak jsem se zachoval, co jsem ti řekl, já já, ničeho nelituji víc, chci ti, chci ti..." „Šššš, nenamáhej se, teď musíš odpočívat"