Ilicka

Jedna kniha, jedno záhadné zmizení mladé dívky a ve dvou letech dvě nadprůměrné adaptace. Kdo vyhrál, král thrilleru David Fincher nebo neznámý dán Niels Arden Oplev?

 

Když v roce 2005 vyšla první kniha novináře Stiega Larssona, ani sám autor jistě netušil, že jeho knihy obletí svět, dlouhou dobu budou hřadovat v žebříčcích nejprodávanějších titulů a že do šesti let bude jeho dílo dvakrát zadaptováno, v obou případech více než zdařile.

 

Nejprve něco málo k předloze. Stieg Larsson je původní profesí novinář, což se výrazně projevuje i v jeho románech. Místy jsou neuvěřitelně popisné a detailní, jejich záběr je vskutku epický, a čtenář se mnohdy dozví i to, kolik stála snídaně té či oné  z postav, ale k hlavnímu tématu se musí probojovat. Když bych měla přemýšlet, co Larsson nabídne o proti jiným detektivkám / thrillerům, jednoznačná odpověď je Lisbeth Salanderová, Sherlock Holmes pro novou generaci. (Larsson by se možná divil, kolik si z jejích postupů bere seriálový Sherlock BBC). Asociální rachitická dívenka, která se o sebe umí postarat a navíc je vybavena mozkem génia a schopnostmi superhrdiny. (Především v Dívce, která si hrála s ohněm.)

 

Vzhledem k tomu, že se jedná o dílo švédského autora, je naprosto logické, že první adaptace je švédsko-dánská koprodukce v režii Nielse Ardena Opleva. Ve stěžejních rolích se objevili Michael Nyqvist a Noomi Ropace, která se stala první vizualizací geekovského symbolu - Lisbeth Salanderové, a není na škodu dodat, že mezi mnohými fanoušky se stala kultovní postavou.

 

 Pár poznámek k Oplevově verzi: Jedná se o profesionální a řemeslně kvalitní film. Vzhledem k výše nahozené charakteristice knihy se film soustředí především na hlavní případ: tajemné zmizení Harriet Vangerové. Aby zredukoval rozbujelý počet postav, uchýlí se k jistým zaokrouhlením a berličkám, jako je například opravdu divná vazba Mikaela na Harriet. Tak jako tak, jedná se o poctivou žánrovku – detektivní thriller, která upoutá i na ploše dvou a půl hodin a  nejvíce bodů získává přirozeně za Lisbeth Salanderovou a nebojácnou prezentaci nejdrsnějších scén.

 

Toho, že je Larsenova trilogie materiálem vhodným k filmovému zpracování, by si američtí producenti dost pravděpodobně nevšimli, kdyby švédská verze neuspěla jak doma, tak v zahraničí. Noomi Ropace výborné ztvárnění komplikované Lisbeth otevřelo cestu do Hollywoodu, i Nyqvist se objevil v několika hollywoodských filmech (Abduction, Mission Impossible 4). 

 

Když pak bylo rozhodnuto o americké adaptaci, zcela logicky se strhla vlna nevole, a to i když se režie ujal král inteligentního thrilleru David Fincher. Nářky nad tím, jak se Rooney Mara nemůže vyrovnat "švédské Lisbeth" a že Bond nemá s Blomkvistem nic společného se ozývaly ze všech stran. Je dost pravděpodobné, že tyto diskuze probíhaly jen v evropském prostoru, ale bylo je rozhodně slyšet. (Zdá se neuvěřitelné, kolik fanoušků trilogii Milénia si u nás v ČR získaly časté reprízy jednotlivých dílů na HBO.)

 

Kdyby se na postu režiséra ocitl kdokoli jiný, jistě film neprovází taková vlna mediality, pochyb a nadějí. David Fincher několikrát prokázal, že thrilleru rozumí a umí jej naplnit a překračovat, a Larssonova látka byla přesně podle jeho gusta (Sedm, Klub rváčů, Zodiac).

 

Na úvod je třeba říct, že jeho film se od toho švédského výrazně liší, ať už zvolenou optikou nebo širším výsekem z Larssenova univerza. A v prvním plánu vlastně není ani o zmizením Harriet Vangerové, celé vyšetřování funguje jako prostředek odhalování zvrhlosti ve spořádané švédské společnosti obecně, a také sbližování Mikaela a Lisbeth a rozvíjení jejich osobních linií. Proto po objasnění staré tragédie Fincher vypráví dál a připravuje půdu pro další díly. (A na konci filmu z diváka mimoděk dostane i nějaké emoce.)

 

Vizuálně je to Fincherovsky hravé, a díky zrychlenému střihu a originálním přechodům mezi scénami a celými dějovými  liniemi se ve stejném čase odvypráví mnohem více než ve švédské verzi. Zda-li je to záslužný čin, nebo zbytečné natahování, především po ukončení hlavního vyprávění, se musí rozhodnout každý divák sám, já osobně opvažuji celý epilog za nejlepší část filmu, i proto, že kamera na jistou dobu přebírá vlastnosti Lisbeth a analyzuje prostor a celou celou situaci naprosto funkčně a racionálně.

 

Daniel Craig se v roli Michaela Blomkvista schovává za velkými brýlemi, jeho výkon je civilní, příjemně nebondovský a o to víc vedle něho vyniká (a zastiňuje ho) Rooney Mara. Ta své Lisbeth dodává mnohem větší křehkost, než Noomi Rapace, ale také větší míru šílenosti. Fincher stejně jako Oplev neuhýbá před klíčovými drastickými scénami, které stojí na hranici ratingu R, ale narozdíl od své rané tvorby se jimi neopájí a neprodlužuje. Intenzivnějšího prožitku pak dosahuje skrze použití ruchů (vysavač!) a nervní hudby dvojice Reznor – Ross.

 

A jak tedy dopadnou obě adaptace ve srovnání?

 

Oplevova verze je plnokrevná, žánrově pevná atmosférická detektivka, a kdyby Fincher svou interpretaci Larssonovy knihy nenatočil, nic by se asi nestalo. Jen by několik fanoušků fantazírovalo nad tím, jak by film vypadal, kdyby ho natočil Fincher.

 

Fincher také natočil precizní a řemeslně výborně zvládnutou detektivku, ve které se prolíná více kauz a také sbližování Mikaela a Lisbeth. Je paradox, že Larssona adaptoval „nový Fincher“ definovaný Zodiacem a Social Network, takže jeho fanoušci můžou fantazírovat nad tím, jak by film uchopil „mladý Fincher“ známý z Sedmi nebo Klubu rváčů.

 

Rozebírat podružné problémy, že Daniel Craig je atraktivnějším Blomkvistem než Nyqvist, která že Lisbeth byla lepší, nehodlám, protože Noomi Rapace i Rooney Mara ji uchopily osobitě. Stejně je to i s oběma filmy, jsou své, osobité a zaslouží si koexistovat.