WaraiOtoko

Stejně jako loni jsem měl celkem problém vybrat si z českých festivalů, nic pořádného se zaměřením na elektroniku stále nemáme a křepčit na božském Kájovi nebo se podívat na přehlídku (africké) alternativy do (černé) Ostravy není úplně pro mě. Proto jsem se letos vypravil do města elektronice (a hipsterům) zaslíbeného – do Berlína.

 

Po příjezdu a ubytování se v hotelu na strategickém místě mezi oběma hlavními festivalovými místy (k mému překvapení byť na letišti, kde se festival konal, nebylo žádné stanové městečko, se sehnáním volného hotelu nebyl příliš problém) jsme se nejprve vydali do města kličkovat mezi všudypřítomnými cyklostezkami na Postupimské náměstí, kde jsme byli seznámeni s vášní italského architekta Renzo Piana pro terakotu, přes památník věnovaný židovským obětem k Braniborské bráně. To už se ale začalo stmívat, a tak jsme vyrazili na obří, již neaktivní letiště Tempelhof.

 

Večer naštěstí už u bran nebyly příliš velké fronty, takže jsme relativně rychle prokličkovali až k letištní hale, která byla dost zachovalá, a tak působilo stylově oblečení festivalového personálu do letištních uniforem a lineup na tabuli s odlety letadel. Ona vlastně celá hala by mohla hostit menší festival, ale hlavní stage nás teprve čekala. Skutečně, těžko si představit ideálnější prostor pro festival v centru města, z terminálu jsme již viděli roztančený dav na disko veteránech Pet Shop Boys, nicméně my jsme dali přednost krátkému občerstvení u stánků, kterých se sem také vešlo požehnaně, a tak bylo z čeho vybírat, včetně veganských jídel, či japonských specialit, takže první dojem z organizace velice dobrý. Po Pet Shop Boys hrála jedna z kapel mého mládí, britská znovusjednocená čtyřka Blur, a byť už Damon Albarn dávno není ten arogantní, rozjívený punker, na pódiu to vůbec nebylo znát a všechny skladby byly zahrány s nasazením, takže i přes únavu jsem si s davem na Parklife s chutí zaskákal. Oproti předchozím Pet Shop Boys byl vizuál podstatně umírněnější, plátno za kapelou také navozovalo spíš klubovou atmosféru, po věnování jedné skladby do Sýrie pro mě poté přišel vrchol v závěru v přídavku se sice poněkud ohranou vypalovačkou Song 2, která se mi vryla do paměti už v dětství díky soundtarcku k Fifě 98, a především s geniální orchestrálkou The Universal. Kvůli únavě jsme pak zamířili zpátky na hotel, cestou se mi ale už text „Oh my baby, Oh my baby, Oh why? Oh my" z hlavy dostat nepodařilo.

 

Druhý den jsme se také odpoledne raději věnovali turistice. Nejprve jsme navštívili technické muzeum s impozantní sbírkou modelů plachetnic a také letadel a lokomotiv v životní velikosti. Po obědě jsem se ještě projeli nejrychlejším výtahem v Evropě, abychom mohli obdivovat panoramata města. Před vyhlídkovou budovou nás také čekalo menší překvapení, jelikož jsem si zde všiml povědomé tváře, která mě sice asi nepoznala, ale přesto nás oslovila, jestli neumíme anglicky a začala se nás vyptávat, co si myslíme o blízké hodinové věži, což jak se ukázalo, byl první semafor v Evropě a tázající byl bubeník Blur... Poté jsme se ještě zajeli podívat na Alexander Platz, kde bylo skutečně živo a na každém rohu vystupoval nějaký pouliční umělec, byť jsme si po včerejšku chtěli před festivalovým prime time ještě odpočinout, podlehli jsme syndromu „a tamhleta budova v dálce vypadá také zajímavě".

 

Na hotelu jsme si tedy odpočali jen hodinu a vyrazili tentokrát místo pěšky na festival autobusem, což jak se později ukázalo, nebyl úplně dobrý nápad, jelikož byť zastávka měla správný název Tempelhof, byla úplně na druhé straně od vchodu na festival, a protože obcházet letiště bohužel není otázka pár minut, nestihli jsme začátek My Bloody Valentine, což mě dost mrzelo, jelikož jsem si den před festivalem znovu poslechl jejich poslední desku a musel jsem přehodnotit svůj názor, že už to není ono. Naštěstí jsem stihl alespoň mou oblíbenou Soon. Poté jsme se přesunuli na Björk, která už chvíli hrála, a tak jsme se nestihli probít trochu více dopředu, což by bylo záhodno, jelikož tady bylo na co koukat. Kromě samotné Björk s ní vystopovalo i islandské taneční uskupení, které jí vytvářelo i chorály v některých skladbách, a jak už téma její poslední desky napovídá o živly na pódiu nebylo nouze. Samotná Bjork se jinak příliš neprojevovala a její až mírně strojové „Danke" po každé skladbě působilo troško odtažitě. Bohužel celodenní chození po městě se začínalo projevovat, a tak jsme si šli na chvíli odpočinout do „artové" vesničky uprostřed festivalu, kde se vystavovalo a dalo nakupovat nejrůznější současné umění. Naštěstí jsem zde také našel svou funkovou svatyni, kde se mi úspěšně podařilo načerpat síly do další poloviny noci, kterou jsme začali s Pantha du Prince, u jehož zadumané, pochmurnější elektroniky se dalo příjemně meditovat. Po jeho vystoupení končil program na letišti a tak jsme se festivalovými autobusy svezli přímo do Klubu Xberg, který svou velikostí naštěstí neměl problém pojmout vytrvalé zbývající tanečníky z letiště. Na Breakbota jsem byl hodně zvědavý, obzvláště když jsem viděl poznámku, že půjde o live vystoupení, proto jsem byl ze začátku trošku zklamán, když stál na pódiu sám schovaný za obřími funky rty. Rify z některých skladeb jsem poznával, ale byly silně remixované do trošku klubovějšího zvuku, což mi úplně nevyhovovalo. Naštěstí se po pár skladbách objevil basák, kytarista a zpěvák Irfane, který to vrátil do klasické funky francouzské roviny, kterou znám z desky. Po něm jsem si chtěl ještě poslechnout trochu deep houseu v podání Claptone, ale bohužel jak se ukázalo, stage kde vystupoval, byla hodně malá a naprosto přeplněná, takže jsme se raději už vrátili zpět na hotel, ale jinak musím organizaci pochválit, nikde dlouhé fronty, vše začínalo dle plánu. Také návštěvníci byli fajn, kupodivu jsem narazil na minimum opilých/nepříčetných lidí.

 

Poslední den jsme se už jen jeli podívat na pomník pruského vítězství (kde jsem zavzpomínal na svou oblíbenou epizodu z GitS) a vyrazili všudepřítomným metrem (kde je jen potřeba dávat pozor na smrtící dveře, během naší krátké návštěvy jsem viděl dva lidi, kterým se uvízlé zavazadlo a kočárek musel páčit ven div ne páčidlem) zpět na autobusové nádraží.