neoBlast

Duben se mi podařilo krásně ohraničit dvěmi japonskými velkodíly, hned z počátku mě absolutně odrovnal snímek Muž, který ukradl slunce z roku 1979. Naprosto boží záležitost, která mě dostala hlavně svou hravostí. Ten film je pro znuděného diváka životadárnou maličkostí, která se navíc zajímavě dotýká otázky jaderné bezpečnosti... skoro jako Nejhorší obavy... :-) Už mam přichystáno několik dalších filmů z podobného období japonské kinematografie, i když povětšinou jiného žánru. Závěr dubna dokončil velmi chválený snímek Tenchu! (v originále Hitokiri), velké zklamání, nevím co na tom ostatní mohou vidět. Nuda na entou.

Z dokumentů doporučuju jak menší pohled na militarizované Spojené státy s názvem Why We Fight a také kanadský Krasoden. Mimochodem režisér Beauty Day Jay Cheel získal díky systému financování, ne nepodobnému kickstarteru, peníze na svůj nový snímek zabývající se časovým cestováním a zároveň si vyzkoušel svou novou kameru na dokumentárním kraťasu The Politics of Competitive Board Gaming Amongst Firends. Ten doporučuji ke zhlédnutí nejenom kvůli neskutečně podmanivému vizuálu.

Dále jsem viděl pár snímků svých téměř top režisérů, jak animovaný, taneční, a taky bohužel jeden velmi šitózní. Ještě, že to David Gordon Green zachránil svou účastí i ve třetí sezóně perfektního Eastbound & Down, která se mi líbila asi nejvíce. Skončit se má na vrcholu a Kenny F*cking Powers to za režijního přispění DGG, JH a AM dokázal.

Připočítám-li zakončení Shaftovy trilogie a nejvíc WTF úlet 90. let co se mi vybavuje, byl to celkem zajímavý měsíc ten duben.