Heero

Před starými baráky, kousek na předměstí velkého města v industriální části stojí v

pochmůrném prostředí stará, vyschlá studna. Všichni moji kamarádi se šli do ní podívat,

kluci i holky, ale už nikdy nevyšli. Jednou jsem se do studny odvážil i já a sestoupil do

ní, ale nic v ní nebylo, jen na jednom místě byl u země malý obdelný prostor velký asi 3cm

na výšku a 8cm na délku. Ale nic s tím nešlo dělat a tak jsem se vrátil zpět. Za pár dní mi

to nedalo a do studny jsem se vrátil znovu. Opět jsem šáhl do zmíněného prostoru a tentokrát

jsem nahmátl jakousi páčku, díky které se ve studni otevřel tunel přesně pro člověka velký.

Neváhal jsem nic a vlezl do tunýlku. A tak jsem se chvilku plazil úzkou uličkou až jsem

přišel do krásně osvětlených prostor. Vše tam bylo z chromu nebo z oceli, stříbrné a sterilní,

působilo to dost chladně. Byl to labyrint místností, které nebyly nijak vybavené, ale žít se

tam dalo. A tam byli i moji kamarádi, byl jsem hrozně rád, že je vidím. Nikde jsem však

neviděl svět, nebe, jiné lidi, jen náš ukrytý labyrint. Připadal jsem si, jako v atomovém

krytu. Až jednoho dne jsme vyšli ven na vzduch. Svítilo zrovna sluníčko, všude byla zelená

tráva, kolem nás byla kopcovitá krajina a na jednom kopci byl nepříliš velký strom. Vydali

jsme se k němu. Ani si nevzpomínám, že by někdo něco řikal, ale citíl jsem, že jsme všichni

štastný, uvolněný a svobodní. Vylezli jsme na kopec a pod kopcem jsme viděli jakési moderní

město. Napadlo nás, že si půjdem koupit něco k jídlu. Jako první jsme narazili na dvouproudou

silnici s velkou křižovatkou. Zmáčkli jsme čudlík pro chodce a hned se rosvítíla zelená.

Najednou se mi objevil úsměv na tváři a řekl jsem si, že tohle je to ideální místo pro žití.

Přecházím silnici, ale nějaká postarší dáma v autě nás málem přejela, jako by nás vůbec

neviděla. V tom mi to došlo. Jsme v jakém si paralerním světě, ale nikdo neví o naší

existenci. Když jsme se vrátili zpět do našeho stříbrného světa, řekl jsem si, že se

naposledy podívám tam ven, snad rozloučit se s rodinou nebo se naposledy nadechnout

zkaženého vzduchu, sám nevím, opět jsem se plazil úzkou chodbičkou zpět do studny, když jsem

však vylezl, otvor se za mnou jednou pro vždy uzavřel. Chvilku jsem u studny v posedu s lokty opřenýma o stehna a rukama zapřenýma o bradu přemýšlel, co budu dělat a pak jsem se probudil.